Válka o Kosovo se vedla kvůli Osvětimi. Stejně ale to chápe jen půl světa

Poslední evropská válka století končí. Byla to válka o Kosovo, v Kosovu nebo nad Kosovem? Tyto otázky zodpoví historie a zpětná analýza. Ale - a tak je tomu s většinou válek - kosovský konflikt nekončí tam, kde podle původních odhadů měl. V březnu, když začalo bombardování, bylo cílem zastavit srbská zvěrstva a vyhánění albánské kosovské většiny. V červnu, když se připravuje ukončení bombardování, bylo téměř celé albánské obyvatelstvo vyhnáno. Jestliže se kosovští Albánci nyní vrátí, srbská menšina zcela jistě uprchne před jejich pomstou. Takže mnohonárodnostní struktura Kosova už nebude rekonstruována. Krajinu po bitvě je vždycky obtížné rozpoznat.

Odlišovalo se to od všech jiných válek v historii, skládalo se to jen z leteckého bombardování, které trvalo 72 dnů. Pak přijal prezident Miloševič podmínky NATO, které byly jen mírně rozmělněny. Ti, kdo tvrdili, že jen letecké údery přimějí Miloševiče ke kapitulaci, bez použití pozemních vojsk, nyní mohou triumfovat - ale možná také dojdou k závažnějším závěrům. Budou asi tvrdit - "Můžeme to udělat znovu! Samotné letectvo může být pro svět policistou!" Diskrétněji a nechutněji by mohli poukázat na počet mrtvých. Počet přímých mrtvých na straně NATO - nula. Mrtví na druhé straně, včetně mrtvých, usmrcených chybnými zásahy: možná 3000 vojáků a 1500 civilistů. Donutit zločinecký stát bombardováním ke kapitulaci za cenu méně než 10 000 mrtvých - není to "přijatelná míra násilí?"

Ale ono to nebylo tak jednoduché. Hordy generálů a státníků, kteří varovali, že bude nutno využít pozemních jednotek v bojových podmínkách, se ještě nemusejí omlouvat.

Nejvíce přesvědčivá verze událostí z minulého týdne je ta, že Maarti Ahtisaari, za Evropskou unii, přesvědčil Slobodana Miloševiče, že si věc prezident Clinton rozmyslel a připravuje pozemní invazi do Kosova. Jinými slovy, nebylo to bombardování, ale důvěryhodná hrozba ozbrojených pozemních divizí, která vedla k vítězství.

Vyplývá z toho, že obdobná hrozba, učiněná před dvěma měsíci, mohla mít tentýž výsledek a ušetřila by mnoho životů. Válka s nulovými ztrátami na jedné straně zůstává fantazií.

Nejhorší věcí na kosovské válce bylo to, že všichni ji pořád předvídali. Ruský spisovatel Ilja Erenburg napsal, že válka neskočí najednou na jeviště - přichází do divadla brzo a čeká v kulisách. To bylo pravda, co se týče Kosova. Téměř dvacet let poukazují novináři píšící o Kosovu na to, že vztahy mezi Albánci a Srby v Kosovu degenerují směrem ke krvavé lázni, která ohrozí mír celého regionu. Nikdo to nepopíral a nikdo proti tomu nic nedělal. Evropa a Spojené státy, aliance mezi Západem a Východem, OSN, všichni šli po dobře značené silnici k této válce a nakonec dorazili k cíli.

Jakmile začalo bombardování, začaly se ozývat protesty. Někteří lidé byli proti válce, protože pořád doufali v diplomatické řešení - anebo si mysleli, že by mohly fungovat diplomatické sankce.

Někteří lidé, v Rusku či v Řecku pociťovali solidaritu se Srby jako se Slovany nebo ortodoxními křesťany, anebo (jako Číňané nebo Rusové) si pěstovali podezření z období studené války, že NATO zůstává nástrojem pravicového amerického imperialismu. Ale podkladem těchto protestů bylo daleko větší nedorozumění.

Západ, vedený Spojenými státy, si vytvořil překvapivou novou filozofii zahraniční politiky. Proměnil obranu lidských práv v mezinárodní povinnost. A ospravedlnil tím zasahování do vnitřních záležitostí jednotlivých států, pokud nutno, tak silou. Tato doktrína se poprvé objevila během studené války jako součást "helsinského procesu" poukazování na porušování lidských práv v sovětském bloku. Ale stala se přímou součástí západní zahraniční politiky teprve až dlouho po rozkladu Sovětského svazu. Právě v tomto období začaly "státy, které selhaly" propadat etnickému masakrování, hladovění a bojům mezi válečnými magnáty, v Africe i v bývalé Jugoslávii.

Potíž je, že ostatní svět, včetně Ruska, dosud ještě nepochopil tento přístup. Pro většinu států je ozbrojená intervence v jiné zemi nejhorším možným zločinem proti světovému pořádku, jak byl definován po druhé světové válce.

Nikdo nehájil to, co dělá Miloševič, ale alespoň (to se říkalo) "si to dělá na vlastním území".

Stalin a Hitler měli spoustu údajně vysoce morálních důvodů, proč vyslat taky a bombardéry přes hranice do jiných zemí. Je nutno se ptát nikoliv "Jak vznešené jsou vaše zásady" ale "Jaké výhody z toho budete mít vy?"

Pokud je priorita ochrany lidských práv nadřazena právní suverenitě států, pak - z tradičního hlediska diplomacie - není nikdo v bezpečí.

Toto zpoždění ve vnímání skutečnosti lze překonat, ale bude to trvat určitou dobu. Různé politické kultury reagovaly na obrovský zločin, páchaný proti Kosovcům, dramaticky odlišnými způsoby, podle toho, jak to rezonovalo v kolektivní paměti jejich společnosti.

Jak na to poukázal novinář John Lloyd, Rusové - stejně jako mnozí jiní - nejsou příliš postiženi "osvětimským impulsem": retrospektivním pocitem viny, který zatěžuje západní veřejné mínění.

V případě Kosova byl totiž západní postoj "není možné dovolit, aby se tohle dělo" zcela autentický. V tomto smyslu umožnily válku o Kosovo fotografie z roku 1992 z koncentračního tábora Omarška v Bosně - byly to záběry nové nacistické rakoviny, kvetoucí v "naší" Evropě.

Pokud se podaří plně realizovat nynější dohodu o Kosovo, bylo by mnoho důvodů k jásání. Vyhnaní Kosovci se vrátí domů, Miloševič je ponížen, nebezpečí širší balkánské války bylo pro tuto chvíli zažehnáno. NATO zachránilo svou pověst a svou důvěryhodnost a získalo čas na to, aby zlepšilo svou efektivnost jako ručitel spravedlnosti. Mnoho koaličních vlád v Evropské uni - zejména německá rudozelená koalice - bylo ušetřeno rozhodnutí, která mohla vést k rozkolu v nich. K otevřenému konfliktu mezi Ruskem a Západem nedošlo a je možné, že Rusko bude velmi rádo plným a loajálním partnerem v neoficiálním protektorátu OSN v Kosovu.

Avšak vyhánění a bombardovací válka zničily mnoho věcí tak, že se už nedají spravit. Jednak byly zlikvidovány některé počestné iluze. Co zbývá z naděje, že akce NATO v Kosovu nám přiblíží Evropu, v níž by mohli dohromady v míru žít lidé z různých kultur?

To byl ideál, který hájilo mnoho Bosňanů a cizinců v obléhaném Sarajevu. Avšak v Kosovu nemají albánsky mluvící Kosovci vůbec v úmyslu sdílet svou zemi se Srby. Po těchto strašlivých zážitcích vidí bezpečí jen ve vytvoření národního státu, anebo ve struktuře, která se mu bude velmi přibližovat.

Co se týče srbské menšiny, někteří jejíž příslušníci pomáhali svým albánským sousedům, jak jen mohli, několik nadcházejících týdnů ukáže, jaký bude její osud. Po odchodu srbských jednotek je velmi nepravděpodobné, že srbská menšina bude čekat a zkoušet, jestli jí prokáže KLA milosrdenství. Další uprchlíci zaplní silnice do Srbska, bude více prázdných domů. Mezinárodní jednotky, až dorazí do Kosova, bude muset komunity oddělovat a nikoliv sjednocovat.

Tím to nutně nemusí skončit. Avšak jestliže se staré mnohoetnické komunity rozdělí, je nutno respektovat jejich přání žít odděleně. Až později, až se znovu naučí si navzájem důvěřovat, se znovu pomalu začnou přibližovat.

Návrh dohody z Bělehradu z minulého týdne hovoří absurdně, že Kosovo bude mít "podstatnou autonomii v rámci Federální republiky Jugoslávie". Skutečností je, že nezávislost, pod dohledem OSN, je jediným narovnáním, které odpovídá potřebám a faktům. "Mezinárodní společenství" vytvořilo bombardováním nový národ. A nakonec to bude muset přiznat.