Co je na jménu? - Pro exulanta hodně
(An English version of this article has been published in the Prague Post weekly.)
Onehdy mi odebrali příponu -ová. Hovořím o svém jménu. Udělala to cizinecká policie.
Může se zdát, že nejde o nic moc. Češi přechylují koncovkou -ová většinu ženských příjmeních, ať už si ty ženy přejí nebo nepřejí počeštit své jméno. (Tak se v českém tisku například vyskytuje Sigourney Weaverová a Margaret Thatcherová.)
Ale já mám na rodném listě napsáno Obereignerová. Když jsem se v červnu 1990 vrátila do Československa, byla to jedna z mála věcí, která mi tady zbývala z mého původního života.
V důsledku dohody mezi Spojenými státy a Československem, která byla mezitím anulována, jsem přišla ve věku deseti let o své československé občanství, když naše rodina po invazi Varšavského paktu v sprnu 1968 emigrovala do Spojených států. Mé jméno bylo poameričtěno, tak, jak se to stává mnohým přistěhovalcům. Dnes se nemohu stát oficiálně znovu českou občankou, pokud bych se nevzdala svého amerického občanství, což prostě není pro většinu lidí praktické, po tolika letech života a práce mimo Československo.
Lidé opouštěli komunistické Československo z různých důvodů. Ne všichni exulanti byli hospodářskými uprchlíky, což si rád myslí poslanec Jiří Payne z Občanské demokratické strany. Myslím, že by bylo laciné se to snažit vysvětlovat. Chci ale poznamenat, že mnoho exulantů - někteří, kteří odešli z Československa už před druhou světovou válkou nebo po ní, či jiní, kteří odešli po roce 1968 - tiše a systematicky podporovali po dlouhá desetiletí úsilí za demokracii uvnitř Československa. Lidé jako můj otec se zasazovali za osvobození Václava Havla v době, kdy většina světa netušila, kdo to vůbec Havel je. Češi v zahraničí sledovali revoluci v roce 1989 s radostí v srdci. Zároveň pomýšleli - se sladkou hořkostí v srdci - na všechna ta promarněná léta. Každý nemohl opustit svůj nový život a vrátit se. Ale někteří chtějí - možná . odejít do Čech do důchodu, anebo tu žít alespoň část roku.
Když jsem se vrátila v roce 1990, nebyla jsem zrovna přijata s otevřenou náručí. Byrokracie dělala pokud možno co největší problémy, silně se pořád zdůrazňovala a pěstovala má "jinakost" (jedním bizarním příkladem je jinobarevná poznávací značka na mém automobilu). Od roku 1993 do roku 1995 jsem měla možnost pracovat jako poradkyně pro prezidenta Havla. Nikdy jsem přímo neintervenovala za sebe ani za jiné v otázce českého občanství pro Čechoameričany či ostatní exulanty. Doufala jsem ale pořád, že využije prezident Havel mnoha příležitostí, které se mu naskýtaly, aby o tom alespoň promluvil.
Nikdy to smysluplnějším způsobem neučinil. Dodneška neexistuje politická vůle u žádného politika ve výkonné funkci, aby se řádně zabýval česko-americkou otázkou. Většině z nás nejde o restituce, jak se někteří politikové obávají. Ani nám nejde o hlasovací právo, i když nevím, proč je to tak děsivá představa. Jde nám o to, že chceme získat zpět něco, čeho jsme se - v srdci - nikdy nevzdali.
Mnoho Čechoameričanů získalo zpátky své občanství - neoficiálně - aniž by se muselo vzdát svého modrého amerického pasu. Americké velvyslanectví mi opakovaně sdělilo, že z americké strany neexistuje v této věci žádný problém.
Ale jak čas běžel, už to není přijatelné ani neoficiálně. (Ministerstvo vnitra se mnou souhlasí, že je ironické, že má celá řada ministrů ve vládě dvojí občanství, stejně jako Čechoameričan Jiří Pehe, politický poradce prezidenta Havla.) Právník na ministerstvu mně informoval, že mnoha Čechoameričanům se podařilo české občanství získat, než spadla klec - než začala vláda požadovat důkaz, že se člověk jednoho ze svých občanství vzdal.
Ale zpět k té příponě -ová. Když jsem o tu příponu přišla, byla jsem překvapena, jak niterně jsem vnímala ztrátu své totožnosti jako Češka. Šla jsem si nechat prodloužit trvalé povolení k pobytu. Zdálo se, že všechno jde hladce, až do chvíle, kdy si slečna povšimla, že se mé jméno v americkém pase a na mém českém povolení k pobytu pro cizince neshodují. Obereigner proti Obereignerová. Moje poameričtěná totožnost proti mému českému já.
Poradila se s kolegyní a ta odříkala nový předpis - všechna povolení k pobytu se musejí přesně shodovat s pasem. Odpověděla jsem, že můj celý život v ČR se odehrává pod jménem Obereignerová - mám pod tím jménem bankovní konto, zdravotní pojištění, byt. Ale předpis je předpis. Bylo mi řečeno, že jestliže dostanu zpět české občanství, budu smět si znovu říkat Obereignerová.
Takže, co je na jménu?
Když vám nezbylo skoro nic jiného z života, který vám odebraly vnější síly, odpověď zní: hodně.
(Autorka je "senior editor" časopisu Transitions, anglického měsíčníku, vydávaného v Praze, který se zabývá změnami v postkomunistických zemích.)
