Práce novinářů je barometrem svobody

ČT, politici, novináři a cesta do Evropy

Dobrý článek napsal na titulní straně týdeníku Literární noviny z tohoto týdne (č. 2/1999, roč. 10, vyšlo 13. ledna 1999) Lubomír Ptáček. Titulek článku se ptá Do Evropy: Jakým koncem? Autor v článku konstatuje, že největší míru odpovědnosti za začlenění České republiky do Evropské unie nesou právě politici a novináři, kteří jsou také nejviditelnější. Bohužel, obě tyto profese selhávají na celé čáře. Článek se svým étosem dosti shoduje s tím, co píší Britské listy, zároveň je i cituje. Měl bych však k němu několik připomínek, viz níže.

Z článku Lubomíra Ptáčka nejprve uveďme pár myšlenek:

(...) Kdo neumí anglicky přednést zpaměti projev, poskytnout interview a vtipkovat s televizními reportéry, ať nám ani sobě nedělá ostudu a politickou scénu raději opustí.

(...) Neškodilo by, kdyby [politik] uměl i trochu česky. Neříkal by pak, že politika "je o něčem" nebo "o ničem" a nevysílal by k nám "jasné signály".

(...) Co můžeme dále našim politikům vytknout? Vynikají nervozitou, hašteřivostí, pomstychtivostí, ješitností, proradností a prolhaností. (...) Nejmarkantněji vyniknou rozdíly mezi našimi a západními politiky při přímé konfrontaci. V průběhu aféry "Zilk agentem StB" se všichni zúčastnění předháněli ve vzájemném očerňování, lhaní, obviňování ze lží, výmluvách a svalování viny. Helmut Zilk přijel, vyslechl, co mu bylo řečeno, projevil lítost, že nebyl seznámen s žádnými důkazy, a nakonec konstatoval, že záležitost považuje za ukončenou a že se na nikoho nehněvá. Měli jsme tu čest setkat se s politikem evropské úrovně. O tom, jak bujně kvete ješitnost a malichernost mezi našimi politiky, svědčí nedávná přestřelka ze stránek Literárních novin. Pan šéfredaktor Karfík napsal a otiskl kritickou stať o nedostatku prostředků věnovaných na vědu a kulturu za doby Klausovy vlády. Vůbec netušil, do čeho šlápl. Dostalo se mu neuvěřitelně hrubé odpovědi od samotného jejího šéfa, který završil svoji zpupnou argumentaci konstatováním, že vlastně ani neví, kdo je ten Karfík, který si na něho tak dovoluje. (...)

Do podobné kategorie politiků jsme nuceni zařadit i pana premiéra Zemana, který stanovil diagnózu svých neúspěšných volebních lídrů jako debilitu, ač v oboru psychiatrie nedisponuje žádným vzděláním.

(...)

Práce novinářů je barometrem svobody slova, ale taktéž jejím naplňovatelem. Jsme asi na půli cesty: svobodu máme obstojnou, využívat jí zatím neumíme.

Uveďme malý příklad úrovně našich novinářů tam, kde bychom očekávali profesionály nejvyšší úrovně - ve veřejnoprávní televizi. Před pár týdny se naši zemědělci na protest proti dovozu levného vepřového masa ze států Evropské unie pokoušeli zablokovat důležité silniční tahy těžkou technikou. Tvořily se za nimi kolony automobilů, o čemž přinesla Česká televize reportáž. Spočívala v tom, že reportéři strkali mikrofony popojíždějícím automobilistům do okének a kladli jedinou otázku: Co na to říkáte?

Místo zasvěceného rozboru, který bych jako divák očekával, jen samé banality. Chtěl bych znát všechny okolnosti, kolik masa se dováží, jaký je poměr dovozu k celkové spotřebě, za jaké ceny, kdo na tom vydělává, zda masokombináty, stát nebo prodejci, na čí straně je vláda, na čí straně ministr zemědělství, agrární komora, jaké jsou smlouvy s EU, dovozní kvóty, je toho dost, co by mě zajímalo. Má vůbec Česká televize redaktora, který by se zhostil takového úkolu?

Když už jsme u České televize: nesmírně zajímavá diskuse probíhá na Internetu na stránkách Britských listů vydávaných Janem Čulíkem, který působí na univerzitě v Glasgowě. Jan Čulík a jeho spolupracovníci se pustili do tvrdé profesionální kritiky České televize jako veřejnoprávního média. Ostrou polemiku s nimi vede bývalý ředitel ČT Ivo Mathé, dlužno však podotknout, že je to oboustranně jakž takž fair play. Žádná ze stran zatím nepoužívá nedovolených zákroků.