Kacířská úvaha
Potřebuje Evropa kurdskou tragédii?
Tak nám zatkli Kurda Ocalana a Britské listy (BL) uvádějí: "je to více než mezinárodní pokrytectví, píše v Independentu Robert Fisk. Uvěznění Abdullaha Ocalana má širší, daleko důležitější kontext - je to příběh amerických intrik, kurdské zrady a podpory jedné supervelmoci pro muslimský národ, Turecko, které se stalo nejnovějším spojencem Izraele na Blízkém Východě."
Otázka zní: a co jiného kdo mohl čekat? Evropa a Amerika oficiálně proevropské Turecko potřebuje pro zajištění základní stability na hranicích s arabským a navrch ještě islámským světem.
Pohled pesimistů
Boj Kurdů, resp. Strany kurdských pracujících (PKK), za samostatnost má teroristický charakter, ale je to důsledek turecké represe. Obojí nemuselo být, pokud by získali Kurdové statut menšiny a jistou kulturní a regionální autonomii. Dá se to napravit?
Někteří pesimisté si potichu myslí, že ještě větší tragédií by bylo, kdyby jednoho dne byla situace vyřešena širokou autonomií Kurdů v rámci Turecka.
Turecko zastává názor, že žádná kurdská menšina neexistuje a opírá se lausannskou smlouvu z roku 1923 mezi vítěznými mocnostmi a Tureckem. Za menšiny jsou dle litery smlouvy prý považováni jen Řekové, Arméni a Židé. Důsledkem je ozbrojená nenávist.
Ale v okamžik, kdy by se stalo pro humanisty Turecko zemí hodnou důstojnosti, neboť se nebude stavět proti právům kurdské menšiny, začnou možná potíže, které mohou být pro Evropu nebezpečnější, než kurdská lapálie.
V roce 1924 bylo v Turecku zavedeno právo evropského typu a islám již nebyl státním náboženstvím. Počátkem padesátých let snaha po poevropštění Turecka začala dostávat první trhliny. Demokratická strana se dostala k moci díky prosazování větších práv islámu, který si uchoval svou sílu na tradičním venkově. Po rozpadu sovětského bloku se vlna islamismu na Blízkém východě ještě více vzedmula a dnes již probíhá v turecké společnosti politická válka mezi občanským křídlem a islámským. Např. dívky si vymohly na středních a vysokých školách zahalovat vlasy a šíji tradičním šátkem. V únoru 1998 ministr školství nošení šátků zakázal, ale počátkem března premiér musel na nátlak islámských skupin šátky povolit.
Armáda potřebuje cíle
Laický (a tím proevropský) charakter Turecka brání armáda, která si pomáhá i nemalými čistkami v důstojnickém sboru, který tak chrání před islamisty. Armáda obdobné problémy řešila v roce 1969, 1971 a 1980 státními převraty.
V červnu 1997 donutila vládu, kde převládali islámisté, aby odstoupila. Na nátlak armády musela vláda v březnu 1998 přistoupit ke kontrolám aktivit institucí od nadací přes školy a soukromé rozhlasové a TV stanice, zda nepodporují islámský fundamentalismus. Policie měla být zbavena islamistů obdobně jako armáda.
A právě vyřešením kurdského problému by ztratilo Turecko nepřítele, kterému dnes s tvrdostí čelí armáda a tak zvyšuje svoji vážnost, kterou potřebuje v souboji s islámským hnutím.
V březnu 1998 premiér Yilmaz žádal armádu, aby se starala o obranu před vnějším ohrožením a nestrkala nos do vládní politiky, ale pět předních generálů písemně odseklo, že boj proti fundamentalismu a separatismu je poslání, které podle ústavy přísluší armádě.
Potlačování aktivit Kurdů chrání armádu štítem nacionalismu, čímž se také chrání před kritikou ultrapravice a posiluje si mandát k potlačování fundamentalismu. V okamžiku vyřešení kurdského problému by byl silný tlak islamistických politiků sebrat armádě vnitřní obranný mandát.
Lidská práva a ...
V listopadu 1998 Evropská komise v hodnotící zprávě ocenila hospodářský pokrok v Turecku, zároveň ale Ankaru obvinila z přetrvávajícího porušování lidských práv a nedostatečné civilní kontroly armády. Vyjádřila rovněž nespokojenost s perzekucí novinářů, korupcí a problémy spojenými s kurdským povstáním na jihovýchodě země.
Političtí cynici se potichu šklebí: v případě dostatečné (silné) civilní kontroly armády a vyřešení kurdského problému by trvalo možná jen několik let, než by islámský politický živel převládl a pohltil i armádu - samozřejmě za použití dnešního více méně demokratického principu, a mohlo by být jen otázkou času, kdy bude vznesena otázka, zda Turecko setrvá v křesťansko - liberální vojenské mašinérii (NATO)...
Daň kurdských bouří
Z hlediska politického cynismu je pro pohodlného Evropana lepší, když Turecko potlačuje i nadále nespokojené Kurdy a politicky není v islámském bloku. Aneb dej Bůh kurdským povstalcům dlouhý život.
A únos Ocalana za turecké mříže? Způsobil nacionalistickou protikurdskou euforii, která ve svém důsledku nepřímo podpoří i armádu. Proroctví, které bylo napsáno ve čtvrtečních BL, je pro turecké ozbrojené síly vítané:
"Ocalanovo zatčení velmi pravděpodobně povede k velkému množství dalšího násilí - k únosům tureckých letadel, k útokům na turecká velvyslanectví a na turecké diplomaty. Turci si toho jsou sami vědomi."
Posílí to legitimitu armádního boje proti terorismu a pomůže ve snaze o udržení moci armády vůči fundamentalisticky zaměřeným islamistům.
Současná daň kurdských bouří v Evropě jsou jen drobné úroky za stabilitu v oblastech pod tureckým vlivem.
Že Kurdové viní ze spolupráce na únosu Izrael, byť ten spoluúčast popírá? Ze všech států zeměkoule má právě Izrael největší zájem na silné laické turecké armádě, s kterou aktivně spolupracuje, protože politicko - náboženská orientace Turecka může silně ovlivnit politické chování izraelských sousedů.
Suma sumarum pro atlantskou evroamerickou kulturu svou Kurdové cennější jako vojenské terče. Ale nikdo to nepřizná.
Pro Evropu by řešení kurdského problému bylo skutečně aktuální, kdyby se musela vyrovnat s náhlou divokou migrační vlnou několika miliónů nenávistí a zatrpklostí stresovaných Kurdů do Evropy, ale to není reálné, byť emigrační proud Kurdů pokračuje.
Z tohoto hlediska mají Kurdové asi smůlu, protože problémy v bývalé Jugoslávii se začaly řešit až v okamžiku, kdy uprchlíci z jugoslávské oblasti zamořili západní Evropu a staly se zatěžujícím a nepříjemným elementem.
Teprve po té se začalo rýsovat silové řešení postjugoslávského problému. Ale realizováno bylo až ve fázi dokončování etnických čistek a pomohlo tak spíše upevnit násilné výdobytky. Nedělejme si proto iluze ani v případě kurdské lapálie...
Česká pravda
Český ministr zahraničních věcí Jan Kavan uvedl, že "ČR má výrazný zájem zvýšit vzájemný obchod s Tureckem"... Kavan také prý mluvil s Cemem i o spolupráci v boji proti "organizovanému teroru". (Znamená to snad, že se ČR bude podílet na tureckém útlaku Kurdů?) - četl jsem v BL.
Předpokládám, že se s Turkem bavil Kavan spíše o drogové problematice, ale jisté je, že po vzoru USA bychom neměli být příliš "cimprlich" a na Turky kvůli Ocalanovi vyplazovat jazyk. Peníze jsou nade vše a proto americká oficiální vstřícnost vůči Číně a kamarádství s Turkem je velkým vzorem, kterého bychom se měli přidržet.
Pryč je doba naivity kdy jsme bez boje vyklidili exportní pole zahraničním zbrojovkám, protože několik hodných duší si myslelo, že obchodovat se zbraněmi není dobré. Měli sice pravdu, ale pracovní místa a peníze jsou také jisté dobro, které má v západních demokraciích své nezastupitelné místo...
Zní to hnusně, že? Realita je ještě hnusnější.
František Roček
