pátek 15. ledna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv z ČR Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Česká televize a jiné sdělovací prostředky:
  • Práce novinářů je barometrem svobody (Lit. noviny, JČ)
  • Jak ČT svou hloupostí izoluje ČR od světa (Ladislav Nedbal)
  • Rasismus v novinářském jazyce (Andrew Stroehlein) Historická traumata:
  • 1938: Proč Polsko napadlo ČSR? (rozhovor s historikem J. Tomaszewskim) Václav Havel:
  • Mlčení po Havlově novoročním projevu (P. Císařský)
  • Václav Havel, Václav Klaus a současná politická a hospodářská krize v ČR (Jaroslav Teplý) Světové trendy ve sdělovacích prostředcích:
  • Velká Británie: Terestrická televize ztrácí diváky (JČ) Česká kinematografie:
  • Každý chce dnes být Bergmanem (Jan Lipšanský) Reakce:
  • Odpověď Stevenu Saxonbergovi (Jiří Jírovec)
  • Jsou dnešní Čechy - nebo Slovensko - katolické země? (Vladimír Durec) Racist language in Czech newspapers:
  • Race and Language (Andrew Stroehlein) Reakce:
  • Dvojí ceny (Václav Pinkava) Ivan Pilip:
  • Splašený trojský kůň (Václav Pinkava) Oznámení:
  • Vrchní soud dal Demokratické unii za pravdu
  • Děti Země: Výstava o dioxinu v Ostravě
  • Research posts at Paisley University



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Práce novinářů je barometrem svobody

    ČT, politici, novináři a cesta do Evropy

    Dobrý článek napsal na titulní straně týdeníku Literární noviny z tohoto týdne (č. 2/1999, roč. 10, vyšlo 13. ledna 1999) Lubomír Ptáček. Titulek článku se ptá Do Evropy: Jakým koncem? Autor v článku konstatuje, že největší míru odpovědnosti za začlenění České republiky do Evropské unie nesou právě politici a novináři, kteří jsou také nejviditelnější. Bohužel, obě tyto profese selhávají na celé čáře. Článek se svým étosem dosti shoduje s tím, co píší Britské listy, zároveň je i cituje. Měl bych však k němu několik připomínek, viz níže.

    Z článku Lubomíra Ptáčka nejprve uveďme pár myšlenek:

    (...) Kdo neumí anglicky přednést zpaměti projev, poskytnout interview a vtipkovat s televizními reportéry, ať nám ani sobě nedělá ostudu a politickou scénu raději opustí.

    (...) Neškodilo by, kdyby [politik] uměl i trochu česky. Neříkal by pak, že politika "je o něčem" nebo "o ničem" a nevysílal by k nám "jasné signály".

    (...) Co můžeme dále našim politikům vytknout? Vynikají nervozitou, hašteřivostí, pomstychtivostí, ješitností, proradností a prolhaností. (...) Nejmarkantněji vyniknou rozdíly mezi našimi a západními politiky při přímé konfrontaci. V průběhu aféry "Zilk agentem StB" se všichni zúčastnění předháněli ve vzájemném očerňování, lhaní, obviňování ze lží, výmluvách a svalování viny. Helmut Zilk přijel, vyslechl, co mu bylo řečeno, projevil lítost, že nebyl seznámen s žádnými důkazy, a nakonec konstatoval, že záležitost považuje za ukončenou a že se na nikoho nehněvá. Měli jsme tu čest setkat se s politikem evropské úrovně. O tom, jak bujně kvete ješitnost a malichernost mezi našimi politiky, svědčí nedávná přestřelka ze stránek Literárních novin. Pan šéfredaktor Karfík napsal a otiskl kritickou stať o nedostatku prostředků věnovaných na vědu a kulturu za doby Klausovy vlády. Vůbec netušil, do čeho šlápl. Dostalo se mu neuvěřitelně hrubé odpovědi od samotného jejího šéfa, který završil svoji zpupnou argumentaci konstatováním, že vlastně ani neví, kdo je ten Karfík, který si na něho tak dovoluje. (...)

    Do podobné kategorie politiků jsme nuceni zařadit i pana premiéra Zemana, který stanovil diagnózu svých neúspěšných volebních lídrů jako debilitu, ač v oboru psychiatrie nedisponuje žádným vzděláním.

    (...)

    Práce novinářů je barometrem svobody slova, ale taktéž jejím naplňovatelem. Jsme asi na půli cesty: svobodu máme obstojnou, využívat jí zatím neumíme.

    Uveďme malý příklad úrovně našich novinářů tam, kde bychom očekávali profesionály nejvyšší úrovně - ve veřejnoprávní televizi. Před pár týdny se naši zemědělci na protest proti dovozu levného vepřového masa ze států Evropské unie pokoušeli zablokovat důležité silniční tahy těžkou technikou. Tvořily se za nimi kolony automobilů, o čemž přinesla Česká televize reportáž. Spočívala v tom, že reportéři strkali mikrofony popojíždějícím automobilistům do okének a kladli jedinou otázku: Co na to říkáte?

    Místo zasvěceného rozboru, který bych jako divák očekával, jen samé banality. Chtěl bych znát všechny okolnosti, kolik masa se dováží, jaký je poměr dovozu k celkové spotřebě, za jaké ceny, kdo na tom vydělává, zda masokombináty, stát nebo prodejci, na čí straně je vláda, na čí straně ministr zemědělství, agrární komora, jaké jsou smlouvy s EU, dovozní kvóty, je toho dost, co by mě zajímalo. Má vůbec Česká televize redaktora, který by se zhostil takového úkolu?

    Když už jsme u České televize: nesmírně zajímavá diskuse probíhá na Internetu na stránkách Britských listů vydávaných Janem Čulíkem, který působí na univerzitě v Glasgowě. Jan Čulík a jeho spolupracovníci se pustili do tvrdé profesionální kritiky České televize jako veřejnoprávního média. Ostrou polemiku s nimi vede bývalý ředitel ČT Ivo Mathé, dlužno však podotknout, že je to oboustranně jakž takž fair play. Žádná ze stran zatím nepoužívá nedovolených zákroků.

    Nový ředitel ČT Jakub Puchalský vytrvale mlčel, diskuse se až do 9. prosince 1998 nezúčastnil. Když se však v televizi rozhořela aféra kolem pořadu Nadoraz a došlo k propouštění zaměstnanců, poskytl svoje obšírné stanovisko včetně celé řady dokumentů právě Britským listům, které tímto pasoval na nejvyššího arbitra v otázkách novinářské etiky. Internet začíná být důležitou platformou. Poznamenejme je, že stanovisko altera pars uveřejnily Literární noviny v čísle 50/1998.


    V tomtéž čísle Literárních novin je ještě článek Miloše Štěpánka "O špatných novinářích". Doufejme tedy - i když Literární noviny nejsou v žádném případě časopisem pro běžného čtenáře - že to jsou "první vlaštovky" a že se třeba česká média začnou svým politováníhodným stavem zabývat systematicky.

    Lubomír Ptáček dokazuje, že je schopen rozbírat zpravodajské pořady České televize naprosto kompetentně. Vůbec to nemusí dělat jen Jan Čulík. Kéž by novináři jako Lubomír Ptáček analyzovali systematicky každou nehoráznost, každou chybu, které se dopouští zpravodajství České televize, a donutili chabou a neschopnou Radu České televize, aby začala jednat, usilovala o skutečné vytvoření kvality, a vypráskala z Kavčích hor neumětely a polointeligenty, kteří předstírají, že dělají novinářskou práci, a tak neprávem parazitují na koncesionářském poplatku, vybíraném od občanů, a místo seriózního veřejnoprávního zpravodajství jim poskytují druhořadé zmetky.

    Ale je třeba asi víc: nestačí jen psát do novin. Lidé, kteří vidí, jak nedostatečná je veřejná služba, kterou české společnosti poskytuje Česká televize i televize Nova, by se měli vnutit do příslušných televizních Rad, měli by vyvíjet nátlak na ministra kultury a na členy parlamentní mediální komise, které by měli udržovat pod trvalým, otevřeným tlakem sdělovacích prostředků ("Čeho docílila parlamentní mediální komise tento týden?" - tj. při zlepšování stavu zpravodajství ČT a Novy, by měl znít hlavní titulek Mladé fronty Dnes - nakonec v samotném zájmu jejích redaktorů, neboť vydělávají-li dnes tyto noviny velké peníze, jestli se Česká republika ekonomicky propadne na úroveň třetího světa, list vydělávat jaksi přestane).

    Mimo jiné je nutno opakovaně a otevřeně pranýřovat i to, je zpravodajství České televize i nadále setrvává na straně pražského pseudopravicového establishmentu a dvaadvacetileté až pětadvacetileté, nepříliš znalé či vzdělané reportérky ČT si představují veřejnoprávní roli této televize tak, že nepokrytě dělají propagandu pro Unii svobody a Občanskou demokratickou stranu. Pro společnost je to devastující.

    V závěru svého článku v Literárních novinách píše Lubomír Ptáček:

    Nejžalostnější výsledek skýtá interakce politiků a novinářů. Mají být, jak se říkalo za totality, předvojem našeho vstupu do Evropy. Odstrašujícím příkladem jsou televizní (nedělní popolední a jiné) diskuse, které jsou zcela postaveny na hlavu. Místo aby byli politici nejdříve přimáčknuti ke zdi a redaktoři z nich vymlátili duši "nepřijatelnými" a "špatně položenými" otázkami (jak říká pan Klaus), dostávají neomezený prostor k šíření svých volebních agitací, narcisistních tirád a obyčejných lží, z nichž je redaktor není schopen na místě usvědčit - tedy většinou se o to ani nepokouší. K úspěchu v takové televizní diskusi stačí, když si politik "mele svoje", bez ohledu na to, co říkají ostatní účastníci.

    Národ se naštěstí neskládá jen z politiků a novinářů. (...) Naši sportovci, obchodníci, podnikatelé, umělci a dokonce i vojáci jsou samozřejmou součástí Evropy i pro zámořské pozorovatele.


    Bohužel, - a to je asi symptomatické, Lubomír Ptáček zapomněl na vědce, připomíná Marie Lipoldová, která mi jeho článek zprostředkovala.

    Ti by možná měli patřit mezi ty nejdůležitější představitele českého národa ve světě.

    Jan Čulík


    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|