Válka končí, strach však trvá
Tento článek zpravodaje BBC Johna Simpsona otiskl týdeník Sunday Telegraph v neděli 6. června 1999
Bomby možná přestanou za několik hodin padat, toto je ale země, která nepociťuje nic jiného než prázdnotu ohledně přítomnosti a depresi ohledně budoucnosti.
Ulicemi nejezdí žádná troubící auta. Nikdo nemává vlajkami. Nikdo se neraduje v ulicích. Noviny a televize věrně píší to, co jim nařizuje vláda: že Srbsko vyhrálo pozoruhodné vítězství, že dále vládne nad Kosovem, že je srbská armáda neporažena. Všichni vědí, že je to lež.
Tato země by mohla zažít strašlivé časy, stejně tak špatné, jako všechny ty hrůzy, které byly vnuceny ostatním částem bývalé Jugoslávie jménem srbského nacionalismu, pokud prezidenta Miloševiče rychle nenahradí silná, ale umírněná politická síla. Potíž je, že Miloševič se lehce nevzdá, silné politické síly v Srbsku nejsou umírněné a umírněné politické síly nejsou silné.
A tak lidi dál žijí mechanicky svým životem, jako by se nic nestalo. Sedí v kavárnách v ulicích a čtou Politiku a Blic a sami dospívají k vlastním závěrům ohledně tohoto pozoruhodného "vítězství", které vyhrál jejich prezident. Brzo bude donucen zrušit mimořádný stav a více nezávislých novin a rozhlasových stanic začne informovat o něčem trochu bližším realitě. To bude pro pana Miloševiče nebezpečná doba.
Už se jeho systém kontroly rozkládá. Důstojníci, kteří cenzurují naše televizní reportáže v Armádním tiskovém středisku - slušní lidé, jimž je trapné muset dělat tuto práci - přestali vystříhávat kritiku srbského prezidenta.
Ale jak prezident Miloševič slábne, jeho političtí oponenti jsou také chabí. Skoro žádný zdejší politik neměl odvahu - bývalý armádní generál Vuk Obradovič z malé sociálně demokratické strany je zářnou výjimkou - promluvit proti němu v době války v Bělehradě.
Jiní, jako Zoran Djindič, útočili na prezidenta Miloševiče z černohorského bezpečí, zatímco jeho kolegové se zoufale snažili se od něho odtáhnout. Nepředpověditelný a chaotický Vuk Draškovič, tvrdý nacionalista s ryzími demokratickými instinkty, byl v Miloševičově vládě, než válka začala, a pravděpodobně by do ní vstoupil znovu.
Pak zůstává divoký Vojislav Šešelj, šéf extrémně nacionalistické Radikální strany a náměstek premiéra v srbské vládě, který vede v útocích na Miloševiče, že se vzdal ultimatu NATO. Pokud Šešelj odejde z vlády, bude v opozici velmi nebezpečný.
Během krátké debaty v srbském parlamentě ve čtvrtek, během níž byly přijaty požadavky NATO, Šešelj zakřičel "Zrádče!" na Vuka Draškoviče a pokusil se na něho zaútočit. Šešelj a jeho stoupenci jsou lidé, kteří lehce používají násilí - jeho jméno bylo napsáno na dveřích a zdech desítek domů v Chorvatsku a v Bosně, kde byli lidé povražděni či etnicky očištěni v předchozích Miloševičových válkách.
Seriózní lidé tu už hovoří o nebezpečí občanské války. Je to možná příliš alarmistické - ale materiál je k dispozici a také je tu hodně tvrdých mužů, kteří jsou ochotni konflikt zahájit. Prezident Miloševič možná bude tyto obavy podporovat, aby vytvořil dojem, že on je jediný, kdo dokáže zemi udržet pohromadě.
Pokud propustí Šešelje a přiměje Draškoviče, aby vstoupil do umírněnější vládní koalice, lidé možná dají přednost tomu před hrozbou otevřeného násilí v ulicích. Bylo by to pro Miloševiče typické řešení.
Faktem je, že propaganda z Bílého domu a z Downing Street ohledně Miloševiče byla nesprávná. Miloševič spáchal mnoho zla a naprosto si zaslouží být postaven před soud v Haagu, ale není to ani Hitler, ani Stalin našich dnů. Spíše je poněkud staromódní figurou, takovou, jíž američtí novináři nazývají "strongman".
Spojené státy a Velká Británie podporovaly mnohé takovéto politiky a během let jim i prodávaly zbraně, od střední Ameriky po Chile, Írán, Indonésii a Egypt. "Strongman" nezakazuje opozici: zastrašuje ji, umlčuje ji úplatky a podvádí ji. Falšuje volby, tak jako je Miloševič zfalšoval před dvěma lety, a kupuje si kritiky, tak, jak si koupil Vuka Draškoviče.
Rozdíl mezi Miloševičem a regionálními šéfy, s nimiž Washington a Londýn nyní souhlasí, není velký. Chorvatský prezident Tudjman sám zorganizoval svého času hodně etnického očišťování a prezident Izetbegovič z Bosny-Hercegoviny dovolil svým jednotkám, aby během obléhání Sarajeva střílely na vlastní civilisty, aby vyvolal sympatie Západu. A takovéto odporné postavy jsou nyní považovány Západem za kladné politiky a dostanou spoustu amerických a evropských peněz. Protože v současnosti je to tak, že reparace platí vítěz, nikoliv poražený.
Před dvěma měsíci stačilo informovat v britské televizi o tom, jaké mají názory normální lidé v Bělehradu, aby to vyvolalo obvinění od anonymních lokajů v NATO a v britském ministerstvu obrany, že zastávám prosrbské postoje. Být prosrbský znamenalo pomáhat prezidentu Miloševičovi. Neznám žádného britského, amerického, francouzského či německého novináře zde v Bělehradě, který by byl něco takového ochoten učinit.
Avšak zážitky války v Bělehradě nás všechny přiměly k pocitům sympatie vůči lidem v této zemi, stejně tak, jako když jsme byli v Záhřebu během chorvatské války se Srbskem, nás to přimělo k sympatiím vůči Chorvatům, a když jsme byli v Sarajevu, přimělo nás to k sympatiím vůči Bosňanům.
Nyní, když skončil další konflikt, mám pocit intenzívních sympatií vůči zdejším lidem - zejména oněm 78 procentům srbského obyvatelstva, kteří hlasovali při posledních volbách proti prezidentu Miloševičovi. Unesl je všechny do války, která se nedala vyhrát, proti zemím, které na celém světě nejvíce obdivují. Srbové nejsou za všech okolností lidmi, kteří by vzbuzovali sympatie, ale nezasloužili si dostat se do situace, v jaké jsou o nynějším víkendu.
V nemocnici, kde mi před čtrnácti týdny operovali poraněnou nohu, jsem ležel v pátek na vozíku a díval jsem se na chirurga jak se dívá na vynikající výsledky své operace, provedené v obtížných podmínkách. Když manipuloval mým kolenem, zeptal jsem se ho, co si myslí o tom, že už nebude bombardování.
Podíval se z okna na krásný červnový den a na chvíli mi připadlo, že má slzy v očích. "Nevím, jestli mám cítit ulehčení, anebo být v depresi," řekl.
Důvodů k depresi tady bude ještě mnoho, než se život vrátí k normálu.
