Proč nejsem eurooptimistou
Našli konečně Češi cestu do ráje?
Mezi půvaby života na zadním dvorku Evropy bezesporu patří potěšení, jež našinci zprostředkovávají různé verze líčení, jak ta část kontinentu, které se poštěstilo oním zadním dvorkem nebýt, dospěla ke své prosperitě a úspěchu. My známe cestu, my máme klíč od (západo)evropského ráje, to byl skrytý obsah všech českých (nikoli slovenských!) volebních kampaní v období 1990-96.
Všechny parlamentní politické strany, dokonce i KSČM, líčí svým voličům vstup do Evropská unie jako svého druhu apoteózu, aniž by se zamýšlely nad tím, jaký bude věcný obsah tohoto členství a kdy může ke vstupu reálně dojít. Veřejná a zasvěcená diskuse o těchto otázkách neprobíhá, stejně jako neproběhla veřejná diskuse o vstupu do NATO; což nepřekvapuje, uvědomíme-li si, že pro všechny hlavní české politické strany je jediným místem, kde lze legitimně veřejně diskutovat, Parlament.
V průběhu let tzv. vstup do Evropy ztratil atributy politické vize a stal se mýtem, nezpochybnitelným konečným cílem českého snažení: cítí-li vláda potřebu zvýšit příjem do státního rozpočtu, převede energie do kategorie vyšší sazby DPH a zdůvodní to přizpůsobováním struktury sazeb Evropské unii; podle posledních zpráv se bude dál zvyšovat spotřební daň z pohonných hmot, aby se ceny přizpůsobily EU a nedošlo v okamžiku vstupu k cenovému nárazu (přestože je jasné, že do nižších cen v České republice se promítají mj. nižší mzdové náklady na skladování a distribuci). O žádném z těchto kroků se nepřipouští diskuse: chceme přece do Evropy, nebo ne? Poněkud to celé připomíná "Kdo neskáče, není Čech!"...
Další tabuizovanou otázkou je, zda přistoupení k EU přinese České republice také nějaké nevýhody. Radím váženému čtenáři, aby se občas podíval na cyklus Evropa a my na ČT. Pořady uvádí zpěvák Pavel Bobek a jejich simplistické ladění a propagandistický náboj předčí nejednu komunistickou agitku o štvavém radiu Svobodná Evropa.
Troufám si tvrdit, že i kdyby k přijetí České republiky nakrásně došlo (těžko lze přitom očekávat plné členství před rokem 2012-15), v prvních letech přinese vstup do EU převážně negativní dopady a není pochyb, že veřejné mínění ovládne euroskepticismus a nejčastěji diskutovanou otázkou bude, zda by nebylo nejlepší z EU zase vystoupit. Jak známo, paměť voliče je krátká, a tak se může stát, že euroskepticismus budou obhajovat právě ty strany, které jsou dnes nejvíc proevropské.
Druhý scénář je ještě znepokojivější. Může se totiž stát, že sociálně demokratické ministerstvo zahraničních věcí (a Jan Kavan je asi nejhorším a nejslabším ministrem od doby Bohuslava Chňoupka) místo plného členství vyjedná tzv. "přechodné období", takže vztahy České republiky s EU budou připomínat smlouvu o dlouhodobých dodávkách, s tím, že v prvním období bude odběratel za zboží pouze platit a dodávky začnou až za několik let. První publikovaná verze, podle níž by v přechodném období nemohli občané České republiky pracovat v jiných členských státech, se této variantě nepříjemně podobá.
Další otázkou je, zda Češi budou schopni stát se loajální součásti struktur Evropské unie, když za posledních nejméně tři sta let usilovali vyvázat se ze všech nadnárodních celků, do nichž byli včleněni. Dovolím si tvrdit, že budou-li horovatelé pro vstup do EU i nadále hrát na oportunistickou strunu a tvrdit, že Evropská unie je místo, kde se dávají obědy zadarmo, tak jako tomu bylo v případě vstupu do NATO, pravděpodobnost podobného zvratu je velmi vysoká; je to ostatně patrné na vztahu ČR k visegrádské skupině: dokud byli Češi premiantem, středoevropská spolupráce by je pouze zdržovala - jakmile se však začali propracovávat na poslední místo mezi kandidátskými zeměmi, zjišťují, že Visegrád je vlastně skvělý nápad, přičemž v upřímnost těchto proklamací může věřit pouze ten, kdo o Češích téměř nic neví.
Celá tato diskuse může být ovšem nadbytečná. Vše nasvědčuje tomu, že další osud evropské integrace bude mít v rukou poválečná generace západoevropských politiků, u níž nelze předpokládat pocit odpovědnosti za výsledky poválečného rozdělení Evropy. A tak je velmi pravděpodobné, že po 30. letech se i 90. léta dvacátého století zapíší do českých dějin jako nepodařené námluvy se západní Evropou.
Praha, 30.11.1998
Tomáš Pecina
http://web.telecom.cz/cleose/tompecina1.html
