Hájím článek Dušana Slugeně
Sem nikdo z živých nezabloudí ....
Jen vzkříšen zraky mými, vstal Smutek z těchto míst
a kroky bázní ztlumenými, by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil,
mi vyšel naproti.
(Jich oddech rytmický jsem tušil, v tvář mi zavál ledový a v světel žhavém vření
se jíní chytal jehlami na vegetace snění.)
. . . . . . . . . ..
Otokar Březina, Smutek hmoty
Cílem článku od DS, není fundovaná kritika současných kosmologických teorií. Autor není fyzik,
ale biolog a chemik, jak ostatně sám uvádí.
Těžištěm jeho článku jsou hlavně otázky, které si klade každý hloubavý člověk a zdaleka nejen vědec.
Odpustme mu proto nepřesnosti při jeho exkursích do oblastí, které jsou doménou kvantové mechaniky
a věnujme napřed pozornost úvodnímu odstavci, ktery lze pokládat za preambule jeho dle mého názoru velmi podnětné úvahy:
"Jedinou charakteristickou vlastnosťou vesmíru je, že naše poznanie o ňom sa stále rozrastá. Z principiálnych dovodov nikdy nebude mocť byť úplné - sme totiž jeho súčasťou. Je otvorenou nadmnožinou nielen nášho bytia, ale aj možností. ..."
Dozvídáme se v podstatě to, že náš život je neoddělitelnou součástí vesmíru, což nám znemožňuje nazřít na vesmír zvnějšku, po čemž naše poznáníchtivé ego podvědomě touží. Nemůžeme se zkrátka kousnout do vlastních zubů, podívat se do vlastních očí, povznést se do oblak tahem za fusekle.
DS se dál podrobněji zamyšlí nad procesem poznání, toho, čemu jsme si zvykli říkat "objektivní realita":
" .... Náš svet je kalibrovaný v lepšom prípade elektrónom ako najmenšou použitelnou materiálnou časticou alebo vlnovými vlastnosťami svetla - interakcia fotónov s hmotou. Ako chemik mám svoje skúsenosti s inštrumentálnymi metódami poznania. V ideálnom prípade prístroje len pomáhajú našim zmyslom - napr. mikroskop, v tom horšom bez počítačového spracovania (programu nazerania) nedostaneme použitelnú informáciu. Takže analýzy správania sa látok sú determinované subjektívne pozorovatelom, prístrojmi, a aj axiómami zachytenými v postupe spracovania informácie. Problém rozlíšenia informácie a šumu stúpa s klesajúcou koncentráciou. Informácia prístrojov obsahuje nielen šum merania ale aj šum spracovania, dokonca občas aj a šum klimatických vplyvov. Antropocentrický šum nazerania si málokto uvedomuje. ... "
Naše touha dosáhnout obzoru poznání nás vede často k tomu, že používáme naše přístroje (které lze pokládat za umělé smysly) i na hranici jejich citlivosti. K tomu je třeba připočíst i úhel nazírání; každý badatel má své metody a cíle, což se projevuje různorodostí jimi odhalených pravd. A pokud jsme na hranici rozlišovacích schopností našich přístrojů, naše závěry jsou zatíženy velkou chybou, která "rozmaže" kontury objevovaného tolik, že o nějakém "objevu" už pak často nelze mluvit. Dá se říct, že jde o vzdálenou analogii Heisenbergova principu neurčitosti, který říká že nelze současně s libovolnou přesností měřit hybnost a polohu částic. Klasickými příklady tohoto jevu je nejistota v určování kosmologicke konstanty upravující system Einsteinovych rovnic pro složky metrického tenzoru v obecné teorii relativity tak, aby se z těchto rovnic dal vyvodit námi pozorovaný obraz světa, či Hubbleovy konstanty, jejíž převrácená hodnota je rovná údajné době, která uplynula od údajného "velkého třesku".
" ... Vedci sa snažia posúvať hranice neznámeho čoraz ďalej po kvarky a galaxie vzdialené miliardy svetelných rokov. A čo tam nájdu? - len to, s čím tam prišli - potvrdenie svojich hypotéz. ..."
Ano, co "tam" vlastně hledáme ? Jsou to odpovědi v intencích "našich" teorií, z nichž každá zplodí celou řadu otázek ještě zapeklitějších než ty, které jsme již "zodpověděli". A to vše je doprovázeno sílícím pocitem neskutečna. Veškerou kořistí našeho poznání je jen nespokojenost s dosaženými znalostmi a stále palčivější touha po nových Jednou z odpovědí by mohlo být i to, že to co "tam" hledáme není nic jiného, než my sami.
" ..... Na počiatku stvorenia bol tón. Bol to zvuk ktorý pretrhol nebytie. Už nebol tichý rast. Začala interakcia. Zvukov pribúdalo a zvuky narušovali nečinnosť. Zvuky priniesli víry a ich zápas. Z roznych vírov prevážili niektoré, a to len tie, ktoré boli v súlade s povodným tónom a zákonitosťami materiálneho sveta.
Ale nebolo ešte bytie. Bytie sa muselo kultivovať, aby dosiahlo kritickú mieru. ...
Reálny svet má svoju harmóniu, na základe ktorej možno formulovať fyzikálne zákony. Tie potrebujeme my - ludia. Odrážajú piesne, ktorým už rozumieme. Samozrejme, že sú dosial harmónie a melódie, ktorým nerozumieme. Napríklad reliktné žiarenie. Existuje a narúša teórie, rovnako úspešne odoláva svojmu vysvetleniu, resp. existuje viacero riešení, ale ani jedno nespçňajúce podmienky extrapolácie do harmonického obrazu sveta. Lenže bezrozporný obraz bude až vtedy ak sa zastaví - rozplynie v nekonečne či singularite. Dovtedy nás čaká modifikácia a a neustále prehodnocovanie piesne prírody, lebo pieseň je to čo vnímame už pred narodením a sprevádza nás celý život.
Ak ludia spievajú piesne tých druhých, aspoň emocionálne sa s nimi stotožnia a pochopia sa navzájom aj bez toho aby porozumeli slovám. A to je hodné viac, než bezrozporná teória. "
Jsou dvě pravdy; pravda matematické poučky a pravda básně, či pravda obsažená v hudbě. Žádná z nich nemá vrch. A nelze je směšovat. ...
Petr Vařeka
P.S.: Na vysvětlení: Rozhodně nejsem odpůrcem žádného bádání za hranicemi nám známých obzorů, ať už jde o teorie vzniku vesmíru, či elementárních částic - ba právě naopak si myslím, že neznáme efektivnější metodu jak se dozvědět o sobě - a o TO právě jde ! Spolu s DS pouze upozorňuji jen na samozřejmé problémy s touto činností spojené.
