Několik drobností týkajících se Kosova a medií
K postřehu
Andrew Stroehleina, že bělehradská vláda manipuluje sdělovací
prostředky tím, že cizím novinářům neumožní, aby jeli, kam chtějí, je
zapotřebí dodat, že tuto praxi zjevně odkoukali od Američanů, kteří při
válce v Zálivu drželi mimo oblast bojů.
Bělehrad má pro své jednání důvody nejen propagandistické, ale
pravděpodobně i čistě vojenské. V době mobilních telefonů a přístrojů
přesné určení zeměpisné polohy (GPS) lze předpokládat, že vlastenecky
orientovaný novinář třeba vloží své reportáže i sdělení, že zrovna stojí
před zamaskovaným tankem nebo cisternou s palivem.
Krátce poté, co NATO bombardovalo budovu ministerstva vnitra (tu těsně
vedle nemocnice) by reportér BBC doslova posraný strachem (z hlasu to bylo
zjevné), že si někdo všimne, že mluví do mobilu a že bude považován za
navaděče raket.
Návrh "pochodu Bělehrad" okupace Srbska, volby pod dozorem vítězné armády
a předání moci, když dopadnou podle přání NATO, pronatovským Srbům je
řešení velmi nereálné. Stroehlein navíc v rozporu se zájmy USA navrhuje
nezávislý stát Kosovo v němž budou práva srbské menšiny zajištěna ústavou a
kontrolována mezinárodními pozorovateli.
Pokud má pravdu zpravodaj týdeníku Time (jeho jméno mi bohužel uniklo),
který v rozhovoru pro pořad CBC "As it happens" (20. dubna) prohlásil, že
s KLA to není tak jednoduché, jak si někteří lidé představují. Mimo jiné
tvrdil, že KLA je rozštěpena na dvě skupiny, které spolu bojují o kontrolu
nad územím severní Albánie.
Stejného dne proběhla v CBC veřejná dvouhodinová debata o válce v
Jugoslávii. V jejím rámci byl uveden rozhovor s ministerským předsedou
Chretiénem. Jedinou zajímavou informací, kterou poskytl bylo přiznání, že
ho počet uprchlíků (po zahájení bombardování překvapil) - jinak to byla
fráze na frázi.
Patrně nejsilnějším momentem diskuse byl velmi koherentní projev veterána
druhé světové války (Američana, který žije v Kanadě). Prohlásil, že v
posledních dvou letech byl často v Jugoslávii a že akce NATO je podvod, za
který se stydí.
Zajímavé bylo i vystoupení dalšího občana z pléna, který tvrdil, že z
deseti poslanců parlamentu, s nimiž o Jugoslávii mluvil, ani jeden návrh
dohody z Rambouillet nečetl a přesto všichni kritizovali Miloševiče, že ji
nepodepsal.
Tato i na ní navazující námitka, že návrh smlouvy byl zamítnut srbským
parlamentem, takže ji Miloševič ani podepsat nemohl, byly rychle zametena
pod koberec, přestože bychom se měli ptát, co vlastně o Jugoslávii víme.
Byl bych rád, kdyby některý čtenář měl odkazy na analýzy o tom, jak vypadal
život normálního občana za Miloševičovy diktatury, jak se zrušení autonomie
Kosova a Vojvodiny projevilo v těchto oblastech. Proč se neozývá
Vojvodina?
Za zmínku stojí i upozornění jedné účastnice besedy, že například v
Bělehradě žije 160 000 Albánců a že Srbsko je multietnický stát - přes
všechna balkánská etnická čištění.
Tato skutečnost je velmi důležitá, protože je otázka jak dál. Očekávaným
dělením Kosova, pod záminkou, že Srbové a Albánci nemohou žít pod jednou
střechou, se mohou etnické problémy rozšířit po celém Balkánu.
Lidé podporující akci NATO zůstávali většinou u frází - pro NATO je nutné
vyhrát, aby neztratilo tvář a pod. O tom, jak situaci řešit v reálu
(návrat uprchlíků, obnovu infrastruktury, uklidnění Balkánu) si nikdo z
nich netroufne nic říct.
Z publicistického hlediska byla zajímavá i další televisní diskuse (CBC)
týkající se Kosova. Moderátor Patric Conlon diskutoval situaci s jakýmsi
americkým expertem (ten byl pro vojenskký zásah) a bývalým plukovníkem
kanadské armády, který byl nasazen v Bosně (ten byl jednoznačně proti). Do
diskuse mohli přímými telefonáty vstupovat i diváci. Ti se ovšem musejí
napřed dovolat a pak projít předběžným sítem (screening). Poměr
připuštěných volajících (pro a proti) byl 1:1. Televise ovšem vyhodnotila
i názory zbytku, který se do éteru nedostal. Dohromady byl poměr 33% pro
66% proti.
(Otázka pro mediální experty: byl ten program vyrovnaný nebo zkreslený?)
Jiří Jírovec
