Musíme si dělat z života peklo?

Strávíte-li v Praze po trvalejším pobytu v zahraničí několik týdnů, silně si uvědomíte, jak vzájemně nepřátelská, nedůvěřivá a někdy až hrubě se k sobě chovající je k vlastní škodě česká společnost. Myslím, že citlivě to charakterizoval na Fóru Britských listů Vojtěch Kment, toto je citát z delšího příspěvku č. 02398.

"Jiná věc je, jak se kdo aklimatizoval v novém režimu [po roce 1989] a k čímu obrazu tento režim se stvořil. No, řekl bych, že těch 95% pasivních občanů se do tohoto modu vivendi [t.j. předrevolučního] opět rychle vrátilo, užívalo nabytých svobod, ovšem s  podobnou mírou nesení osobní odpovědnosti jako za starého režimu. To je dodnes palčivý problém, se domnívám. Druhý je v tom, že neexistuje kulturní dědictví, které by spojovalo všechny Čechy (a Moravany). To, že se lidé i za svobody chovají často dle mého názoru barbarským a lhostejným způsobem, je mnohem větší problém než, že někdo někde zneužil nějaké funkce ke které se ve víru dějin dostal. Já se osobně cítím většinou lépe mezi lidmi v Rakousku v Alpách, než kdekoliv v Čechách. To mě mrzí, že si Češi nedokázali najít nějakou kulturní identitu, která by jim dala nějaké zakotvení jako celku, osobní srdečnost, přirozenou solidaritu, a z toho vyplývající určité bezpečí pro každého. To tady není. Jak říkal Peter Dvorský v Reflexu - kdysi lidé neměli žádné pojištění a přesto se cítili bezpečněji, než dnes. V Čechách tuto identitu poničili komunisti a zbytek dokonala moderní doba sociálního nadbytku, sekularizace a multikultury. V něčem se to i  lepší - např. ve styku mezi firmami je určitě profesionální zdvořilost, což dříve nebývalo, ale chybí ta přirozená solidarita a přirozená srdečnost lidských bytostí, které si jsou i vědomy vlastní důstojnosti.

Já to nevidím, že by někdo revoluci "ukradl", ale že prostě se národ na víc nezmoh. Kdo se pak hlavně nezmoh tak to byli podle mne právníci, ekonomové a novináři jako profese. Ty první dvě kategorie se akorát postaraly, aby samy měly dobré platy a tím to skončilo, novináři jsou naopak vesměs mizerně placení, nemají ale často ani ambice ani charakter. Že pak politici ořou jak chtějí a kam chtějí, to je jenom důsledek tohoto."

Pan Kment to cítí velmi přesně, otázka je, jak z toho ven. Snad by právě televize, kdyby v ní vládly normální poměry, mohla lidem ukazovat, jak se dá důvěřovat, jak lze k obecnému prospěchu navzájem lidsky vyjít a nemusí se lpět tvrdošíjně, nepřátelsky a byrokraticky na liteře zákona.

Vyslechl jsem v minulých dnech skutečně drastický příběh jedné pražské nájemnice, kterou se neskrupulózně snaží dostat z bytu vlastník činžáku. Dělá to tak hrubě a hloupě, že svou věc výrazně poškozuje. Každý chápe, že majitelé činžovních domů jsou kvůli nízkým činžím starých nájemníků v těžké situaci, jak si ale dokáže podnikatel srovnávat se svým svědomím, když se brutálně chová k bližním, kteří mu nic neudělali? Nepoškodí jeho hyenismus dále společenské prostředí, v němž podnikatel operuje, a nebude pro něj brzo proto obtížnější podnikat než dříve? Je dokázáno, že společnosti, v nichž vládne vysoká důvěra ve vzájemnou slušnost spoluobčanů, prosperují daleko více než společnosti, kde se všichni navzájem podezírají a nenávidí.

Mám k tomu dvě drobné osobní zkušenosti: Mám v těchto dnech dvě děti na táboře na Moravě, u Přerova. Osmiletá dcera mi poslala odtamtud do Prahy dopis, jako Skotka tady v podstatě nezná poměry, kdosi z jiných dětí jí poradil, aby na dopis dala čtyřkorunovou známku, a to bylo málo.

Takže dopis nepřišel, ale místo něho oficiální oznámení, že si ho mám do 15 dnů vyzvednout na hlavní poště v Praze v Jindřišské ulici a zaplatit pokutu.

Asi je to proti mezinárodním poštovním předpisům, ale občas v Glasgowě dostávám špatně frankovanou poštu bez jakékoliv byrokracie.

Možná je to typický britský anarchický chaos, ale všechny takové zásilky mi byly doručeny bez jakýchkoliv potíží, jako všechna ostatní pošta, a nikdy jsem žádnou pokutu nedoplácel.

Dopis z tábora napsalo a špatně ofrankovalo osmileté dítě. Bylo to z poštovní zásilky zcela zjevné. Nemohl se nad tím nějaký pošťák pozastavit s porozuměním, zrušit na okamžik své byrokratické vědomí a dopis doručit bez pokuty?

Tak jsem se vydal do Jindřišské ulice. Snaha vyreklamovat dopis dcery si vyžádala celkem více než hodinu času. V prvním patře hlavní pošty, kde se vydávají zásilky, byla fronta asi šesti - sedmi lidí. Stál jsem tam pětadvacet minut. Blýskaly se do igelitu zalité občanské průkazy, žadatelé o uložené zásilky třímali podniková razítka. Úřední šiml řehtal. Dvě dámy vybíraly z krabic rozložených po stole zdlouhavě jednotlivé dopisy.

Napadlo mě - lidi v ČR stojí na úřadech v byrokratických frontách, v jiných zemích tráví ten čas lidé podnikáním. Asi není moc divu, že je české hospodářství v úpadku.

Druhý příklad

Vracel jsem se v neděli ulicemi Starého Města a povšiml jsem si hlučné scény. Na křižovatce ulic Žatecká a Kaprova stálo postarší auto s cizí poznávací značkou a botičkou, kterou na ni pro nesprávné parkování právě umisťoval policista. Hned u něho stáli bezradní dva turisté, muž a žena, a hájili se tím, že si z auta odskočili jen na minutu pro známky a pohled. Jeden přitloustlejší místní pán byl celou scénou skandalizován a na policistu křičel, co si to dovoluje, že tohle se prostě nedělá, že je to sprosté. Přidal jsem se - nepříliš nahlas - k věci a řekl jsem, že skutečně, že žiju v Británii a obyčejně se - alespoň podle mé zkušenosti - většinou hned nedávají botičky za minutové zastavení automobilu při nějaké pochůzce. Policista se hájil, že jen dělá svou práci, a že když jede do Německa a nezaplatí na parkovišti, tak taky okamžitě dostane botičku. "Takže vy se těm Němcům mstíte?" - "Ne, ale jak vím, že se tady zastavili jen na minutu?" - "Takže vy jim nevěříte, co říkají." - To je těžká věc.

Po Starém Městě tedy je těch botiček na autech spousta. V Široké ulici byly ve čtvrtek dopoledne hned dva zabotičkované automobily. Jeden byl český, z venkova, druhý byl zase - vůz zahraničního turisty.

Stejně jsou to podivné priority. Zřejmě je to pro místní autority lukrativní zaměstnání.

Kromě policistů, nasazujících na Starém Městě automobilům botičky, jsou ještě známými místními zjevy feťáci. Ví o nich každý. Sedí tradičně na některých zavedených místech a píchají si drogy. V kašně u Mánesova mostu si vyplachují injekční stříkačky. Jedna mladá dáma je tu na Starém Městě dobře známá mezi místními lidmi prodejem drog. U policistů však zřejmě ne. Ti dávají turistům botičky.

Jak jednoduché by bylo instalovat v některém staroměstském bytě policistu s videokamerou, natočit tyto narkomanské aktivity a použít videonahrávek jako důkazového materiálu u soudu (možná, že by bylo třeba změnit zákon, neboť si nejsem jist, zda jsou videonahrávky přípustné jako důkaz, co takhle spolu se svědectvím policejních pracovníků?).

Zdá se mi, že policejní aktivita, zaměřená proti narkomanům a prodejcům drog na Starém Městě by byla jaksi poněkud společensky užitečnější než botičkování aut turistů.

Možná by nepřinášela v krátkodobé perspektivě tolik peněz, ale v dlouhodobé určitě.

Třetí, trochu okrajovější případ

Byl jsem v České spořitelně pro peníze. Úřednice u přepážky vyplácela nějakému důchodci větší finanční částku a hlasitě, na celý krám, mu počítala tisícikoruny: "TISÍC, DVA TISÍCE, TŘI TISÍCE..." Všichni věděli, kolik si důchodce ze spořitelny ponese. Namítl jsem, když jsem se dostal k přepážce, jestli se úřednice neobává, že toho důchodce někdo za rohem praští po hlavě a ty tak hlasitě inzerované peníze mu sebere.

Odpověděla mi, že oni mají nařízeno vyplácené peníze takto hlasitě zákazníkům odpočítávat, aby nebylo mýlky, protože nikdy nevíte, jestli vás zákazník neobviní, že jste mu dali málo.

JČ