Ne tak stará aliance: Ostudná reakce Čechů a Němců vůči svým spojencům v NATO hraje přímo do Miloševičových rukou

Tento článek od komentátora Martina Woollacotta vyšel v pátek 21. května v deníku Guardian.

Rozklad zahájili Češi. S švejkovskou prohnaností a pouhých několik týdnů poté, co dosáhli své upřímné touhy dostat se do NATO, oznámili, že za žádných okolností nevyšlou do Kosova s bojovým úkolem žádná vojska. Pak učinili Maďaři podobné prohlášení. Italská vláda nyní téměř řekla totéž a německý kancléř Gerhard Schroeder začátkem týdne vyjádřil názor, že vyslání bojových jednotek do Kosova - nejen německých, ale každé jiné země - je "nemyslitelné".

Ponechme chvíli stranou obtížné argumenty, morální i technické, zda nakonec bude či nebude nutný pozemní útok na srbské jednotky v Kosovu. Ptejme se ale, jak se může stát, že země, které by mohly přispět jen málo k vytvoření pozemních jednotek, si osobují právo to na veřejnosti vyloučit, tím ztrapnit své partnery a oslabit postavení aliance vůči prohnanému manipulátoru, který vládne v Bělehradě?

Maďarsko může být pravěpodobně omluveno, protože by mohla být ohrožena velká maďarská menšina v Srbsku, kdyby zaujal Budapešť příliš bojovný postoj.

Avšak domnívají se Češi, že učinili dobrý začátek, že NATO okamžitě podrazili? Jistě mají právo na své pochybnosti a kdyby skutečně mělo dojít k vyslání vojsk, bylo by odpuštěno, kdyby se diskrétně vyhnuli vyslání vlastního kontingentu.

Avšak veřejné prohlášení je projevem nedostatku odpovědnosti a víc - je to projev neporozumění tomu, co vlastně Severoatlantické společenství je a jaké předpokládá povinnosti. Země jako ČR, která může právem vyčítat svým spojencům, že v minulosti nesplnili své závazky, si tohle měla předem líp promyslet.

A co platí pro jednoho nového mladého člena bezpochyby platí třikrát pro Německo. Vzhledem k tomu, že je německá armáda usedlou hmotou vojáků povinné vojenské služby, Německo nemohlo vyslat do Kosova příliš mnoho vojáků, i když to, co mohlo vyslat, mohlo být nápomocné. A přesto, jak se zdá, Německo chce vetovat takovouto akci, kterou by provedly jiné země, které by musely nést daleko větší riziko pozemní invaze než Němci. Částí problému jsou koaliční potíže německé vlády se stranou Zelených.

Lze však spekulovat, že potenciální ponížení, způsobené sledováním toho, že francouzští, britští a američtí vojáci půjdou do války, zatímco Německo bude hrát jen minimální, vzdušnou roli, je jedním důvodem, proč se německá vláda i opozice rozhodly, že pozemní ofenzívu je nutno vyloučit, nejenže se jí nesmí účastnit Německo, ale bylo to nesprávné, kdyby ofenzívu zorganizovalo celé NATO. Tak je lehké předpokládat, že to, co je nejlehčí pro nás, je nejlepší pro všechny.

Když se snažíme v kosovské válce rozlišit správnou a špatnou strategii, je chybné se domnívat, že mnoho nyní vzniklých názorů na to, jak by se tato válka měla vést, pochází pouze z racionální analýzy válečných cílů, anebo jen z domácích politických problémů, jimž čelí každý člen aliance NATO kromě Británie.

Kdykoliv dojde k válce, vyvolá to duchy předchozích válek a historie stojí u přímo u rukou politiků, kteří rozhodují. Válka je snad nejhistoričtější záležitostí, jakou národy podnikají, a chaos, který vznikl v postojích ohledně Kosova, ukazuje, jak neobyčejně významné jsou stále ještě národní mentality a jednotlivé národní tradice.

Právě v důsledku těchto rozdílných národních tradic došlo k zhoršení styků mezi Evropou a Amerikou a ještě více k rozporům mezi Evropany samotnými. Rétorika atlantické a evropské jednoty je, jak se ukázalo, jen záplatovanou přikrývkou pro závažné neshody.

Pro Blaira jsou precedenty válka v Perském zálivu a o Falklandské ostrovy. Obojí tyto války jsou ospravedlňovány poukazem na Mnichov.

Pro Ameriku je hlavním referenčním bodem Vietnam, přesto však asi nejvíce ovlivňuje dlouhé americké angažmá v evropských konfliktech vstup Spojených států do první světové války. Francie má historickou paměť Mnichova, Vietnamu a Alžírska, s níž musí zápolit. Německo je ovlivňováno svým velkým poučením z tohoto století, podle něhož končí snaha dosáhnout konvenčních mocenských cílů válečnými prostředky naprostou katastrofou, kdežto získávání měkké moci na mezinárodním poli prostřednictvím hospodářského a politického vlivu bývá brilantním úspěchem.

Itálie pohlíží na svou historii druhé světové války: v ní byly intervence na Balkáně a v Africe hlavní příčinou její vojenské a politické prohry.

Pro Čechy a Maďary vyvolávají vzpomínky na invaze, ať už německou nebo ruskou, nepřímo porozumění pro Srby, kteří sami také hovoří o dvou světových válkách.

Pro Rusy, dá se snad říci, je největším traumatem, že prohráli studenou válku a že přišli o schopnost zasahovat do evropské politiky. Tento vliv se nyní Rusové snaží prosadit na Balkáně, snad jako první krok ke všeobecnému ozdravění.

Je tedy nutno uznat, že historie má na rozhodování států velký vliv, ale je přitom přece také nutno uznat zoufalou potřebu vyřešit skutečné problémy dneška. A fakt je, že rozdílnost postojů vůči používání síly na Balkáně je v této válce vážnou slabostí. Slobodan Miloševič je schopen mávat na tento špatně sestavený orchestr taktovkou a přimět ho, aby znovu a znovu hrál jeho melodie.

Neshody ohledně bombardování, pozemních vojsk a diplomatických cílů nejsou nové. Tyto neshody trvají už léta, od rozkladu Jugoslávie. Co se týče Kosova, ty země, které nyní podporují rychlé diplomatické řešení a jsou ochotny více než jiné učinit ústupky, jsou těmi zeměmi, které po celý loňský rok bránily tvrdé akci a dokonce i slovům vzneseným proti Srbsku.

Argumentovaly, že diplomatický nátlak na Miloševiče přinese výsledky a zatímco Miloševičova ofenzíva proti kosovským Albáncům se zrychlovala, styčná skupina pospávala a blekotala, zatímco se v Kosovu odehrávalo krvavé léto.

Holubice tehdy udělaly chybu, a přesto jsme neslyšeli ani slůvko omluvy za jejich omyl, ani jediné vysvětlení, jak to, že měkký přístup, který selhal loni, bude fungovat nyní.

Pro takovéto země je nejdůležitější dostat se ze "šlamastyky", do které se dostaly proto, že nechtějí dál bombardovat, nechtějí se účastnit pozemní invaze, ani nechtějí vypadat zbaběle. Šlamastyka je to skutečná, ale předpoklad, že je Miloševič ve stejné situaci je pošetilý.

Miloševičův cíl je v Kosovu vyhrát. Jak jinak lze vysvětlit zprávy, že Srbové určili počet Albánců, kteří budou smět bydlet v Kosovu, na 600 000 - 800 000? Jak jinak vysvětlit podvodnou novou "stranu pro poctivé Albánce"? Jak jinak vysvětlit tvrdošíjný požadavek, že musí bombardování přestat, než dojde k vyjednávání? Můžeme si totiž být jisti, že jakmile bude jednou bombardování přerušeno, Miloševič udělá všechno, co bude v jeho silách, aby ho minimalizoval, například tím, že promíchá uprchlíky se svými vojáky, nebo své jednotky s mezinárodními vojáky, včetně Rusů, a pečlivě rozmyšlenou směsicí spolupráce a konfrontace.

Miloševič si chce udržet vládu na celým Kosovem, pokud se mu to podaří, nebo alespoň nad částí Kosova. Jak napsal Warren Zimmerman, bývalý velvyslanec v Bělehradě, v článku v New York Review of Books, Miloševič je "brilantní vyjednavač, dokáže se znovu a znovu obracet, jak stařec a moře. Jeho cílem je zastavit bombardování a přimět mezinárodní společenství, aby uznalo jeho vládu nad Kosovem. Podnikne částečné pozitivní akce (odsun vojsk), nebo bude naznačovat, že je ochoten v budoucnu něco pozitivního učinit, a bude očekávat, že za to bude předem odměněn, své sliby bude plnit neochotně a zajistí, aby bylo pro něho lehké je porušovat."

Musíme-li jednat s takovýmto člověkem, přece je nutně jediným správným přístupem neposkytovat mu žádnou jistotu ohledně toho, co NATO v budoucnosti udělá či neudělá, neposkytovat mu z vlastní iniciativy důkazy o neshodách v řadách NATO a neposkytovat mu žádné ústupky bez pevných záruk, že učiní to, co tvrdí, že učiní.