Pane Blaire, už nikdy takto neriskujte
Tuto analýzu napsal vojenský editor listu Sunday Telegraph John Keegan. Vyšla v neděli 6. června.
Existují určitá data v historii válek, která označují skutečné body obratu. 20. listopad 1917 je jedním takovým datem, kdy ukázal tank v Cambrai, že tradiční převaha pěchoty, jízdy a dělostřelectva na bitevním poli byla svržena. 11. listopad 1940 je jiným takovým datem, kdy potopení italské flotily u Taranta ukázalo, že letadlová loď a její letadla zlikvidovala dlouhodobou převahu bitevních křižníků. Dalším datem je 3. červen 1999, kdy prokázala kapitulace prezidenta Miloševiče, že lze vyhrát válku pouze prostřednictvím leteckých úderů.
(...)
Noví odborníci na letecké bombardování budou nyní posloucháni s velkou pozorností, při přípravě příštích mírových operací. Ještě je nutno učinit mnoho práce, než bude teorie leteckých úderů plně včleněna do diplomacie a do strategie ochrany světového pořádku. Dosud nevíme, jak letecké údery zapůsobily, jak přiměly Miloševiče přijmout podmínky, které odmítl o deset týdnů předtím. Bude nutno znovu podrobně analyzovat strategii bombardování a možná bude trvat analýza roky, než si vlády řádně uvědomí, čeho bylo docíleno a proč bombardování vedlo k úspěchu.
Nicméně letectva vyhrála a mají právo na veškerou chválu, které se jim dostane a mohou se těšit z posíleného statutu ve strategické vojenské struktuře, a ten si vydobyly jedině vlastním soustředěným úsilím.
Toto všechno lze říci bez výhrad a pochybovači, mezi něž jsem patřil, by to měli velkomyslně přiznat. Už nyní někteří kritikové války propadají nepočestnému revizionismu a argumentují, že toto nebylo strategické vítězství a že Miloševič kapituloval před hrozbou pozemní invaze anebo v důsledku tradiční diplomacie, tentokráte prováděné Rusy a Finy.
K tomu se dá říci jen to, že tradiční diplomacie nefungovala před 24. březnem 1999, kdy bylo bombardování zahájeno, a vyslání pozemních vojsk by ještě trvalo mnoho týdnů od momentu, kdy Miloševič kapituloval. Revizionisté nemají pravdu. Tuto válku vyhrály letecké údery.
Nicméně, aniž bychom nechtěli být velkomyslní, provádění této války lze kritizovat. První věcí je tempo. Ve skutečnosti došlo vlastně k dvěma válkám, první trvala měsíc, druhá šest týdnů. V první válce NATO - a uvědomme si, že "NATO" vlastně znamená letectvo USA a letadlové lodi Spojených států, které podniklo 90 procent náletů a také odpálily všechny střely Tomahawk - provádělo pouze jen asi 80 bombardovacích letů denně, což nestačilo k ochromení srbské bojechtivosti, ani k tomu, aby Bělehrad zastavil vyhánění kosovského obyvatelstva. Právě během tohoto prvního měsíce byl donucen téměř milión Albánců opustit své domovy.
V druhé válce NATO podstatně zvýšilo počet bombardovacích letů a nakonec létalo 600 bombardovacích letadel denně. Teprve systematické ničení srbské energetické sítě a zdrojů paliva přimělo vládu vážně se zabývat mírovými podmínkami. Kdyby začala válka hned od počátku intenzívním tempem, mohla skončit do měsíce. V tom je poučení pro příští války - polovičatá řešení nefungují.
Je také důležité poučit se z toho, jak vést při tomto druhu války public relations. I nadále se mi jeví "prezentace" války jako ubohá. Mluvčí NATO Jamie Shea nebyl osobností, která by byla schopna učinit dojem na veřejnost v zemích NATO, která byla nejednotná a potřebovala více inspirace, než jí bylo dáno. V důsledku toho nebylo zřejmé, že velitel NATO v Evropě, generál Wesley Clark, který byl nespravedlivě kritizován, vedl válku k vítězství - víme to teprve teď.
NATO mělo projevovat daleko menší trpělivost s nedůvěrou novinářů, mělo vystupovat daleko sebevědoměji a daleko otevřeněji mělo veřejnost seznamovat s fakty. Otevřené informace o škodách nepoškozují vlastní válečnou stranu, když nepřítel nemůže proti ní zasáhnout a když vlastní strana vítězí.
A nakonec, musí se poučit i premiér. Premiér je politickým hrdinou této války a jako takový si zaslouží, aby to bylo uznáno. Jako jediný z 19 šéfů států NATO od samého začátku války zdůrazňoval, že je tato válka správná a nutná a nikdy od toho neustoupil. Jeho důraz na nutnost vést tuto válku byl zásadní důležitosti. Správně si uvědomil, že pokud NATO neprovede tuto operaci až do úplného a úspěšného konce, pověst aliance i samotných Spojených států bude ostře poškozena. Potenciální pachatelé zločinů v Evropě budou povzbuzeni, aby se znovu postavili proti autoritě NATO. Potenciální pachatelé zločinů na celém světě budou povzbuzeni, aby zpochybňovali celý pojem nového světového pořádku, jehož jsou Spojené státy zárukou. I autorita OSN, by byla nebezpečně oslabena.
Všechna tato nebezpečí byla odvrácena především v důsledku odvážného postoje britského premiéra. Prezident Clinton mu nyní vděčí ještě více než předtím, než válka začala. Jsem rád, že jsem během války napsal, že se chová premiér Blair odvážně. Jsem také rád, že jsem napsal, že strašlivě riskuje. A to z tohoto důvodu: jestliže komunita nezávislých vojenských analytiků, k níž patřím, pochybovala téměř až do poslední minuty, že letecké údery mohou být samy o sobě úspěšné, pak neměl premiér, který není vojenským odborníkem, racionální důvod tak stoprocentně podporovat opačný názor.
Nikdo nepochybuje o jeho morálním přesvědčení. Kdyby však NATO nevyhrálo - a zvítězilo navzdory konvenčním vědomostem, navzdory historickým důkazům a zvítězilo jen zoufale těsně - Británie a její premiér by byli charakterizováni tím, že dovolili, aby jejich emoce přemohly jejich racionální uvažování.
Úspěšné vykonávání moci je v konečném důsledku chladná a vypočítavá záležitost. Morální zásady by měly být stavěny proti racionálnímu uvažování jen ve skutečně výjimečných situacích. Kosovo možná takovou výjimečnou situací bylo. Pane premiére, prosím, už nikdy příště takto neriskujte.
