Má NATO právo intervenovat na Balkáně?
Dotaz
Vazeny pane Culiku,
mohl byste mi jako clovek zijici v clenske zemi NATO a s objektivnejsimi sdelovacimi prostredky nez unas osvetlit pravni podklad pripadneho vojenskeho zasahu NATO v Kosovu? Ja se totiz domnival, ze jde o obrannou alianci. CR by se vlastne mohla stat 12. breznem 99 agresorskou zemi, tedy ucastnikem pouze formalne nevyhlasene valky.
Snad může k částečnému porozumění věci přispět několik odstavců z redakčního komentáře, který vyšel v neděli 21. února v týdeníku Independent on Sunday:
Nějaký zásah NATO je nutný. Je to věc morálky. Albánci v Kosovu pod srbskou vládou nepředstavitelně trpí. Evropské mocnosti mají právo i povinnost ukončit krveprolévání. Ale bomby jen zvýší počet mrtvých a neexistuje záruka, že by to přivedlo Miloševiče ke smyslům.
Kromě toho, Kosovo je jen jeden morální problém mezi mnoha na světovém jevišti. Kurdové mají také morální právo na to, aby se jich někdo zastal,. i když, stejně jako albánská osvobozenecká armáda v Kosovu se ho často dožadují s krutou nemorálností. Nikdo si ovšem nedovede představit, že by americké a britské bombardéry zaútočily na Turecko, aby Kurdové získali pro sebe spravedlnost. Turecko je suverénní stát. Jugoslávie je také suverénní stát. Jsme ochotni porušit suverenitu jedné země, nikoliv však druhé.
Nedůslednost je v zahraniční politice nevyhnutelná, avšak i v naší nedůslednosti bychom měli mít jasno o tom, jaké jsou naše cíle. Příliš často jsme vedeni emocemi, které v nás vyvolává televizní zpravodajství, a na vyšší a možná nebezpečnější rovině, jsme vedeni arogancí, jíž Západ propadl po ukončení studené války.
Důsledkem toho je, že si vytváříme problémy pro sebe a pro ty, jejichž práva bráníme. Rétorika nového světového pořádku vedla obrovské množství národních seskupení k tomu, že začaly požadovat mezinárodní uznání pro svou věc. Rétorika morálního internacionalismu bezpochyby vedla utlačované národní skupiny k tomu, aby se daly do boje za svobodu se zbraní v ruce a začaly požadovat právo, stát se v tomto novém světovém pořádku oficiálně mezinárodně uznaným národem. Vlády, které nyní čelí takovémuto zásadnímu zpochybnění jejich režimu reagovaly a reagují zuřivě a násilně - často kriminálním využíváním vojenské síly.
Problém je, že není jasné, jaká jsou nová pravidla mezinárodní politiky. Alespoň ve staré éře, v níž vládly cynické geopolitické ohledy, rozuměli všichni pravidlům. Dnes se vytváří zahraniční politika za pochotu a s jedním okem upřeným na televizní kamery.
Potřebujeme strategickou vizi, která by propojila zájmy Británie s takovým mezinárodním systémem, který by svět učinil lepším a pokojnějším místem k životu. Chybějícím článkem ve snaze zformulovat účinnou britskou zahraniční politiku je Evropa. Evropa musí být schopna hovořit jedním hlasem, musí být schopna jednat vojensky jako jediný celek. Taková Evropa by byla daleko efektivnější hrozbou tyranským vládám, jako je Miloševičova, než hrozby intervence, kterou mají v tomto případě provést Spojené státy a Británie s Evropskou unií v pozadí.
Problémy na evropských humnech musí řešit sama Evropa, nikoliv NATO, nikoliv Spojené státy. Ať už cestuje Madeleine Albrightová jakkoliv energicky mezi evropskými hlavními městy, její agresívní a farizejský přístup k starým evropským konfliktům nebude podporou ani pro život, ani pro svobodu, ani pro úsilí o štěstí.
