K článku "Odmítám požadavky zahraničních Čechů"
V uvedeném článku se autor snaží dokazovat, že instituce dvojího občanství je kuriózní. Patrně jen pro něj, protože v demokratickém světě je to docela normální - já sám mám dvojí občanství a nevidím v tom nic zvláštního. Jedno mám od rodičů, druhé jsem si vysloužil.
Nevytahuju se ale ani s jedním a také bych nikdy nikomu nebránil, aby jedno či druhé získal. Nemám k tomu totiž právo, zrovna jako ho nemá autor článku.
Mohu ho ale ujistit, že dvojí občanství funguje dobře a jeho obava, že se někdo bude muset pořád rozhodovat, na čí straně je jeho loajalita, je vlastně jen nesmysl. Je vidět, že by se asi sám bál nějaké druhé občanství přijmout, ze strachu, že by někoho musel zradit. Pokud si tak málo věří, no prosím, ale je to ovšem jen jeho problém.
Ale podívejme se na jeho situaci jako českého občana. Češi vyměnili před deseti lety komunistický režim za jiný. Pokud byli někteří loajální ke starému režimu, tak měli najednou problém s loajalitou, i když měli pořád to samé občanství - stát se totiž nezměnil.
Občanství nemá nic společného s národností, s loajalitou, ani s vlastenectvím - občanství je věc příslušnosti k určitému státu, nic víc.
Jinak by Moraváci museli považovat za zradu, že patří k České republice.
Pokud byl někdo proti komunistům, musel by zase považovat za zradu, kdyby tehdy podepsal souhlas s invazí.
Na druhé straně, i ten, kdo byl loajální ke komunistům, měl správně mít také problém s loajalitou k nim, když tehdy zavolali cizí vojska do země.
To byla od nich přímo zrada na státě. Pak ovšem byli lidé, kteří měnili loajalitu, jak se to hodilo. Ale občanství měli jen jedno, jak je to teda možné?
Nemohu se ubránit dojmu, že autor pro své poněkud starodávné úvahy používá i starodávný slovník: to komunisté razili termín zpravodajec místo vyzvědač, podobně jako říkali spolupracovník, místo udavač.
A jestli si myslí, že každý druhý emigrant je nebo bude špión, tak pořád ještě žije ve světě studené války a neví, že už je venku jaro.
Také osočování emigrantů z hrabivosti je hodné jen morálky toho, kdo jim ten majetek předtím ukradl a za to by se autor měl emigrantům omluvit.
Jak může říci, že se ti lidé majetku dobrovolně vzdali?
Tím vlastně přiznává, že komunisté měli právo jim to ukrást.
Tady na západě, když třeba koupíte ukradené hodinky, tak je stejně musíte vrátit, když se na to přijde, i když jste je zaplatil.
Tolik asi o tom právu nynější vlády na ukradený majetek, pardon "dobrovolně zabavený" majetek.
Autor asi moc nezná mezinárodní právo, nebo mu ještě nikdo v životě nic neukradl.
Také tvrdí, že lidé, co zůstali, se museli smířit s režimem - říká to jako by tím získali nějaká div ne mučednická práva, specielně práva na to, aby druhým bránili v získání českého občanství.
Na druhé straně vlastně obhajuje ty, kteří se tak dokonale "smířili", že začali ještě udávat spoluobčany a za odměnu pak dostávali zadarmo domy emigrantů.
On nechce, aby emigranti dostali občanství, ale klidně ho nechá zrádcům, kteří zavolali cizí armády do vlastní země.
To je dvojí morálka, ale pravda, jen jedna loajalita - bohužel s těmi, co okrádali ty druhé.
Autor v článku apeluje na nepříliš pěkné lidské pudy: závist, zlobu, podezřívání a řekl bych i nenávist. Jaké květiny mu z takové zálivky asi vykvetou? To všecko už jsme přece jednou zažili - jestli tak, jako on, přemýšlí většina národa, pak ten komunismus bylo úplně zbytečné bořit!
