Mocné bombardování
Tento článek Jonathana Eyala, ředitele londýnského ústavu strategických studií, vyšel v sobotu 5. června v deníku Guardian.
Na papíře se zdá být triumf NATO na Balkáně úplný. Rozplynuly se jugoslávské naděje, že si buzde Jugoslávie moci podržet alespoň část kosovského území. Rozplynuly se sny prezidenta Miloševiče o etnicky "očištěné" provincii. Západ to nestálo skoro žádné lidské oběti a podařilo se mu vnutit svou vůli nejen vládci v Bělehradu, ale i ruské vládě. Ale jásání by bylo předčasné.
Prvním úkolem pro Miloševiče je úkol přežít. Paradoxně, pokud trvala konfrontace s NATO, Miloševič vládl neomezeně: žádný srbský politik nechtěl získat moc jen proto, aby pak musel předat Kosovo Západu. Ale když je tato provincie nyní v podstatě ztracena, Miloševič se octne ze všech stran pod tlakem.
Armáda ho bude považovat za velitele, který selhal. Nacionalisté ho označí za zrádce a demokratická opozice poukáže na to, že pokud zůstane Miloševič u moci, Srbsko nemá šanci, aby se dostalo z mezinárodní izolace.
MIloševič se zatím dostal skoro ze všech obtížných situací. Snažil se ze sebe svrhnout vlastní osobní odpovědnost tím, že požádal parlament, aby hlasoval o mírové dohodě. Tato taktika byla pro něho kontraproduktivní. Parlament sice dohodu přijal, ale jen malou většinou a jen poté, co srbská Radikální strana, skládající se z nacionalistů extrémnějších, než je Miloševič, hněvivě odešla z parlamentu.
Parlamentní jednání však nikdy dosud nerozhodovalo o mocenských bojích v v Bělehradě. Po dobu více než deseti let přežil Miloševič tím, že stavěl armádu proti tajné policii, a prozápadní opoziční politiky proti nacionalistickým horkým hlavám. Tato hra nyní skončila. Miloševič se dostal k moci tím, že využíval kosovského problému: nakonec to bude právě Kosovo, které ho pohřbí.
Teoreticky nečelí NATO žádným takovým problémům. Jak se zdá Severoatlantické společenství dokázalo ve všech ohledech svým kritikům, že neměli pravdu. Politický konsensus mezi 19 členskými zeměmi NATO, o němž se původně usuzovalo, že je křehký, vydržel i během nejhorších chyb při leteckých úderech. Vojenské ztráty aliance jsou naprosto minimální a humanitární principy, o nichž NATO tvrdilo, že je prosazuje, byly potvrzeny a ospravedlněny. Pravda, Miloševič se hned tak neobjeví před mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny. Ale žádný představitel Severoatlantického společenství s ním nevyjednával ani neučinil žádné kompromisy.
Rusové byli donuceni přijmout podmínky NATO. A Čína, i když se stále hněvá v důsledku náhodného zničení jejího velvyslanectví v Bělehradě, nevytvořila žádné další problémy.
Avšak aliance čelí problémům při realizaci této dohody. Největší potíž je ta, že pozemní jednotky, které mají vstoupit do Kosova, musejí to učinit rychle, částečně proto, aby bylo zabráněno Kosovské osvobozenecké armádě, aby Kosovo ovládla. Interní a často násilné boje mezi vedoucími představiteli kosovských Albánců, jedna z nejméně zdokumentovaných kapitol této války, se brzo stanou pro Severoatlantické společenství velmi důležitým faktorem. Je pozoruhodné, že ačkoliv NATO požaduje právo udržovat v Kosovu pořádek už dva měsíce, potřebné jednotky nebyly zatím shromážděny. Horší je, že NATO bude potřebovat více než oněch přibližně 50 000 vojáků, nyní plánovaných pro Kosovo. Další vojska budou zapotřebí pro zajištění stability v sousední Makedonii a Albánii. Pokud NATO nevytvoří potřebné jednotky rychle, může se stát, že se bude pokusit proniknout do provincie, kde si budou různé ozbrojené tlupy navzájem vyřizovat své účty a zbývající etničtí Srbové budou zmasakrováni, což by těžko byly příznivé podmínky pro trvalé mírové narovnání.
I bude-li rychle vytvořena tato armáda a budou-li vyřešeny obrovské logistické problémy návratu téměř jednoho miliónu uprchlíků, existuje ještě širší problém velící struktury NATO pro Kosovo. Západ předpokládá, že celá armáda, v níž budou i vojska z některých nečlenských zemí NATO, bude fungovat pod jednotným velením.
Teoreticky to znamená, že Rusové nebudou moci mít vlastní sektor v Kosovu a provincie bude zachována jako celek. Ale těžko je věřit, že by ruští generálové prostě přijímali rozkazy od velitelů NATO, a i kdyby to byli ochotni učinit, většina ruské vojenské výzbroje a komunikací není kompatibilní se zařízením Severoatlantického společenství.
Může se tedy stát, že ruské jednotky budou sice působit po boku jednotek NATO, nicméně budou Rusové rozmístěni v jedné části provincie. Pokude to stane, uprchlíci se tam odmítnou vrátit a k rozdělení Kosova tedy přece jen dojde.
To, že z právního hlediska má Jugoslávie stále jurisdikci nad Kosovem a že hlavní západní vlády nemají s Bělehradem diplomatické styky, umožní Moskvě vyjednávat s Miloševičem. Rusko nemá zájem o Kosovo, ale chce si ponechat určitý vliv nad Jugoslávii a chce být přítomno na Balkáně. Pokud budou Rusové klíčovým faktorem pro udržování jugoslávské suverenity nad Kosovem, pak každý vedoucí představitel, který nahradí Miloševiče, bude i nadále spoléhat v budoucnosti na podporu Moskvy.
Avšak největší chybou, jakou by NATO mohlo učinit, by bylo se domnívat, že Miloševičova porážka znamená triumf pro strategii leteckých útoků a že je nyní tuto strategii možno použít proti každému diktátorovi. Letecké údery byly zahájeny proto, aby se zabránilo humanitární katastrofě. Pak byly ospravedlněny jako mechanismus pro zvrácení humanitární katastrofy, které se NATu nepodařilo zabránit.
Miloševič kapituloval nikoliv proto, že letecké údery byly účinné, ale proto, že si uvědomil, že toto bombardování je nejnižší společný jmenovatel, na němž založily země NATO svůj konsensus, a že Západ může v bombardování pokračovat donekonečna a nezaznamenat skoro žádné ztráty na životech. Toto, spolu se seriózními přípravami pozemní invaze, donutilo Bělehrad přijmout podmínky. Technika házení pár bomb na lidi ze vzduchu nebyla tím ospravedlněna.
