Rasa a jazyk
(An English version of this article is elsewhere in this issue of Britské listy, see Obsah.)
Dostal jsem loni k vánocům pěkný dárek - knihu sebraných článků různých novinových sloupkařů za posledních přibližně 150 let. Obsahuje asi 200 různých autorů s krátkým životopisem a výběrem článků od každého autora. Celé je to seřazeno chronologicky. Když tu knihu pročítám, uvědomuji si velmi ostře, jak silně se během let změnilo vyjadřování lidí - jazyk je vždycky odrazem situace ve společnosti - a možná lze v těch změnách najít i něco zajímavého pro Českou republiku.
Sloupkař píše pravidelný sloupek buď pro konkrétní denní list anebo pro tiskový syndikát. Někteří tito pravidelní komentátoři denních listů byli neobyčejně plodní. Mnoho z nich psalo více než 1000 slov (víc než 3-4 stránky) každý den po dobu několika desetiletí.
Vzhledem k tomu, že napsali tak obrovské množství článků, některé byly dobré, jiné horší a ne všechno byly absolutní klenoy. Jak jednou konstatoval jeden australský komentátor: sloupkař píše pro uzávěrku a pro čtenáře, nikoliv pro věčnost.
Kniha obsahuje mnoho zajímavých textů od roku 1850 do současnosti, a čtenář může sledovat nejen, jak se měnila novinářská forma sloupku během let, ale také, jak se měnila angličtina, užívaná ve veřejné debatě. Jazyk, jímž se mluvilo kdysi a jímž se mluví dnes o rasových otázkách, se změnil velmi radikálně.
Před sto lety užíval v listě San Francisco Examiner komentátor Ambrose Bierce takového jazyka, jaký je k nerozeznání od jazyka, který dnes používají české celostátní deníky:
"Jestliže zde v naší vlastní zemi můžeme vyjít s černochy jen tak, že je vraždíme, jak to bude s černochy a negroidy žijícími na Kubě a v Portoriku?"
V těchto svých slovech, v komentáři o důsledcích španělsko-americké války, užívá Bierce první osoby množného čísla, výrazu "my" k charakteristice bělošského většinového obyvatelstva. Nenapadá ho, že by mohl list San Francisco Examiner číst někdo, kdo není běloch. "My" - rovná se bělošské obyvatelstvo.
V dnešní Americe by žádný komentátor nikdy neoslovil své čtenáře "my" a měl tím na mysli jen bělošské obyvatelstvo. Důvodem není, že by někdo takovýto způsob vyjadřování cenzuroval nebo vyškrtával v důsledku "politické korektnosti" (jejíž vliv bývá přeháněn). Dnešní američtí komentátoři by to nepovažovali za vhodné obracet se jen na část svého čtenářského publika, podle rasového rozdělení. V USA je nyní hluboce zažitou součástí veřejné debaty, že "my" znamená všichni členové společnosti, bez ohledu na jejich rasu.
Samozřejmě, úroveň debaty určují takovéto elity, a tyto elity jsou často o něco "napřed", ve srovnání s ostatním obyvatelstvem. Takže tištěný jazyk nutně neodráží názory v širší společnosti a to, že se takto už nepíše v amerických novinách, neznamená, že v americké společnosti už neexistuje rasismus.
Nicméně, styl veřejné debaty a neustálé užívání rasového "my" v České republice jsou pozoruhodné - vypovídá to mnohé o stavu vztahů mezi rasami v dnešní české společnosti. Bohužel, uzavřené, rasově orientované "my" se používá na názorových stránkách českých novin velmi často. (Viz např.
http://www.britskelisty.cz/9803/19980320f.html.) Pražští tvůrci veřejného mínění a mediální komentátoři užívají takového jazyka s tak železnou pravidelností, že si zřejmě ani neuvědomují, jak těsně spojený je takový způsob vyjadřování s rasovou otázkou.
Až česká veřejná debata přestane užívat výrazu "my", ve smyslu "my Češi, kteří máme problém s nimi, outsidery, Romy" a namísto toho začne užívat výrazu "my" ve smyslu "my občané České republiky", pak bude moci každý zaznamenat v rasové otázce v České republice jasný pokrok. Doufejme - všichni z nás - že to nebude trvat sto let.
