Husákovský režim nebyl drastičtější než padesátá léta
Poznámka k článku "Názorové konflikty, determinace a dědictví roku 1968"
Mily pane Culiku,
bohuzel nemohu naprosto sdilet Vas nazor (BL, 27. 7. 1998), ze v "sedmdesatych a v osmdesatych letech doslo v ceske spolecnosti k tvrde devastaci, ktera zrejme byla drastictejsi a z ruznych duvodu mela hlubsi dopad nez nekolik stalinistickych let 1948-1953" (i kdyz se v sedmdesatych a osmdesatych letech nepopravovalo)".
Narodil jsem se o trochu drive nezli Vy, jeste za Protektoratu, a leta stalinismu jsem prozil v obecne skole. Uvadite na sve webove strance, ze jste se narodil v r. 1952. Ty leta padesata jsem vnimal velmi intenzivne; nase rodina byla pronasledovana, otec veznen komunisty za udajnou vlastizradu, ktere se coby ryzi vlastenec pochopitelne nedopustil. Otec byl v r. 1968 rehabilitovan, pote byla jeho rehabilitace zrusena a po r. 1989 opet obnovena. Druhe rehabilitace se jiz nedozil, neb zemrel v r. 1982. Takovych lidi a rodin byl dosti znacny pocet a mnohe byly postizeny kruteji nezli nase.
Byla to obludna doba, kdy mnoho lidi verilo ve spravnost komunisticke ideologie a proto tolik nevadilo, ze "kdyz se kaci les, padaji trisky". Na skolach panovala komunisticka indoktrinace, hromadne se psala pranicka stryckovi Stalinovi do Moskvy k jeho narozeninam. Nadsene mlade ucitelky delily zactvo do skupin deticek z dobrych a spatnych rodin. Byla to doba zapalenych a fanatickych svazaku, ke kterym patrili intelektualove jako Pavel Kohout a Milan Kundera. Vernost komunisticke strane projevovali jinak obdivuhodne nadani umelci jako Vitezslav Nezval a Jan Drda.
Drastictejsi? Co muze byt v ceskych dejinach dvacateho stoleti, s vyjimkou Protektoratu, drastictejsi nezli ona leta 1948-1953? Vse, co pokracovalo az do roku 1989 bylo jen pokracovanim one obludne diktatury jedne strany. V r. 1948 zemi s tisiciletou zapadni kulturni a politickou tradici byla nasilne, za nadseneho prispeni ceskych a slovenskych komunistu, vnucena brutalni diktatura sovetske provenience v ramci celoevropskeho povalecneho vyvoje. Ani v Polsku, ani v Madarsku, ktere spadly pod sovetskou nadvladu jako CSR, nedoslo k takovemu mnozstvi politickych poprav.
Zapadni vojaci, kteri statecne bojovali za svobodnou CSR, se povetsinou po r. 1948 octli v kriminalech a nekolik jich dokonce skoncilo na komunistickych popravistich. Politicti vezni pracovali za nelidskych podminek v jachymovskem koncentraku a jinde. Velkou cast nekomunisticke inteligence postihl tragicky osud, ti nejexponovanejsi si casto zachranili zivoty jen dik emigraci. Doslo ke ztrate osobni svobody, kvalifikovanych zamestnani, nemoznosti svobodne tvurci prace. Nakonec doslo i k zrudnym popravam, vcetne antisemitismu importovaneho z Moskvy a otrocky prejateho komunisty v Praze, strane vernych soudruhu kolem Rudolfa Slanskeho. To vse se odehralo behem tech osudnych peti let nastupu komunistickeho teroru! Ani po smrti Stalina a Gottwalda v roce 1953 komunisticky teror neustal.
Dale bych chtel poukazat na znacnou problematicnost Vasich vet o mirnem utlaku lidi pod rezimem Antonina Novotneho, ktery se nestal prezidentem v roce 1963, ale po umrti Zapotockeho tusim v roce 1956. Novotny byl kovany soudruh a aparatcik zapleteny do mnoha obludnych politickych procesu. Novotneho rezim byl "liberalni" rozhodne ne kvuli nemu, ale kvuli nedostatku vseobecneho nadseni pro komunistickou diktaturu v 60. letech. Na liberalizaci meli jiste vetsi podil cesti a slovensti spisovatele a nekteri reformni komuniste nezli kovany soudruh Novotny.
Pisete o nasi vlastni definovanosti na zaklade nasi "relativne uzke zivotni zkusenosti". Ta je jiste pro formulovani vlastniho nazoru dulezita, ale mela by byt korigovana a doplnovana verohodnou dejepisnou literaturou vseho druhu (monografie, memoiry, vypovedi svedku apod). Jen tak lze mozno uvest vlastni uzke zkusenosti do sirsiho a pokud mozno co nejobjektivnejsiho dejinneho ramce.
V ucte a s pozdravy Vas
Ales Zeman
Vážený pane Zemane,
vyjádřil jsem se zkratkovitě, a proto zřejmě nepřesně. Nikterak jsem nechtěl navodit dojem, že teror v prvních letech po nastolení komunistického režimu byl mírnější než Husákův režim v sedmdesátých a v osmdesátých letech. (Mimochodem, i moje rodina byla postižena: prastrýc Antonín Čulík, katolický kněz a středoškolský profesor, sekretář tehdejšího pražského arcibiskupa Berana, byl vězněn na Mírově skoro 10 let. Strýc Rudolf Voříšek, vydavatel revue Řád, zemřel začátkem padesátých let v uranových dolech.) Také vím, že Novotný byl původem tvrdý stalinista a zdržoval rehabilitace, protože by se objevila i jeho vina.
Chtěl jsem však říci něco jiného. Z toho, jak si pamatuju druhou polovinu šedesátých let, je zjevné, že československá společnost byla proti komunistické ničivosti tou dobou jak se zdálo ještě velmi odolná. Lidi měli stále relativně velmi dobré vzdělání, reagovali inteligentně, kvetla kultura. Nebylo to nakonec příliš překvapivé: tomu člověku, jemuž bylo v roce 1968 šedesát let, bylo v roce 1938 třicet let, prožil tedy deset let aktivního dospělého života v masarykovské Československé republice.
Řekl bych, soudě vystupování českého národa před pětatřiceti až třiceti lety, že se navzdory drastickým padesátých létům komunistům tento národ kulturně a inteligenčně proměnit v otroky nepodařilo. Podařilo se jim to až na druhý pokus, v zdánlivě daleko jemnějších, avšak myšlenkovým nihilismem naprosto agresívních sedmdesátých a osmdesátých letech. Z důsledky této velmi hluboké devastace se potýkáme právě teď.
