Nikdo nemá moc nad pravdou - ČSSD mezi dvěma sjezdy
Předsjezdová analýza vládní strany
Citát agenta FBI Foxe Muldera z kultovního amerického seriálu Akta X nám připadal nejpříznačnější pro název něčeho tak neuchopitelného, jako je byť jen trochu komplexnější pohled na nynější vládní stranu, ČSSD. Cesta, kterou tato strana urazila za deset let od svého sebeobnovení je úctyhodná. Zatímco většina stran na pravé straně politického spektra se rekrutovala z Občanského fóra, které na počátku "porevolučního" nadšení podporoval takřka celý národ a dnes tyto strany v součtu nemají ani polovinu bývalé popularity, Československá strana sociálně demokratická prošla cestu od "bezvýznamné skupinky důchodců" v roce 1990 po cestě "vládě po krku" až "hlavním vchodem do Strakovky" . Co to s ní udělalo? Nestoupla sociálním demokratům moc a sláva do hlavy? Jak se strana vyrovnala s faktem přeměny "razantní opozice" na vládní stranu? Udržely si špičky strany svou pozici či se jejich židle kymácejí?
Tyto a řadu dalších otázek si kladl tým spoluautorů tohoto materiálu. Netvrdíme, že se s tímto pohledem na ČSSD ztotožní všichni její členové. Netvrdíme ani, že jednotlivé postřehy nejsou ovlivněny optikou svých autorů (někdo má brýle na blízko, jiný zase na dálku).
Na některé otázky dá odpověď sjezd ČSSD (9. - 11. 4. 1999), některé zhodnotí čas. Na některé může přitom odpovědět i tato stať.
Nechtěli jsme zmiňovat události a činy notoricky známé, které probíhaly televizí i tiskem, tato analýza nemá být ani výčtem hrdinských činů či seznamem padlých na politickém bojišti.
Chtěli jsme hledat klíčové body, kde se měnily podmínky práce či postoje klíčových osob a které vedly k dějům, které znají všichni. Chtěli jsme přispět alespoň zčásti k procesu sebepochopení a sebepoznání ČSSD tam, kde pro obyčejného člena nejsou souvislosti jasné, k poznání části zákulisí politiky, ale i k poznání cest kupředu.
Ty my nevidíme v hromadění moci či funkcí, ve lžích, podfucích a prachsprostém politikaření, nevidíme je ani v naduté přezíravosti prostých členů, ve formalismu práce a kabinetní politice zavřené za zdmi sekretariátů, nevidíme ja ani v aroganci těch mocných.
Vidíme je v aktivní, poctivé politické práci, v trpělivém a neúnavném vysvětlování politiky občanům a někdy i vlastním členům. Vidíme je ve vytáření domu, ve kterém bychom chtěli bydlet, v budování struktur občanské společnosti. V té by nesouhlasné názory nebyly potlačovány a umlčovány spolu se svými nositeli, v té by každý měl právo říci svůj názor (aniž by byl označen za nepřítele). V té by se o jakémkoliv politickém programu nejdříve dlouze a odpovědně hovořilo, než by se o něm hlasovalo. V té by každičký politik v každé straně byl ODPOVĚDNÝ svým voličům ze VŠECH svých činů a program, díky němuž byl zvolen, by považoval za text své přísahy věrnosti.
Nevidíme cestu ve slepé víře ve vůdce (ať již se jmenuje jakkoliv, třeba grémium), ale ve věcném, kritickém, ale upřímném dialogu jedněch a druhých. Pokud jsme mohli přispět k tomuto poznání alespoň trochu, jsme rádi.
Autoři
Redakce měsíčníku pro politiku Pražský Demokrat
Fatální budoucnost
K čemu došlo na II. bohumínském sjezdu a po něm, mělo své hluboké příčiny již ve volebním výsledku, který rázem celou politickou scénu připravil o iluze bezproblémovosti přehlížení levice v Čechách. Zemák turné 96 triumfálně oslovilo občany v celé republice ("Pokud chceš být premiérem, musíš obstát jako státník už teď" slyšel vždy k smrti vyčerpaný bývalý prognostik svého nejbližšího poradce každý večer), a tři měsíce dlouhá, nesmírně vysilující cesta za parlamentním vítězstvím skončila u volebních uren.
Sociální demokracie se svými necelými jedenácti tisíci členy téměř vyhrála a jala se provádět politické svatební tance. Jelikož byla vázána "bohumínským" usnesením, podpořila existenci menšinové vlády pravostředové trojkoalice, protože jiné řešení neexistovalo a nikdo by si nevzal na zodpovědnost další volby. Státnické gesto, které předznamenalo vztahy dvou mužů, řídících osudy státu. Miloš Zeman se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu a Václav Klaus předsedou vlády. Okamžitě se strhl zděšený pokřik všech druhořadých politiků (o "služebných" novinářích nemluvě), neboť tímto aktem ODS přiznala rovnocennost protivníka, ačkoliv do té chvíle se uvnitř státu chovala jako vítěz na vypleněném území. Začala eliminace protivníků. Už tehdy vznikla myšlenka omezení "vydíracího potenciálu" ostatních subjektů. K její realizaci bylo ale ještě daleko. Prozatím se aktivizovalo mediální dělostřelectvo.
Na pozadí tzv. vnějších zpravodajsko-mediálních kauz, (Bamberk, kufříky, špiclování Luxe apod.) které provázely tento vývoj, probíhal trvalý vzestup preferencí ČSSD, probíhaly vnitrostranické poziční boje, do kterých byla zatažena většina osobností ČSSD.
Machiavelliho potomek -
S Wagnerem bez Wagnera
Miloš Zeman využil vnitrostranické situace a hledání viníka nesvržení vlády Václava Klause k vytvoření persóny vnitřního nepřítele. Muž, který se k tomu hodil dokonale, byl předseda rozpočtového výboru poslanec Jozef Wagner. Nezkrotný trpaslík (jak byl posměšně nazýván), se znalostí věci hovořící ekonom, enfant terrible, který navíc po napadení Václava Grulicha musel čelit masivním snahám o své odstoupení. "Jsou chvíle, kdy se člověk nemůže chovat jako prognostik. Musí se zachovat jako chlap," komentoval trefně trapný incident z Podsedic. Bez ohledu na možné osobní důsledky (a musel si jich být vědom) zabránil nešťastné realizaci volebního slibu Miloše Zemana na svržení vlády a podpořil státní rozpočet pravicového kabinetu. Nešťastné proto, že ČSSD na podzim 1996 neměla připravené týmy odborníků, neměla ujasněnou koncepci jak dál. činnost odborných komisí, jedné z klíčových bašt "zemanovců" se teprve restrukturovala a rozbíhala. Bylo navíc krátce před sjezdem, který měl rozhodnout vnitrostranické pře.
První rozcestí -
Zlatá střední cesta?
"Pragmaticky" doprava s Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem či "zločinně" doleva s Milošem Zemanem? Tehdy vznikla v hlavách některých poradců myšlenka na obklíčení Miloše Zemana pod heslem "Nevadí Zeman, když kolem něj budeme mít své lidi" . ("Připadám vám jako obklíčený?" zaznělo ovšem hrdě z jeho úst na jakési tiskové konferenci. Kolem něj se tísnil shluk fotografů a novinářů...) Jako alternativní, stmelovací problém se hodilo heslo "Bez Wagnera" . Důvěrník Dubčeka z dob disentu, "obroďák" , mediálně nepřehlédnutelný (a proto také nebezpečný) se najednou nehodil nikomu do hry. Sám se choval neukázněně, protože si chtěl vydobýt pozornost a s ní i funkci. Myslel si, že to bude post hospodářského tajemníka a tak řada jeho útočných výpadů směřovala právě proti Ivanu Havlíčkovi. Východiskem byla dohoda, iniciovaná několika přáteli: "Kam s Wagnerem" . Kandidatura do Parlamentu se zdála být východiskem, hromosvodem Wagnerových výpadů se měli stát pravicoví ekonomové. Předznamenala ale řešení, které bylo stejně nešťastné. Zemanovi se muselo hodit, že na převzetí moci tehdy ještě nepřipravená ČSSD vyklouzla elegantně z pasti, kterou jí přichystal ve svatém nadšení z kampaně sám Zeman. Wagner se ale stal ukřižovaným ve hře, kterou rozehrál jako východisko z nouze pro ČSSD. Stalo se tak po dohodě se Zemanem? Mnoho lidí tomuto scénáři nevěří, i když ono staré pravidlo "komu to slouží?" zde bylo naplněno bezezbytku. Vše co není nemožné je možné, říká jedno staré pravidlo, ale oba dva aktéři dlouhotrvající frašky ve Sněmovně to budou určitě velmi tvrdě popírat. Wagnerův půlobrat vpravo byl totiž vysvobozením ze zapeklitého výsledku voleb, který ovšem Miloš Zeman předpokládal a sám i chtěl. Xíkal tomu "pozice second best - druhý nejlepší" .
Obkličovací manévry
Cesta k obklíčení Zemana se nabízela přímo na sjezdu. Regionalizace strany a silní místopředsedové, kteří nebudou "Milošovi" ale svých regionů, jejichž mocenským integrátorem je poslanecký klub, v čele se Stanislavem Grossem. Přitom regionalistický princip ve straně posiloval paradoxně sám Zeman. Okres či region určoval nominaci jednotlivých osobností a jejich podporu. Jediným prvkem centralismu byl SDŽ se svými 25% kvót pod vedením Jany Volfové. Proti tomu stálo koordinovaných jen 10% "Grossových dětí" , MSD. Ještě před II. bohumínským sjezdemna shromáždění pražských delegátů vyzval Jiří Vraný kandidátky na místopředsedkyně, aby se vyslovily, jak hodlají prosazovat stranický program. Volfová odpověděla obecnými prohlášeními o koordinaci a kooperaci, Buzková řekla, že "chce za každou cenu zůstat svá" . Jiní nebyli donuceni říct cokoliv. Tento moment předjímal i dění na sjezdu. A tak zatímco centrum připravilo k nominaci lidi výrazné mediálně i jejich schopnostmi či věrností myšlenkám sociáldemokratismu a masarykovského humanismu (Jiří Kantůrek, Ivan Havlíček), či lidi, kteří velmi výrazně znali vnitrostranický život (Vojtěch Matějičný, Jana Volfová) proběhlo na sjezdu hlasování ve stylu meziregionálních dohod. Střední Čechy podpořily Jižní Moravu a výměnou získaly nepodporu kandidátů, které prosazoval předseda Zeman. Do party přibraly i Jižní Čechy (výměnou za podporu Vladimíra Špidly, v kterého tenkrát ještě doufali pro jeho umírněné postoje) s hradeckou polovinou Východních Čech a tak někteří delegáti pro jistotu museli být "uklizeni předem" . Stačilo pár týdnů bleskových cest po několika regionech. Výsledek předčil očekávání. Zpráva o hospodaření Ivana Havlíčka nebyla schválena, středočeský kandidát Ivo Svoboda (importován předtím z OH) byl delegáty (kteří ho naprosto nemohli znát) vyvolen jako strážce toho nejcennějšího - stranické pokladny a navíc místopředseda pro řízení ČSSD. Svoboda prošel proti bývalé organizační tajemnici (dezorganizační - jak posměšně říkali její bývalí spolupracovníci, které paradoxně jako mláďata do Lidového domu přivedla a které dnes lze najít v kanceláři Petry Buzkové či jako pracovníky aparátu či v Grossově poslaneckém klubu) Janě Volfové. Ta, oslabená debaklem s krachem Práva lidu o rok dříve a rozmíškami s regionálními tajemníky po volební kampani (chtěla po nich práci, což se jim stalo poprvé) se neměla sílu bránit a stáhla se. Zkoušela sice bojovat i o místo "obyčejné místopředsedkyně, ale marně. Buzkové samozřejmě pomohl neúspěch Volfové, protože v tu chvíli neměla konkurenci. Stanovy přitom určují, že jedním místopředsedou MUSÍ být žena. Buzková proto prošla poměrně hladce a domnívala se, že tím její pozice posílila. Znovu se vynořila z hrobu koncepce středového voliče, kterého nesmíme zklamat. Duch pragmatického posunu obcházel stranou. Buzkové poradce Martin Profant dělal, co mohl. Výsledek voleb byl nucen přijmout (alespoň naoko) "za svůj" i Zeman, protože věděl, že nechce prohrávat hlasování. Dokonáno jest.
Jak chutná svoboda
"Podařilo se nám bez problémů schválit jak nový program, tak nové stanovy a zvolit i nové, věřím, že plně dělné a výkonné kolektivní vedení." Je to vlastně taková ideální čtyřpatrová struktura. Začíná to řízením strany, rozvojem členské základny a samozřejmě i jejího ekonomického zabezpečení, což bude mít na starosti Ivo Svoboda. Takovým, nechci říci druhým patrem, protože bych to nechtěl hierarchizovat, je komunální a regionální politika, čili péče nikoli jen o naše členy, ale také o naše zastupitele. Třetím patrem je parlamentní politika. A konečně čtvrtým patrem je formování - chcete-li to tak nazvat - budoucího exekutivního potenciálu a to jsou právě odborné komise, nejenom ústřední, ale i regionální." Tak hodnotil M. Zeman své místopředsedy ihned po jejich zvolení na tiskové konferenci. Vývoj během dvou letech mu potvrdil, že k ideálu je možno se blížit, ne ho dosáhnout. A že peníze leckomu nesmrdí, ať jsou odkudkoliv.
Myšlenky a lidé:
Boj o širší platformu
Ve stejné době ale druhé, Zemanovo křídlo nezahálelo. A zatímco grossovci se upnuli na několikatičlenné politické grémium, kde získali absolutní převahu (Ivo Svoboda, Petra Buzková, zpočátku i Vladimír Špidla na jedné straně, vždy na vážkách Zdeněk Škromach a na straně druhé vlastnímu přesvědčení věrný Ladislav Schrom), Miloši Zemanovi se mezitím podařilo utvořit během dlouhých vyjednávacích měsíců (do června) vratkou alespoň patovou situaci na orgánu širším - na předsednictvu. V důležitých hlasováních ani zde však neobstál a byl vždy přehlasováván. Proto vytvářel záměrně nečitelné situace svým postojem k "nedůležitým" hlasováním, nevyjadřoval se k mnohým otázkám. Věděl, že je slabý - v menšině. Když ale šlo "o věc" , neváhal neponechat nic náhodě a svolat mimořádné (alarmující) zasedání ÚVV a nestalo se mu, že by neprosadil svou. Prosadil tak napříkald bez problémů nespolupráci s US (ODS II.) a překazil tak "některým" politické námluvy.
Sám jako sloup
Zeman se ale nikdy, bohužel, nepral sám za ambice "svých věrných" . Nechtěl nikdy programově (na rozdíl od Stanislava Grosse) vytvářet strukturu "zemanovců" . On totiž ty lidi ani neviděl. Jejich problémy byly pod jeho rozlišovací schopnost. Stačil si sám, spoléhaje se jen na svoji inteligenci a kombinační schopnosti, převyšující všechny jako dórský sloup uprostřed planiny a stejně tak osamělý. Byl obklopen lidmi, o jejichž souhlasu se svým pojetím politiky si nebyl nikdy jist. Spíše pravým opakem. Záda si nechal krýt absolutně věrnými úředníky svého sekretariátu, a několika přáteli mimo stranu, o nichž nikdo prakticky nic nevěděl. Ti zprostředkovávali Zemanovi některé odborné i politické informace, takže předseda strany věděl vždy víc. O svých přátelích i nepřátelích. To ho dělalo silnějším. Ať již se to týkalo zdravotnictví, bezpečnosti nebo ekonomiky. Lidi ze svého oficiálního okolí, ač věrné svým názorům nechal vždy na holičkách, a jedině ten, který "přežil" tuto krutou lázeň, zvítězil. A toho si Zeman pamatoval. Třeba několik let. O jeho "sloní paměti si někteří pamětníci vyprávějí legendy.
Před volbami - boj o Šloufa
Předem prohraná hlasování na předsednictvu vedly zemanovce k taktice co nejširších hlasovacích fór. Vedly i k využívání oslabení "protihráčů" . A tak se stalo, že na návrh vedoucího sekretariátu M. Zemana ve Sněmovně Karla Březiny byl na jednom předsednictvu (za nepřítomnosti Grosse a Buzkové) zvolen Miroslav Šlouf volebním manažerem a ještě před povodněmi začal okamžitě sestavovat svůj tým. Poprask, který se strhl nejen v médiích (útok začala dvojice redaktorů TV NOVA, Daniel častvaj, pozdější mluvčí ministrů financí Pilipa a následně Iva Svobody a Dalibor Balšínek), ale i v sekretariátech obou nepřítomných, přiměl "středočeské křídlo" ve vedení ČSSD k pokusu zvrátit výsledek této volby. Miloš Zeman neměl být na dalším předsednictvu (za měsíc) přítomen ("náhodou" od organizačního odd. nepřišla pozvánka) a tak se vše zdálo být snadné. Nebylo. Intrika se provalila. Zeman se (ač nepozván) dozvěděl termín jednání PÚVV (práskači jsou i mezi Středočechy) a na radu svých nejbližších spolupracovníků (přemlouvali jej dvě hodiny) se dostavil. Nejdříve pobouřeně protestoval, jakže je možné ho nepozvat na jednání orgánu, kterého je členem a pak se pokusil za Šloufa bojovat. Poprvé a naposled za někoho bojoval. Marně. Byl přehlasován. Miroslav Šlouf byl okamžitě odvolán a Zeman měl o jednu trpkou zkušenost navíc. Na tiskové konferenci pak řekl, že "ctí demokratické rozhodnutí většiny a podřizuje se mu" . Tato porážka předznamenala jeho další myšlení i kroky. Naučil se využívad taktiky opoziční smlouvy daleko dříve, než ji podepsal s ODS. Generální zkouška proběhla úspěšně uvnitř ČSSD.
Vítězství byrokracie
Místo Šloufa byl na post volebního manažera předsednictvem strany dosazen s půlročním zpožděním (na 3. ÚVV po sjezdu - 4. 10. 1997) Středočech Jan Korf - typický byrokrat - administrátor bez invence - do té doby vedoucí organizační sekce Lidového domu. Jeho protikandidát na tuto funkci František Králík (člen posádky Šloufova Zemák turné 96, vedoucí posádky Zemáka v senátním turné 96) nedostal pro jistotu ani šanci na rovnocenný a demokratický volební souboj. Předsednictvo rozhodlo. Asi vědělo proč, nicméně ze dvou neschopných se špatně vybírá. Nejvyššímu stranickému orgánu mezi sjezdy - ÚVV pak ani nebylo umožněno šéfa kampaně řádně zvolit, ale jen aklamací potvrdit "doporučení" předsednictva, které je orgánem nižším. Spokojila se s tím většina.
Korf nejenže nenavázal na už rozpracovaný plán zapojit do sociálně demokratické komunální politiky širší vrstvy společnosti, ale nebyl schopen zmobilizovat k účasti v komunální a senátní kampani ani všechny členy ČSSD. Vizi a nadšení nahradila administrativně byrokratická mašinérie. Nový manažer dokázal pouze rozdistribuovat na regiony příslušný díl volebních letáků, přidělit příslušný díl peněz a zorganizovat tradiční školení pro "prvokandidáty" .
Politika pro lidi: konec jednoho snu
Původní ambiciózní plán týmu Zemanova poradce Šloufa a místopředsedy Senátu Havlíčka vést dialog se společností (dělat politiku pro lidi, což měl být i ústřední slogan celé kampaně) integrovat na kandidátkách a zaujmout pro politiku ČSSD širokou občanskou společnost - odboráře (kterých je více než milion), dobrovolné hasiče, zahrádkáře, ekology a další občany, kteří se zajímají o veřejné dění, nebo se ho aktivně účastní, byl nahrazen nechutnou vnitrostranickou tahanicí o místa na kandidátce ve velkých městech. Praha jako hlavní město byla přes úpěnlivé prosby předsedy Šplíchala ponechána sama sobě a svému "přídělu" . Menší města a zejména vesnice byly pod Korfovu rozlišovací schopnost a ve značné části z nich ČSSD nekandidovala jediného člověka. Výsledek senátních voleb i osamocenost místních ad hoc koalic odpovídaly invenci. Havlíček část tohoto plánu realizuje dnes v Senátu, kde se pokouší formou veřejných slyšení k jednotlivým otázkám zmapovat situaci v sektoru občanské společnosti a pomoci alespoň straně možnostmi jejich senátorů a jejich vlivu.
Volební trojčlenka: Krk, křidýlko nebo stehýnko?
Miloš Zeman se pomstil za porážku dokonale. Na jaře příštího roku (počátek února 1998) pro mimořádné volby do parlamentu nominoval na ÚVV záměrně tři "své" kandidáty na volebního manažera: svého poradce Miroslava Šloufa (chcete vítězství, byť za cenu "šloufizace" ?), bývalou manažerku Vlastu Štěpovou (nedávná víceméně negativní zkušenost s "přátelským" řízením východočeské poslankyně - máte co jste chtěli) a Františka Králíka, kterého prosazovali především Středočeši (senátní lážo-plážo turné - orejte si s ním a vláčejte, ambiciózní předsedové okresů - výsledek bude váš). V duchu se tiše musel smát. On neprosazoval nikoho. Zatímco Středočeši prosazovali "neznámého" Králíka jako ovladatelnou variantu (finančně řízen místopředsedou Svobodou a jeho "poradkyní" Snopkovou), spustil se proti "rudému nebezpečí" Šloufovi předem objednaný mediální uragán z pravé části našich deníků i televize. Iniciátoři byli titíž, jako v předchozím případě. Mediální tlak ovlivnil i nerozhodnuté členy ÚVV a hlasování bylo o strachu a nikoliv o rozumu. Příznivci Šloufa pak byli poraženi. Těsně, ale přece. Zastrašování neslo výsledky. Jak chutná hořkost porážky faulem kouče, pochopil Šlouf až v okamžiku, kdy prohrál. Do poslední chvíle věřil. Přesto nezatrpkl a pracovat zůstal. Stal se ale opatrnější a o sto procent nedůvěřivější. I k Miloši Zemanovi. Bezmeznou oddanost nahradily vztahy racionálnější. "Moje křídlo? Neexistuje žádné moje křídlo," říkal později Miloš Zeman novinářům hrdý a vítězný jako kamenný oblouk na pařížském náměstí. A všechny ty, kteří mu pomáhali od samého počátku až na vrchol moci (pamatuje si premiér ještě dnes, že do ČSSD jej přivedl Jozef Wagner na žádost Jany Volfové?) a kteří v něj po několik let věřili, odsoudil v ten okamžik do nicotné bezvýznamnosti.
Na veřejnost vystoupil nový "ústřední volební manažer" 20. 2. 1998.
Nová tvář?
Řízení volební kampaně odpovídalo kvalifikaci manažera a schopnostem pokladníka. Dodnes dluží ČSSD několik miliónů agentuře MPL. Ačkoliv "neměla" ČSSD peníze na centrální kampaň, střední Čechy produkovaly mohutnou vlastní kampaň s jinou agenturou. Za co? To dodnes nikdo neví. Zdarma to ale určitě nebylo. Centrální pokladník má přece shánět prostředky pro celou stranu, nikoliv separátně pro svůj region.
Ve finále voleb 1998 se ČSSD rozkmotřila s autorem svého logotypu (nejde o to soudit zde oprávněnost roztržky - nutno však říci, že úroveň stranických právníků v otázkách duševního vlastnictví byla vždy - už od roku 1992 - ubohá) a musela vytvářet ihned po volbách logotyp jiný. Nové image tak ale ztratilo možnost autenticky vypovědět o koncepční změně v ČSSD (což bylo možno začlenit do koncepce před volbami, neboť dohady o poplatky z autorských práv se táhly v zákulisí řadu měsíců před zahájením kampaně), zbyly jen nechutné mediální tahanice. Zas jedna promarněná šance, která mohla mít obrovské pozitivní vyústění, kdyby se pojala nikoliv ve spěchu, ale komplexně veřejnou anonymní soutěží nejen na logo, ale i na veškeré tiskoviny, tematické billboardy, plakáty se sociální tematikou a na další propagační motivy. Stačí se jen podívat na německou SPD, kde se nové image strany k volbám do Evropského parlamentu řeší na internetu, veřejně - s občany - a s obrovskou mírou invence. Rozhodují veřejně známé poroty s politiky i reklamními odborníky, veškeré náměty se testují. Opravdu demokratická metoda, narozdíl od ČSSD, kde nebyla známa ani jména členů poroty a kde neproběhla ani ex post výstava prezentující spektrum návrhů na nový logotyp.
Evropský socialista s ne-lidskou tváří
Cesta do Evropy: tam a zase zpátky
Mezinárodní dění v rámci SI určilo ovšem, že se předseda ČSSD stal (pro české pozorovatele naprosto nenápadně) jednou z vůdčích osobností SI - jedním ze tří evropských členů tzv. Gonzálesovy komise. (Felipe Gonzales, bývalý španělský premiér, pozn.red.)
"Chtěl bych blahopřát Janu Kavanovi, který byl zvolen místopředsedou výboru pro střední a východní Evropu.
Ač jsem nekandidoval a o žádnou funkci jsem se neucházel, byl jsem ke svému překvapení zvolen členem 14 členné Gonzalesovy komise pro reformu Socialistické internacionály jako jediný představitel zemí střední a východní Evropy. V této komisi jsou tři Evropané: Gonzales, Bruntladtová a já, ostatní zástupci jsou z dalších kontinentů. Pokládám to za vysoké ocenění nikoli sebe, ale ČSSD. Doufám, že této komisi se podaří splnit svůj základní cíl, tzn. narýsovat tvář sociální demokracie pro příští tisíciletí." Toto je jediná zmínka Miloše Zemana o svém působení v SI (březen 1997). Tuto skutečnost nezaregistrovalo žádné české médium a tak se zpráva propadla sítem historie. Z pracovních dokumentů, úvah o budoucnosti sociální demokracie na českou veřejnost neproniklo téměř nic. Přitom architektura budoucí, sjednocující se Evropy se tvořila v letech minulých právě v koordinaci aktivit německých, britských, francouzských, rakouských, italských ale i českých či slovenských socialistů a sociálních demokratů. Až výsledky kompromisů z těchto jednání na stranicko - mezinárodní úrovni se začleňovaly do politik jednotlivých států, procházely křestem na domácích politických kolbištích, probíhaly Evropským parlamentem či vyúsťovaly v rozhodnutí Evropské Komise, aby se pak spátky vracely sjednoceny jako většinové stanovisko Evropy. A tak se pilně cestovalo. Nemusely to být vždy oficiální cesty státníků, mezi "Genossen" stačily cesty soukromých osob jako mimořádných a zplnomocněných soukromých velvyslanců vůdčích osobností svých stran. Jestli se setkali v Dillí, Bruselu či Římě, nebylo podstatné. Koncepční spor opravdu neměli, šlo jen o vzájemné propojení a sladění kroků. Tento klub je vyhrazen pouze velkorysým vizionářům, jejichž šachovnicí může být Evropa či svět. Z tohoto důvodu je pochopitelný eurooptimismus České sociální demokracie a paradoxně i kladný postoj k NATO. Proto je poddaný britské královny Jan Kavan přes mediální palbu českým ministrem zahraničí. Proto je poddaný švédského krále, novinář Egon Lanský místopředsedou české vlády a vládním koordinátorem evropských a euroatlantických struktur. Proto Vlasta Štěpová je více v Bruselu než v Praze. Proto Světlanu Navarovou či Annu Čurdovou potkáte nejspíše cestou z letiště nebo na letiště. Vždyť generálním tajemníkem NATO je španělský socialista. Politiku NATO dnes tvoří socialisté a sociální demokraté: v Americe, Británii, Francii, Itálii. A v Evropském parlamentu mají evropští sociální demokraté většinu. Ženám pak se v Evropě nikdo nesměje a neposílá je k plotně. Tvoří polovinu voličů, vychovávají děti, učí je nejen násobilce, ale i životním postojům. A NATO na starém kontinentu dnes stále více (vzhledem k probíhající integraci Evropy) posiluje nezadržitelně svůj euroregionalistický charakter, což v praktických krocích ústí např. v realizaci programu evropské stíhačky Eurofighter. Ten kdo není členem vojenského uskupení, neúčastní se rozhodovacích procesů, neúčastní se ale ani celoevropských zbrojních a zásobovacích programů. Je druhý. A zatímco se naše malá česká pravice vzpamatovává z nemožnosti vzájemného partnerství na malém českém parlamentním dvorečku, socialisté všech zabarvení dobývají Evropu, Ameriku a jsou nepřehlédnutelní i na dalších kontinentech. Dnes bohužel má toto tvrzení i svou stinnou stránku, díky útoku NATO na Jugoslávii. Díky tomuto ataku mezinároidních zvyklostí se dá postupně definovat pojem sociálnědemokratický konzervativismus jako vyjádření pozic nadnárodních korporací a kapitálových skupin ve spojení s politiky "New Labour" a "Neue Mitte" . Dalekosáhlé důsledky, ve které ještě vyústí toto selhání evropských socialistů, povede pravděpodobně k posunu členských základen doleva a k přehodnocení role některých lidí v evropské politice.
Navigare necesse est - Je třeba plout
Miloš Zeman je tedy možná již myšlenkami v EU - Bruselu 21. století, a vnitrostranické tahanice mohou být pod jeho rozlišovací schopnost. Jedním z možných vysvětlení by mohlo být, že jeho pozornost je v tuto chvíli zaměřena na úspěšný vstup čR do EU a s tím spojené diplomatické hrátky na úrovni Visegrádské čtyřky. Nebo že by si říkal, že po vstupu do EU a rozplynutí ČSSD do Evropské sociálně demokratické strany (tak je nazývána v sočasnosti socialistická frakce v Evropském parlamentu. Je to ale definitivní podoba socialistické struktury v EU? Myslíme, že nikoliv - pozn. red.) se rozmíšky horňáků a dolňáků vyřeší samy. Prognostik, šachista a stratég Zeman má v oblibě složité a náročné úkoly a těžké zkoušky. Sebe, ale i těch druhých. Soužití s ním je permanentní test. Inteligence, kombinačních schopností i machiavellistické bezohlednosti a státnické komplexnosti. Na jakou židli asi pomýšlí, když hovoří o odchodu z české politiky a přitom zásadně ovlivňuje formulování evropské socialistické doktríny příštího tisíciletí? Rok před tím, než se stal předsedou ČSSD (a později i předsedou soc. dem. vlády), spolupracoval na programu ČSSD a hovořil přitom o tom, že nechce do žádné strany vstupovat.....
Zemanská léna - Regionalismus není motorem, ale brzdou
Podmínky pro expanzi regionálních uskupení v ČSSD byly dány stanovami a kompetencemi, které v nich jednotlivé organizační články dostaly. Každá struktura však musí mít svou logiku a řád. Jestliže v třístupňovém systému řízení - OVV, RVV, centrum - přestane vrchol této politické pyramidy plnit své stmelující a koordinační poslání, neurčuje pak jednotnou politiku nikdo. V ČSSD došlo k tomu, že politika centra se stala výslednicí vektorů politik jednotlivých okresů na úrovni regionální a politik regionů na úrovni centrální. Okresy a regiony jsou nechávány napospas sami sobě, ambicím svých předsedů a jejich politickým cílům.
Křižovatka zájmů
Jedni v tom nacházeli prvek demokracie zezdola, druzí anarchii a třetí příležitost k použití tohoto systémového nedostatku ku svému prospěchu. Vzniklo naprosto nepřehledné prostředí křížících se zájmů, které nesledovaly logiku politiky ale obchodních a zprostředkovatelských aktivit, že prakticky již není v silách nikoho zanalyzovat celkovou situaci do detailu. Strana je ve vnitřním rozkladu. Pojmenování tohoto stavu rozkladem se může zdát tvrdé, avšak ti, co mají přehled o dění ve více regionech, ví, že příliš velká nadsázka to není.
ČSSD se stala koalicí devíti sociálnědemokratických stran - regionů. Řízení z centra, sjednocení politik neexistuje, a pokud ano, omezuje se pouze na výměnné hry o jednotlivé figury, technologie moci, nikoliv na její obsah a cíl. Tak se může stát, že Pavel Dostál se málem nestal poslancem v Olomouci, protože "personální priority" regionu byly jiné.
Tak se může stát, že se naopak členem ÚVV ČSSD stal málem i bývalý hospodářský tajemník Julius Lopata, původem Středočech, proti kterému vedla a vede ČSSD několik soudních sporů kvůli nepravostem při jeho výkonu funkce. On například podepsal velmi nevýhodnou dohodu o pronájmu jednoho z Lidových domů - hradecké Střelnice, jejíž zisky plynou dodnes do cizích kapes.
SOS - morseovka reálné politiky
Shodné zájmy Prahy a regionů jsou přímo úměrné pouze počtu členů, z nichž se generují počty delegátů do nadřízených orgánů. Tato absence řízení strany má za následek, že spory o konkrétní naplňování programu jsou řešeny přes média a vnitrostranický život je redukován na čtení deníků a sledování televize. Konzumerství z toho plynoucí pak vyúsťuje v pasivitu základny, neboť ta mnohdy nerozumí podstatě mediálních sporů svých šéfů či důvodům, které představitele vedly ke konkrétnímu výroku.
Odpověď na otázky jim nedá ani funkcionář nižšího stupně, protože formulaci některých stanovisek tvoří několik lidí v kuloárech Lidového domu, Úřadu vlády, ministerstva či Parlamentu. "Co jste to za partaj, že se nedokážete domluvit mezi sebou?" , slýchávám často, zvláště od starších lidí, kteří s údivem komentují ranní noviny, ve kterých se např. dočtou, že místopředseda vlády, odpovědný za ekonomiku se dozvěděl o zdražení telefonů ministrem financí - z novin. Úloha tisku je nezastupitelná, říkám, ale je v tom mnoho hořkosti a sarkasmu...
Mezi slepými jsem králem já - Informační blokáda se stala živnou půdou regionálních elit
O podobě politiky se členové nepřou na schůzích místních organizací, nehovoří se na programových konferencích. Ty za poslední čtyři roky prakticky neexistovaly. Veškeré konference byly volební, devadesát procent času strávily hlasováním o delegátech, jejichž politické názory v převážné většině ani nemohli hlasující znát. Věděli pouze, jestli je onen člověk z Hradce či Pardubic, z Prahy 2 nebo z Prahy 13. Jednotlivé obvody - okresy si začaly utvářet infrastrukturní podmínky pro svou expanzi, ty co to uměly nejlépe, postupovaly na region a do vedení strany. Tak vzniklo ono mýtické "středočeské centrum" . Původně "Rakovnický" proud, významná názorová frakce, po letech troska politicky nevyzrálých vesničanů a maloměšťáků.
Stranická archeologie
Dobrá polovina členů vstupovala do strany v uplynulých dvou letech a tak ani historická paměť strany není delší. činy jednotlivců před čtyřmi, šesti, či devíti lety už zná jen pár zasvěcených. Komise historiků se stane brzy jedinou "vykladačkou minulosti" , neboť rozsáhlejší publikování a analýza politických názorů členů a nižších funkcionářů neexistuje. Jednak z "vrozené" názorové ostýchavosti, jednak z pocitu ohrožení zvnějšku a z toho vyplývající soudržnosti (přeci nebudu proti vlastní straně), jednak i z vypočítavosti (dnes ho napadnu a zítra bude hlasovat o mě).
Přátelské mediální nepřátelství -
Kuloáry tvoří politiky - politici tvoří kuloáry
Politika je tvořena v kuloárech a prostý člen je o ní informován přes média. A ačkoliv si někteří sociální demokraté stěžují na nepřátelský vztah médií ke straně, mají sdělovací prostředky dnes nezastupitelnou roli ve vnitrostranické komunikaci. Bez nich by totiž nebyla žádná.
Informovanosti nenapomáhá ani oficiální "list sociální demokracie" Právo lidu, neboť díky systému regionálních příloh se čtenář v Praze nedozví nic o názorech členů na Budějovicku či Severní Moravě, protože tyto mutace v Praze neexistují. Dozví se ale sebechválu místních funkcionářů. Právo lidu přináší celostátně oslavné články vybrané skupinky politiků ČSSD, postrádající zásadní pravidla žurnalistiky, objektivnost a vyváženost. Bezzubé otázky střídají učesané odpovědi, nepohodlné věci se neventilují.
Úlohu vnitrostranické komunikace neplní ani Pražský Demokrat, jeden ze dvou nezávislých listů vlastněných a vydávaných členy ČSSD (druhým je Trend), který se snaží spektrum názorů na levici zprostředkovat ze stranických sekretariátů ven, voličům, občanům, politikům jiných stran, ostatním novinářům. PD má záběr daleko širší, než ČSSD. Přináší statě a články autorů z ODS stejně, jako KSČM, přináší rozsáhlé reportáže ze sjezdů politických stran. Mimo malého nákladu a občasných finančních potíží trpí i neschopností přinášet spektrum informací z regionů, které by měly zpravodajskou kvalitu a byly by oproštěny od regionálních lobbismů či vnitřní cenzury dopisovatelů. Není síť dostatečně nezávislých žurnalistů v regionech a tak informace mimo centrum jsou víceméně náhodné a výsledkem něčí indiskrétnosti.
Pražský Demokrat vydělal paradoxně na hlouposti vedení ČSSD, které se ho pokusilo na počátku zakázat. Rozhodnutí předsednictva o "nepřátelství" PD k ČSSD (22pro, 5proti) zazdil místopředseda pro řízení ČSSD Ivo Svoboda, který vydal zákaz čtení, distribuce a spolupráce pro veškeré pracovníky aparátu strany. Absurdnost onoho fermanu rozhořčila nejen funkcionáře a členy strany, ale také řadu novinářů z ostatních periodik. Podpora nezávislosti šla napříč politickým spekterem. Od té doby se stal "prvním samizdatem po revoluci" a začal být i ostatními vnímán jako opravdu NEZˇVISLÝ list. Ostuda zůstala na vedení strany dodnes, protože toto rozhodnutí předsednictvo už nikdy nerevidovalo.
Role dalších médií na levici - uvnitř strany či v její blízkosti je okrajová, typickým je Moravský Demokrat. Tento list, původně stejně koncipovaný jako jeho pražský jmenovec se stal pod vedením poslance Sobotky regionální sebechvalný zpravodaj skupinky poslanců, ve kterém sdělují členské základně, jak jsou skvělí.
Trend, se po smrti posledního velkého novináře "staré" doby - Přemysla Janýra potácí v nejistotách. Okruh jeho autorů je příliš uzavřený a úzký, než aby se mohl stát fórem pro výměnu názorů. Přemysl Janýr byl přitom opravdu posledním velkým žurnalistou, věrný myšlenkám sociální demokracie, jeho analýzy evropských souvislostí konkrétních kroků v politice jsme mohli čítat i v Právu, Lidových novinách a jinde.
Ventil měl možnost být kvalitním otevřeným médiem mladých, ale díky vedení MSD, které se leklo samostatnosti a zodpovědnosti, je tím, čím byl dříve - interním zpravodajem pro hrstku členů.
Odborné časopisy - Marathon (vydávaný R. Převrátilem a R. Valenčíkem jako teoretická revue, dnes již jen na internetu), tradiční Listy (převzaté společností Economia) a odboráři vydávané Pohledy - jsou chabou náplastí na informační vakuum na levici. Tyto periodika však svým zaměřením jsou spíše určena úzkému okruhu odborníků, než široké čtenářské obci. Odboráři vydávané Sondy se jako týdeník mohou stát širokou platformou pro sociální otázky a sociálně orientovanou politiku, to by však jejich vydavatelé museli chtít.
Paradoxní je, že komunikace ČSSD se všemi ne-stranickými periodiky je stejně mizerná, jako s naprosto nepřátelskými médii. Neexistuje rozesílání pozvánek, zasílání dokumentů, annoncí či dalších podkladových materiálů. Tiskové oddělení strany se chová naprosto neprofesionálně.
Neexistuje ani aktivní přístup tiskových mluvčí (Lidového domu, vlády, parlamentního klubu, senátorského klubu, regionů) k těmto médiím, nekonají se žádné brífinky, žádná pracovní setkání. Pokud chtějí tato média přinášet aktuální informace, musí si cestu k vlastní informovanosti zajistit stejně v ČSSD, KSČM jako v ODS. Spoléhat na vlastní, "dobře informované zdroje" , spoléhat na svou "zpravodajskou agenturní síť" .
Strana jako organismus žije v kolektivním bezvědomí. Spokojená a uspokojená.
Vleklá krize odborného zázemí - Kdo dřív přišel
Krátce poté, co se M. Zeman stal poprvé předsedou ČSSD, vyhlásil úmysl sestavit stínovou vládu, tak jak to dělají některé sociální demokracie ve vyspělých zemích, když jsou v opozici. Ještě ze svého působení ve Sportpropagu (dříve než tato organizace byla rozehnána věčným korunním princem komunistického politbyra J. Fojtíkem) věděl, že v naší zemi je dost intelektuálně zdatných lidí schopných vytvořit kvalitní tým. To, co ale šlo např. v Prognostickém ústavu, šlo špatně v ČSSD počátkem devadesátých let. Lidé zatrpkli a pokud se nezhlédli v politice pravicových stran, nechtěli se angažovat. V první fázi vzniku odborných komisí tyto vznikaly systémem "kdo se přihlásil, ten to byl" . Prozatím o nic nešlo a prvotní vytváření týmů bylo časově velmi náročné. Jen tento voluntarismus mohl dopustit, že se do vedení komise politických analýz dostal "mladý sociálně demokratický Středočech" Dolejš, povoláním kuchař.
Lepší holub v hrsti
V nových podmínkách však Zemanovo úsilí o naplnění životního snu, o vytvoření týmu špičkových odborníků, dobrých organizátorů, sehraného manšaftu táhnoucího ze jeden provaz narazilo na obrovské obtíže. Ukázalo se, že vnitřní pnutí a skupinkaření v ČSSD na jedné straně, mediální kádrovací praktiky vůči opoziční straně vystavené prakticky do postavení polodisentu činí tento úkol mimořádně obtížným, ne-li nemožným. A v případě, že potenciální stínový ministr byl mediálně neprůstřelný, nabídla se mu perspektiva ve stylu "lepší holub (místo se statisícovým platem) v hrsti, nežli vrabec (perspektiva stínového a někdy ve vzdálené budoucnosti i reálného ministra) na střeše" .
Po I. bohumínském sjezdu se ukázalo, že perspektiva sociálně demokratické vlády je reálnější než přistání na Marsu, a média začala lákat M. Zemana do pasti. Ať plní svůj slib a představí stínovou vládu, případně ať alespoň uvede některé stínové ministry. Vědělo se přitom, že z pozice vlivových struktur lze každého, kdo bude takto přinesen na stříbrném podnose, buď "odstřelit" , nebo "odkoupit pro jiné účely" .
M. Zeman si velmi dobře uvědomil, že v těchto podmínkách je životnost každé přesně definované stínové vlády, dokonce i každého jejího člena minimální. Zkrátka ČSSD si ještě nevydobyla takovou pozici, aby mohla postupovat tak, jako zavedené sociální demokracie ve stabilní zemi. Předseda ČSSD řešení našel. Přesně takové, které odpovídá jeho zásadám o pracovitosti, o tom, aby se každý, kdo má zájem něčeho dosáhnout, vykázal výsledky své práce. Připomněl mediální sféře, že ČSSD disponuje rozsáhlým zázemím odborných komisí, že tyto komise v podstatě kopírují strukturu resortů a že každá taková komise má konkrétní lidi, stojící v jejich čele.
V daných podmínkách to byl šťastný krok, protože takovému prezentování stínové vlády šlo těžko co vytknout, na druhé straně (čteno zvenku) nebylo možné jednoznačně identifikovat, s kým se na který resort počítá. Tento princip byl pak později při sestavování skutečné menšinové vlády určitým způsobem uplatněn.
Rizika a gladiátoři
Za všechno se ovšem platí. Pokud M. Zeman počítal s tím, že zabije dvě mouchy jednou ranou, tj. vyrovná se se svým slibem ohledně stínové vlády a současně podnítí odborné komise k větší výkonnosti i k získání schopných odborníků pro působení uvnitř nich, podařilo se mu v podstatě jen to první. Vztahové problémy uvnitř ČSSD se promítly i dovnitř některých komisí, nastal boj o jejich ovládnutí, především se však uvnitř nich začalo lobovat a kádrovat v míře, která má s principy odbornosti velmi málo společného. Některé komise se tak začaly měnit v uzavřené struktury sledující své vlastní zájmy a neschopné spolupracovat ani mezi sebou ani s širší odbornou veřejností mimo ČSSD i uvnitř strany. Zásahy Miloše Zemana byly spíše kontraproduktivní. Do funkcí "druhých" mluvčích se v řadě případů dostávali lidé, kteří o chodu komisí nevěděli nic, nespolupracovali s nimi a nespolupracují dodnes. Pod vedením místopředsedy Škromacha začala stínová válka s novým statutem odborných komisí. Ten vypracoval ještě Karel Machovec spolu s dozorem tzv. mluvčích předsednictva. Jaromír Císař a Y. Strecková sice žádali, aby statut mluvčích byl zrušen jako petrifikace exekutivních elit, avšak nestalo se.
1. stínová vláda
Odborné komise, které vznikly jako specifické instituce, mající za úkol přípravu odborných stanovisek pro politiky, se změnily na stínová ministerstva, tvořící program strany, lobbující za něj a prosazující v něm to své. To bylo v pořádku jen v začátcích a jen částečně. Strana v roce 96 prošla hektickou proměnou svého odborného zázemí, neboť poprvé opravdu uspěla. Uvědomila si v plné nahotě svou historickou odpovědnost a nutnost profesionalizace odborného zázemí. Komise, zřízené již dříve, doznaly obrovské expanze a odvedly ohromující množství práce. Volební programy, sociální a hospodářskou doktrínu, "Modrou knihu" , koncepce jednotlivých resortních politik, scénáře "100 dnů" apod. Dá se říci, že stranu zachránily na poslední chvíli. Z hloučku diskutujících a hádajících se socanů se rázem stala sebevědomá a přesvědčivá politická síla. Každý klad má ale i svůj zápor. Současně s tím však došlo k rozsáhlé infiltraci některých komisí byrokraty, kteří spolu se svým know-how přinesli i určitou nedočkavost a "vůli k moci" . Zelenou těmto ambicím dal opět předseda, když pod mediálním tlakem představil "stínovou vládu" a z odborných mluvčích se rázem stali budoucí ministři. A nebyl by to Miloš Zeman, kdyby na každý resort neřekl pro jistotu jména dvě. O souboj gladiátorů měl tím pádem postaráno a věděl, že stačí si počkat na vítěze těchto vražedných her. Vědecký, demokratický duch odborných diskuzí rázem nahradilo vnitřní přeskupování sil a v některých komisích i mocenské střety. Komise se uzavřely před veřejností, zodpovědnost za každou z nich převzal vždy jeden člen předsednictva jako "garant" , mediální výstupy byly povoleny pouze předsedovi komise a jemu. Duch týmové spolupráce, kde vítězily myšlenky, byl nahrazen vítězstvím koncepcí budoucích ministrů. Přitom z důvodu ochrany cenných informací bylo během času omezeno i publikování dílčích, aktuálních poznatků, byť jen členské základně. Naprosté odtržení komisí od členů vnášelo mezi ně nejistotu ohledně odborných kapacit strany. členovi nezbývalo než "věřit" . Ne vědět, protože i jména členů komisí byla tajná, ale z loajality ke straně věřit.
Když byly na předsednictvu strany projednávány materiály na prvních 100 dnů vlády, bylo předsednictvo neusnášeníschopné, v jednu chvíli bylo přítomno pouze 6 členů. Předkladatel pak se slovy, že "nebude nikomu za pitomce" odešel z jednání.
S komisemi někteří členové vedení začali hrát politický gambit. Informace se staly zbraní a investicí. Poslanecký klub měl své "experty" , placené z rozpočtu Sněmovny, jednotliví poslanci disponovali dalším expertným, regiony vytvářely své malé komise, další odborníci seděli v komisích Lidového domu. Někteří poslanci si své "zdroje" chránili a vydávali výsledky druhých za rozum svůj. Příkladem je např. ekologická komise či zemědělská komise. Škromach nedokázal koordinovat ani bezbariérový přenos informací, ani zadání, a tak vznikaly některé materiály duplicitně i triplicitně. Některé zase nevznikaly vůbec.
2. stínová vláda
Při příchodu ČSSD k moci byly sice odborné komise schopny dodat potřebný počet ministrů a v některých případech i jejich nejbližšího zázemí. Nekomunikace a rivalita mezi jednotlivými odbornými komisemi se však promítla i do vztahů mezi jednotlivými resorty. Celkově bylo odborné zázemí nedostatečné a mnozí ministři se současně dostali do problémů spojených s pozicí aparátů, které zdědili po svých předchůdcích. Vazba mezi odbornými komisemi a jednotlivými resorty byla narušena. V mnoha případech i proto, že resortní ministři a jejich blízké okolí jsou přetíženi operativními problémy, zatímco odborné komise živoří a nemají co nabídnout. V těchto podmínkách dochází jen sporadicky k tomu, že si odborné komise plní svůj hlavní úkol - zprostředkovat vazbu mezi výkonnou mocí a akademickým zázemím (vysokoškolskými a vědeckými pracovišti), kde je soustředěn značný odborný potenciál, kterému myšlenky sociální demokracie z velké části rozhodně nejsou cizí.
Válka o pozice
Zvlášť nepříznivě se tyto problémy projevují v neschopnosti odborného zázemí zabývat se průřezovými a syntetickými otázkami spojenými s dlouhodobější perspektivou ČSSD jako strany, která - v důsledku svého zaměření, ať chce či nechce - musí svoji roli ve společnosti opírat o široce akceptovanou představu své vize.
Nejparadoxnější situace nastala ve dvou komisích: politických analýz a komisi pro informatiku a telekomunikace.
Komise politických analýz
Místopředseda Škromach chtěl v září 1998 nahradit politologa Jiřího Vraného v čele komise mladým Janem Šabatou z Brna. Poukazoval na rozpory, které má Vraný s Dolejšem (produkt vlivu Grossových MSD) a analytičkou Gr¸nthálovou. (Tu dodal kdysi "vrchní špión" Bašta do Lidového domu jako bývalou psycholožku policejní akademie. Po svém odchodu dělala asistentku Karlu Machovcovi.) Miloš Zeman v tu ránu vystřízlivěl ze sna a tento krok na místě zamítl. Jiří Vraný se stal nedávno poradcem místopředsedy vlády Mertlíka. Komisi politických analýz vede stále.
Komise pro telekomunikace
V zimě 1998 se jednalo i o odvolání Jiřího Kofránka z čela vedení komise pro informatiku za účinnou medializaci okolností zdražování telekomunikačních poplatků. Tehdy ministr financí Svoboda rozhodl bez kozultací s dalšími ministry a vláda ČSSD tak stála proti svému programu i proti volebnímu programu ČSSD. Na sklapnutí "programové pasti" již čekal Vladimír Mlynář, aby téma informatiky mediálně využil pro US, Škromach zjistil, že k odvolání Kofránka nemá přímé kompetence (informatická komise vznikla a existovala jako pracovní skupina pod souborem makroekonomických komisí, nikoliv jako samostatná komise) a tak politické orgány ČSSD couvly. O místo šéfa komise přitom usiloval Daniel Kardoš (bývalý pracovník AK Slušovice, pak pracovník FMV, pak soukromník, pak opět pracovník MV, v současnosti vedoucí IT na MZ), který se pokusil za "garanta" informatiky navrhnout Petru Buzkovou, což se mu nepovedlo. Jiří Kofránek vede komisi stále, komise připravuje návrh státní telekomunikační strategie spolu s ÚSIS a MDS. Jiří Kofránek se stal poradcem předsedy ÚSIS Karla Berky, který je současně sekretářem Rady vlády pro informační politiku. Telefony a internet jsou stále dražší, než původně být měly.
Kdo sestavil vládu?
V plné nahotě se neudržitelnost uzavřeného gladiátorského modelu projevila po sestavení menšinové vlády. Ten, kdo zachránil situaci v komisích, byl vedoucí jejich sekretariátu, Karel Zemek. On hledal odborníky v akademické obci a výzkumných ústavech, on sestavoval týmy, on řešil řadu sporů dříve, než vznikly. On hledal kompromisy i tam, kde naděje byla pramalá. Jeden, velký problém mu ale zůstal k vyřešení. Řada odborníků odešla do exekutivy a legislativy, z některých se stali ministři, poslanci, z jiných senátoři. Aparát, placený stranou velmi skromně si vzali s sebou a Lidový dům zel prázdnotou. Nejparadoxnější stav nastal na ministrstvu financí, které převzal "strážce stranického pokladu" , místopředseda Svoboda. S ním odešla šéfka ekonomického úseku a stranickou pokladnu oba dělali tak "na půl úvazku - jako bokovku" Jedno z řešení, vynucené okolnostmi prezentace státního rozpočtu.
Zbylí členové odborných komisí stáli před dilematem. Stát se opozicí svým ministrům či jim radit. Přenos informací mezi aparáty ministrstev, vládou či ostatními orgány státní správy a komisemi byl takřka nulový. Obavy byly dvojí. Jednak z mediálního osočení z vytváření státostrany, jednak z cenné mocenské a karierní výhody, kterou novopečení exekutivní úředníci, ale i ministři získali. A tak dodnes hledají komise své místo, některým se vede stát "svým" ministrům po boku, jiné s nimi válčí.
Ke zvrácení této nepříznivé situace (a to nejen v odborných komisích) nabízí určitou příležitost nadcházející diskuse, z níž by na základě již připravených tezí měl vzejít dlouhodobý program ČSSD. "Odtrženost" tohoto tématu od "reality moci" snad přiměje celý organismus k proměně ve vědecké fórum.
Řídí ten, který drží v ruce opratě, cukr a bič
Státnické šachy
Povolební rozhovory o sestavování koalice bylo mistrovskou ukázkou státnického způsobu chování Miloše Zemana. Vyšachování US a KDU spojené s koruptivními nabídkami (až na premiérský post pro Luxe) bylo v podstatě pokusem o jejich vnitřní destabilizaci. Cíl byl jasný. Bez extremistů typu Cyrila Svobody či Tollnera, Rumla a Kuehnla byly tyto strany přijatelné pro variantu scénáře "Neue Mitte" po česku. Nikdo nemohl říci, že nabídne víc, než Miloš Zeman. Půl hodiny před podpisem opoziční dohody s ODS volal ještě předseda KDU-čSL Lux Zemanovi do kanceláře na "černý" telefon (bývalou "Zetku" ) s žádostí o možnost uspořádat další kolo jednání a přesvědčování US. Pozdě. Netušil, že Miloš Zeman nikdy nechtěl trojkoalici tak moc, aby kvůli ní přišel o premiérské křeslo. Věděl jako prognostik dopředu, že Lux zavolá, stejně tak věděl, že odmítnutí koalice politickým grémiem křesťanů přijít muselo. Věděl, jakou cenu má rozdělení moci nevázané na politické podmínky. Nebyl by státník, kdyby nechával věcem volný průběh a neplánoval pět tahů dopředu. Stejně tak měl potvrzen i fanatický postoj Rumla předem. Ten plánoval ještě v době, kdy z Rumla učinil "ďáblova vyslance" a nejhoršího ministra vnitra všech dob. Myšlení Miloše Zemana však neznal "taťka Šmoula" , pan profesor účetnictví Václav Klaus. Kdyby tušil, co se Zemanovi honí hlavou, text opoziční dohody by býval byl asi jiný.
Špidla nástupcem na trůnu
Nebývá tak často zvykem, že by špičkový politik nepodlehl opojení vlastní nepostradatelností, oznámil ještě během svého produktivního věku termínovaný odchod do důchodu a označil svého nástupce. A pokud tak politik učiní, tak spíše proto, aby na označkovaného nástupce soustředil pozornost rivalů, umožnil jeho včasnou diskreditaci a následně se pak nechal "donutit vůlí demokratické většiny" k tomu, aby jako "nepostradatelný" ještě nějakou dobu zůstal.
V případě oznámeného odchodu M. Zemana a označení V. Špidly nástupcem ve vedení ČSSD se patrně jedná o výjimku z běžných praktik politikaření. Současný šéf ČSSD to podle všeho myslí vážně. A myslí-li to vážně, pak podobně vážné musí být i jeho motivy. Pokud ty mnohým komentátorům unikají, pak především proto, že jsou "z jiného těsta" , že jejich motivační struktura je odlišná a do pohnutek M. Zemana se nejsou schopni vcítit.
Vladimír Špidla prošel za uplynulá léta zřejmě největším vývojem ze všech členů předsednictva. Od přidruženého člena "středočeského centra" před čtyřmi lety se vyvinul v pravou ruku a nejdůvěryhodnějšího politika v blízkosti Miloše Zemana.
M. Zeman vždy zdůrazňoval pracovitost a odbornost, pod pracovitostí si přitom představoval z podstatné části "práci na sobě" , na své kvalifikaci, rozhledu, intelektuální zdatnosti. Pokud říká, že je "opotřebován" , má tím na mysli dvě věci. Jednak to, že cítí potřebu trochu poodstoupit od díla, potřebu nadhledu a oné "práce na sobě" (jinak by se "opotřeboval" definitivně a nebyl by již schopen z pozice intelektuální syntézy vnést do rozporného dění něco nového). Jednak jej vyčerpávají složité vztahové problémy uvnitř ČSSD a v politice vůbec. Tomu, komu jde jen o jeho vlastní "bezobsažnou pozici" v politice, vůbec nedochází, jak je člověk - přesvědčený o roli síly lidského intelektu, o významu poctivě vydřených schopností člověka - lehce psychicky zranitelný, když v každodenních půtkách vidí intelekt a poctivě nabyté schopnosti prohrávat s tupostí, malicherností, duchovní plytkostí (o to však větší ambicózností přerůstající mnohdy i v agresivitu).
Světlo na konci tunelu
Pokud za svého nástupce označil M. Zeman právě V. Špidlu, tak především proto, že v jeho osobě nachází tu pracovitost, kterou považuje za nejdůležitější. Ono spojení "práce na sobě" s "prací pro druhé" . Nejde totiž jen o to, že - jak potvrdí každý vrátný na Ministerstvu práce a sociálních věcí - zde na rozdíl od svých předchůdců bývá "od nevidim do nevidim" (pokud nemá jiné povinnosti). Ne zanedbatelným důvodem je i věrnost a mlčenlivost - Zeman vzal Špidlu i na ta nejdůvěrnější jednání v rámci tvorby koalice po volbách 1998 a nejen že obstál, ale nic se neprozradilo předem. Věc v ČSSD velmi vzácná.
Pozornost si zaslouží i to, že Špidla se pustil do řady intelektuálních výbojů a že se na různých diskusních fórech svěřil širšímu okolí se svými představami, k nimž se dopracoval. Ty nepostrádají jiskru, byť je v nich ještě hodně syrového. Když uvážíme, že se k nim dopracoval vlastním úsilím, vlastním studiem a přemýšlením, že se nenechal utlouci pragmatismem a znechutit vztahovými problémy, není divu, že Zemanovo srdce pookřálo.
Poučení z krizového vývoje po čtyřech letech -
Kočírování řehtajícího osmnáctispřeží
Rozpory mezi jednotlivými ministry jsou dědictvím uzavřeného modelu odborných komisí, z nichž většina ministrů vzešla. Dílem jsou dány logikou kompeterncí ministerstev (nikdo nemůže chtít po ministerstvu životního prostředí, aby se svých protijaderných myšlenek vzdalo bez boje, nikdo nemůže chtít, aby ministerstvo dopravy souhlasilo s rozprodáním tratí pod svými vlaky, nikdo nemůže chtít, aby ministerstvo průmyslu nechtělo zachraňovat předlužené průmyslové podniky po celém území státu. Nikdo nemůže chtít ale, aby ministr financí to všechno platil a neodkázal ostatní ministry do příslušných mezí. A nikdo nemůže chtít, aby ministr obrany nechtěl na své flintičky další miliardy... Naštěstí vláda rozhoduje "ve sboru" a premiér si dokázal spočítat předem, jaké koalice ke kterým otázkám mu vzniknou.
Vyvážil rozložení názorů jednotlivých ministrů tak, aby dosáhl účinku, který si předem naprojektoval. Proto chtěl absolutní svobodu při sestavování vlády a osobní odpovědnost za celou vládu. Nechtěl, aby mu poslanci či politické grémium řídilo JEHO ministry a tím svazovalo ruce i jemu. A ti, kdo vedli opozici proti Miloši Zemanovi zase věděli, že do pasti i liška vleze jenom jednou. Proto také Stanislav Gross odmítl svou účast ve vládě, proto se místopředsedkyně Buzková vyjádřila, že jí bohužel nikdo tuto účast nenabídl. Grossovi nabídka učiněna byla a byla odmítnuta. Pochopitelně. On si počká. Nenechá se koupit za čtyřletou iluzi moci.
Sestava vlády mnohé nezasvěcené překvapila, i když logiku nepostrádala. Jednobarevná vláda převzala prakticky model fungování odborných komisí. Včetně makro-úrovně, tzn. koordinací mezi jednotlivými skupinami resortů.
Na alternativních scénářích pro tuto variantu pracovala velmi úzká skupina lidí, kteří předem znali detailní strukturu ministerstev i slabiny v nich. Co netušili, byl osudový fakt, že neopatrností jednoho z nich dojde k vyzrazení předem ( a následnému shození scénáře ze stolu samotným Zemanem) a stavu, v jakém ČSSD byly resorty předány. Zvláště na některých ministerstvech dokázali přijít před příchodem ČSSD "čističi" , veškerou agendu vymazat z harddisků počítačů a předat "čistý stůl" . Byly tací, kteří to vzali doslova a v jejich sekretariátu se nenašly ani skleničky na colu. To, že chyběly klíče od prázdného trezoru, zjistil nový ministr kolikrát až za tři dny. Další dva dny mu trvalo, než klíče našel v suterénu u správce budovy.
Stejně tak pouze několik lidí znalo zadání a tím i pravý důvod přípravy komponentů z odborných komisí, které se staly podkladem pro vypracování NEKOALIČNÍHO MODELU vládního prohlášení. čas zadání? "T" minus půl roku... Jiná varianta se nezpracovávala.
Úloha místopředsedů jako jakýchsi makro-ministrů tak je i v mikro-meziresorním parlamentářství. Působí jako vyjednavači vnitřních koalic uvnitř vlády, mezi vládou a poslaneckým klubem, ověřují i průchodnost v regionech a dopady na lobbistická sdružení, která začala vládu přehlcovat svými "detailními a věcnými" rozbory. Vytvořil se tak stabilní systém permanentní nestability, velmi křehká rovnováha mající svá kuloárová tajemství a nerozluštitelné pozadí. Stress, kterému je takto vystaven premiér, se zcela určitě podepsal i na jeho úmyslu za dva roky odejít. Občanská společnost je demokracií bez manipulací, být občanem znamená mít klid. Chce Miloš Zeman klid opravdu?
"Čelem k masám" nebo "čelem ke zdi"
Nadcházející sjezd dá odpovědi na mnohé. Ten totiž není o Miloši Zemanovi a jeho koncepci permanentní nejistoty a stressu jako hnacích motorů politiky, tento sjezd je o koncepci širší. O tom, jestli se sociální demokracie bude ubírat cestou sociální (sociální spravedlnosti) a demokratickou (občanské společnosti), nebo jestli přijme otevřenou náruč lobbistických skupin manažerů a podnikatelů a stane se jejich politickou převodovou pákou ve stylu "Neue Mitte" Gerharda Schroedera.
O statutárním místopředsedovi Vladimíru Špidlovi panuje všeobecný konsensus, o posledním období panování Miloše Zemana též.
Dělící rovinou a dlouhodobou strategií, kterou tento sjezd rozhodne, bude, kdo obsadí funkce místopředsedů.
Za klíčovou je všeobecně posuzována funkce místopředsedy pro řízení strany. Ten bude (ať již přímo či nepřímo) rozhodovat o rozdělení financí. Centru, regionům (s návazností na VÚSC), okresům. On řekne, jestli ufinancuje strana své sebevzdělání (program výchovy funkcionářů), on dá, nebo nedá prostředky na kampaně. On dá (nebo nedá) peníze spravedlivě tak, aby dostal každý "podle svých potřeb, ale i podle své práce" . Na tomto postu se čeká radikální změna. Právem. Zkušenosti s posledním místopředsedou teprve teď začínají plynout na povrch a je možné, že se dočkáme ještě řady nepříjemných překvapení. Opakování ne-řízení strany by nemusela již strana přežít.
Dalším neméně důležitým bude místopředseda pro komunální politiku. VÚSC budou znamenat přesun kompetencí státu dolů na regiony. ten, kdo bude koordinovat regionální a komunální politiku, bude mít vliv i na konkrétní rozvojové programy, fondy EU ap. Nesmí být přitom spjatý s regionálními lobbisty, musí mít zkušenosti s praktickou prací při řízení obce či města.
Důležitý bude i post místopředsedy pro zahraniční styky. Jazyková vybavenost musí být na úrovni. Stejně tak i znalost prostředí a zkušenost z mezinárodních fór. Hezký obličej neznamená nic.
Poradkyně Tonyho Blaira pronesla kdysi na adresu jedné vysoké funkcionářky: "To je 'šampaňská' socialistka." A to byl její konec na mezinárodním fóru. Okolostojící se zasmáli. Její názory pak už nezajímaly nikoho. Konzumace šumivého nápoje se jí stala osudnou. Názory reprezentanta strany v zahraničí nesmí vyšumět jako číše šampaňského. Místopředseda (či místopředsedkyně) musí mít v zahraničí autoritu, podloženou prací.
Místopředseda pro komunikaci s poslaneckým a senátorským klubem by mohl být spojen se zodpovědností za mediální politiku. Řešit vztah ČSSD k médiím bude opět asi nutno členem nejužšího vedení. Kandidát na tuto funkci by měl ale více než na své osobní image hledět na image celé strany. Včetně svých názorových odpůrců. A sociální demokraté sami dnes přiznávají obrovské rezervy v pozitivní publicitě strany. Pouze někteří si pěstují vlastní osobní publicitu. Ne bez výsledků, ale o to nejde. Informace z poslaneckého klubu, schopnost týmové spolupráce, vyváženost stanovisek, racionalitu, moudrost a zkušenosti nepodléhající konjukturalismu (definovanému jakýmisi poradci v pozadí) - to jsou hlavní předpoklady pro tuto funkci.
Místopředseda pro odborné komise musí vědět, co a koho řídí. Akademii věd také neřídí strojvůdce. Zkušenost a znalost problematiky je zde na předním místě. Pokud si ČSSD mohla dovolit amatérismus v počátcích, jako vládní strana už nesmí udělat žádnou chybičku.
Zvolením těch či oněch do funkce se tak definuje prostředí, ve kterém bude ČSSD pro nejbližší dva roky pracovat. Tito lidé také rozhodnou, jestli se bude za dva roky na příštím sjezdu realizovat další fáze "obkličovací strategie" , či nikoliv. Aby se Vladimír Špidla neocitl ve stejné situaci, jako Miloš Zeman po II. bohumínském sjezdu. Nebude podstatné, jestli se prosadí změna nějakého usnesení o nespolupráci s komunisty, podstatné bude, jestli ČSSD bude za další dva roky ještě akceschopnou stranou. Obrovská zodpovědnost.
Nelze než věřit, že do jednadvacátého století nepůjde nejsilnější česká politická strana vnitřně rozervaná, uvnitř bojující o každičkou funkci, o každičký podíl na moci. Z předchozího je jasně vidět, že jeden nezmůže nic. Pouze sehraný tým, který nebude mít mezi sebou vnitropolitické rozmíšky, tým, ve kterém nebudou bojová hlasování, tým, ve kterém pracovitost převáží nad intrikami bude schopen dostát závazkům, které tato strana svým voličům, ale i občanům slíbila. Nejde přitom o málo. Jde o budoucnost této země. Jde o budoucnost pro "dolních deset miliónů" .
Analýza situace po 29. sjezdu bude následovat během několika dní
