Není válka jako válka - alespoň ne v severoamerické televisi
Válka v Zálivu byla černobílá. Obsazení Kuwajtu Irákem bylo samo o sobě
dostatečným argumentem pro vyslání vojsk. Americká vláda navíc trochu
"pomohla" veřejnému mínění, aby si rychle ujasnilo, kdo je "good guy" a kdo
"bad guy". Klíčovou roli v tom hrála historka o tom, jak iráčtí okupanti
vyhazovali kuwaitská nemluvňata z inkubátoru. Lkající mladá žena (dcera
kuwaitského velvyslance v USA, jak se později ukázalo), ji uslzeně
přednesla před jakýmsi sentním výborem. Jak se později ukázalo, šlo o lež,
ale to už bylo po válce.
Diváci sledovali se zaujetím souhru jednotek ničících cíle a s obavami
čekali, kdy dojde ke střetu spojenců s obávanou presidentskou gardou, zda
irácké rakety nezasáhnou Israel a drželi palce, aby nedošlo na biologické a
chemické zbraně.
Přímé, byť cesurované televisní přenosy měly úspěch a jejich sestřih si
mohl americký divák později koupit na kasete a přehrávat třeba k snídani.
Poměrně dlouho vládla jednota mezi lidem a politiky. Nejspíš kvůli té
černobílosti. Teprve s odstupem se začaly objevovat otázky, co to vlastně
je ten nový Bushův nový světový řád, jakou roli ve všem hraje nafta a
hlavně, proč se rozjetá armáda zastavila a nechala diktátora přežít.
Akce NATO proti Jugoslávii je zcela jiná. Je sice pravda, že nám zase
ukazují, podobně jako před Irákem, sjednocený šik politiků a vojáků, kteří
světu oznamují, že mají plán (to kradou Benešovi), a to jediný možný, a že
se podle něj jede. A jako tenkrát existuje propagandou dobře presentovaný
"bad guy". Ale to je tak všechno.
Především chybí "good guy". Ideální by bylo, kdyby to byl kosovský lid,
kterému by NATO jaksi nenápadně pomáhalo v jeho spravedlivém boji tím, že v
okamžiku, kdy se boj odchýlí ze směru americko/natovských zájmů, bad guy
dostane přes pazoury.
Potíž je v tom, že na lid není nikdy moc spolehnutí a pak v Kosovu působí
osvobozenecká armáda (KLA), která se zřejmě více podobá teroristické
organizaci proniknuvší na území Jugoslávie než čemukoli jinému. Navíc není
zcela jasné, do jaké míry se obyvatelům Kosovva líbí, že tam KLA dělá ještě
větší dusno.
Politikové a generálové tedy do funkce "dobrého chlapíka" jmenovali NATO,
čímž se současně povýšili na tvůrce dějin a záchrance národů.
Tím ovšem posunuli střet Miloševič - kosovští Albánci do roviny Miloševič -
NATO a z ní, protože neznají Srby, takměř okamžitě do roviny Srbové -
NATO. Postavili tak nevědomky Miloševiče mimo hru a sebe do konfliktu,
který nemohou vyhrát.
Strategové NATO zjevně vycházejí z nějaké příručky, podle níž každý lid
diktátora svrhne, jakmile k tomu jsou vhodné podmínky a je to v zájmu
Spojených států. V letech devadesátých je zjevně v módě oslabení diktátora
bombardováním. Příručka ovšem nepraví, co činit, když se lid kolem
diktátora nacionalisticky sjednotí, protože mu je diktát soukmenovce bližší
než diktát cizáka.
Srbové tedy Miloševiče nesesadili a on sám nevystrčil bílý prapor.
Představitele NATO jsou zjevně zaskočeni, tím že Srbové nejsou stejná
ořezávátka, jako třeba Američani (myslím tím veřejnost a politiky), kteří
utekli ze Somálska poté, co jim
tamní válečný boss (warlord), jehož vojáci mají tak nejvýš dodávku s
kulometem, postřílel pár mariňáků.
Srbům se navíc povedl dobrý trik (možná náhodou) s vypovězením většiny
zahraničních novinářů. Vytvořili tak informační vakuum, zcela nezvyklé pro
americkou televisi. Teď již jsou někteří zpátky, ale nemají přístup do
míst, kde se něco děje. Připočteme-li k tomu vojenskou censuru, co zbývá k
vysílání?
Severoamerická televise tedy do nekonečna vysílá záběry uprchlíků a k tomu
prohlášení NATO, že "odsun" připravil Miloševič již před bombardováním,
takže NATO je z obliga. K tomu se občas promítají záběry jakýchsi hořících
domů. Kde je televisní stanice berou, když v Kosovu žádní novináři nejsou
je těžko říct. Navíc je zajímavé, že se nejedná o žádné pastoušky, ale o
solidní a často nově vypadající vily.
Zpravodajství severoamerických stanic je nyní, alespoň jak se mi zdá,
poněkud vyváženější než před týdnem. Zajímavé je, že třeba CNN dává
poměrně dost souvislého prostoru jugoslávským politikům, kteří samozřejmě
akci NATO jasně odsuzují. K vyváženosti přispívá i skutečnost, že události
v Kosovu nelze oddělit od domácí politiky USA. Politikové jsou evidentně
nervózní a bojí se reakce veřejnosti na ztráty na životech.
Představitelé NATO jsou naprosto patetičtí. Vypadají trochu jako
naprogramované figuriny, které dokola opakují "budeme bombardovat ještě
tvrději, abychom zabránili genocidě v Kosovu, vše jde podle plánu a
vstoupíme do další fáze".
Zatimní vrchol jejich propagandistického úsilí vidím ve výroku jednoho z
natovských generálů, který prohlasil, že Srbové z propagandistických důvodů
vyhazují do povětří vše v okolí zásahu bomb, aby dokazali svetu barbarstvi
NATO. To byla takova stupidita, že to radeji hned druhý den odvolal.
Další rozdíl mezi Zálivem a Kosova je v posunu námětu debat v televisi a
rozhlase. Nemluví se o tom, jak skvěle NATO vítězí, ale jak blbý dárek si
nadělilo k padesátce. Diskutuje se otázka, jak dál, když už tam jsme.
Situaci dále komplikují vnitropolitické zájmy demokratů a republikánů.
Pokud se Kosovo promění v něco podobného Vietnamu, budou mít máslo na hlavě
politikové, kteří byli pro vojenský zásah a hlavně pro vyslání pozemních
vojsk.
Jak známo, president Clinton původně tvrdil, že pěšáků nebude zapotřebí,
protože Miloševič se po několika náletech "umoudří". Pak připustil, že to
bude trvat o něco déle. Když se ukázalo, že mezi tím obyvatelstvo Kosova
začalo masově prchat (a kdo by neprchal) a že se situace těžko obrátí,
začalo se mluvit o potřebě pozemních vojsk.
Vedle neschůdné varianty spolehnutí se na KLA, se mluví i o tom, že by USA
dokončily vzdušný zásah a "předaly" Kosovo Evropanům, aby si svoje území
dopacifikovali sami..
Velký rozdíl je i v osobnostech. Generál Schwartzkopf byl přítomen na
bojišti v Zálivu a sám na mapách ukazoval kam nepřítele zase zahnali. Jeho
protějšek, pískem neofouknutý Clarke, naopak nemá co říct (stejně jako jeho
politický doplněk Solana).
Jiří Jírovec
5.4. 1999
