Imperialismus Britských listů
Jan Čulík
Dovolil jsem si vybrat pár citátů z výše uvedeného článku Ivana Vágnera "Jak dostali barbaři po papuli" a pokusím se na ně reagovat. Myslím, že by bylo rozumné článek přeložit do angličtiny a vydat ho v časopise Electronic New Presence (respektive v jeho nové verzi Central European Review), ať se vyjádří i jiní lidi, kteří pořád českou civilizaci "tolik kritizují", z jakých "skrytých důvodů" to dělají.
Článek pana Vágnera se mi zdá velmi cenný jako zpětná vazba: ukazuje, jaké úvahy asi vyvolávají argumenty kritických pozorovatelů zvnějšku i zvnitřku v myslích některých čtenářů v ČR. To se může stát užitečným odrazovým můstkem k diskusi. JČ.
Tvrdit, že 60 názorů reprezentuje 10 000 000 lidí je taková nehoráznost, že by snad ani nestála za řeč, i kdybychom uznali, že jde o průzkum názorů názorů.
V žádném případě bych si nedovolil na základě 60 názorů, zaslaných Britským listům, zobecňovat názory celého českého národa na válku o Kosovo. Jsem si vědom velmi dobře, že je nepřípustné vzít například mikrofon a televizní kameru a jít do ulic dávat namátkově lidem otázky a pak to ve vysílání prezentovat jako průzkum veřejného mínění. To je hrubě zavádějící. Každý takový pouliční interview je možno prezentovat v televizi jen jako ilustraci předtím spolehlivě zjištěných údajů od seriózních institucí pro výzkum veřejného mínění. Totéž učinil i můj článek o českých názorech na válku o Kosovo.
České průzkumy veřejného mínění ukazovaly systematicky po dlouhou dobu, že se proti západnímu bombardování Jugoslávie stavějí dvě třetiny obyvatelstva České republiky - a to přesto (nebo snad právě proto), že většina českých sdělovacích prostředků spíše zaujala postoj pro bombardování a měla tendenci karatelsky mentorovat ty, kdo s ním nesouhlasili.
Můj článek byl jen ilustrací postojů velké většiny českého národa, opakovaně zjištěných organizacemi pro průzkum veřejného mínění. Myslím si, že to bylo jasné, neboť článek vycházel z informace z českých médií, že je Česká republika jedinou ze středoevropských nově členských zemí NATO, kde převládly vůči válce o Jugoslávii velmi kritické postoje. Zajímalo mě, co je podstatou těchto názorů.
Jsem přesvědčen, že je důležité zkoumat, co podkládalo názory, vyjádřené v průzkumech veřejného mínění, a jsem také přesvědčen, že i jen drobná anketa Britských listů, na niž přišlo pouze 60 odpovědí, zvýraznila a vysvětlila dosti podstatné mentální postoje české společnosti. O získaném materiálu si může myslit každý, co chce, domnívám se však, že z jeho samotné podstaty je zjevné, že nejde o výstřední, nereprezentativní názory jakési internetové "elity", ale o postoje, s nimiž se člověk v ČR setkává znovu a znovu.
Pozoruhodné také je, že když se tyto postoje veřejně vyjeví, jejich držitelům je to nepříjemné. Zdálo by se, že jestliže čtenáři takovéto postoje zastávají, měli by je zastávat hrdě a veřejně - konec konců mají právo na to zastávat, jaký chtějí názor. Neměli by se ošívat, když někdo na tento jejich názor veřejně poukáže. Že by to bylo zase spojeno s oním švejkovstvím (viz níže), kdy sice my nějaký názor zastáváme, ale raději světem kličkujeme, a tak ho nikomu nechceme sdělovat - pokud ho někdo vyjádří jasně, cítíme se tím zaskočeni?
...není v tom něco hlubšího? Vždyť se v BL stále znovu objevují rozklady češství jako jakéhosi méně kulturního, a hlavně umanutě na svém (špatném) trvajícím, fenoménu.
Chtěl bych zdůraznit, že i redaktor Britských listů je české národnosti, a že pokud tedy Britské listy "házejí špínu na český narodní charakter", házejí špínu i na něho. Mě skutečně zajímají postoje lidí v ČR a za podnětné považuji srovnávat je s tím, co vím o postojích jinde. Nutně to neznamená, že postoje odjinud vyvyšuji. Je fakt, že čtenáři si to do mých textů někdy vnášejí. Když kritizuju určité jevy v ČR nebo poukazuju na určité pozitivní jevy na Západě, lidi automaticky usoudí, že považuju českou společnost za druhořadou. Nikdy jsem však nenapsal, že by třeba britská společnost byla "dokonalejší" než společnost česká. Pouze poukazuji na jednotlivé rysy uspořádání britské společnosti, které se mi jeví efektivnější než uspořádání české. Pravidelní čtenáři Britských listů dobře vědí, že BL ostře kritizují i mnohé nešvary a zlořády, vyskytující se na Západě. Žádná lidská společnost není dokonalá.
Jsem si jist, že z podobné motivace jednají i ostatní autoři BL.
Co mě pobavilo, bylo třeba operování s tím, jak Češi vyznávají silný většinový stát: autor si nějak neuvědomil, že Československu se podařilo v 90. letech jako jedinému bezbolestně rozdělit na dva samostatné státy a to třebaže s požadavkem přišla menšina.
Nemohu si pomoci, z mnohých reakcí, které přicházejí, a konec konců i z domácích českých průzkumů veřejného skutečně vyplývá, že velká část obyvatelstva v Čechách a na Slovensku ráda konformuje a že lidé dávají přednost konvenčnímu většinovému názoru. To, že Československo v roce 1992 rozbila "menšina" spíše výše uvedené zjištění potvrzuje. Pan Vágner totiž neuvádí, že ta menšina byla v obou zemích u moci. Není přece sporu o tom, že obyvatelstvo obou částí někdejšího Československa začátkem devadesátých let (dnes je situace jistě jiná) zbožšťovalo své vedoucí politiky, přisuzovalo jim, protože bylo zvyklé na paternalistické státní vedení, téměř až kouzelné schopnosti a nechávalo je bez kritické analýzy řídit či dělit stát, jak uznali za vhodné.
Napadla mě ihned jedovatost, že by si demokraté z britské sněmovny měli možná udělat čas na výlet do Čech, aby zde nasáli něco z toho "postnormalizačního maloměstského českému etosu" (slovy J.Č.), v němž je zřejmě zakleto i řešení, jak pustit bezbolestně Irsko či Skotsko z koruny...
Nevím, jak je tohle relevantní. Poslanci britské Dolní sněmovny by neuvítali nic jiného s větším ulehčením, než kdyby se mohli zbavit Severního Irska (asi tak, jako když Václav Klaus rozdělil Československo, mnozí v ČR bylo velmi rádi, že se zbavili - daleko menšího problému - přehrady v Gabčíkovu-Nagymáros a konfliktu s maďarským sousedem v této věci). Potíž je, že severoirská protestantská většina (samostatný národ, původem z hlavního britského ostrova) nechce připustit odtržení Severního Irska od Británie (přestože jsou tito extrémisté pro londýnskou vládu trapnou obtíží) a kdyby bylo Severní Irsko včleněno do Irské republiky, s její katolickou většinou (irský národ), severní protestantská menšina by byla ohrožena. Britská vláda respektuje sebeurčení svých občanů podle jejich přání. Kdyby nyní hlasovali Skoti či Welšané pro osamostatnění svých zemí od Británie, tomuto osamostatnění by nestálo nic v cestě. Takové prosté referendum však v důsledku výše uvedených problémů nic nevyřeší v Severním Irsku. Je nutno hledat kompromisní politickou strukturu pro provincii, která by zajistila, aby i menšina měla silnou politickou reprezentaci a nebyla bigotními příslušníky opačné strany utlačována. Britská vojska jsou přítomna v Severním Irsku proto, aby extrémističtí příslušníci obou znesvářených komunit nemohli vraždit nevinné civilisty.
Osobně nemám o české letoře - podobně jako o jiných národních "letorách", pokud něco takového existuje - ani já valné mínění. Je ale neobyčejně zajímavé, jak urputně se spousta lidí snaží podložit Čechům nějaké společné (a to víceméně negativní) národní rysy. Že by to byla snaha emigrantů (ideových i ekonomických) zbavit se sám před sebou nepříjemného nátěru ve svém nové prostředí?
Tato argumentace se nezdá být logická. Viz výše. Jsou li emigranté (ideoví i ekonomičtí) také Češi (o tom nemůže být sporu), tak přece tím, že budou záměrně a účelově přisuzovat "svému národu" záporné rysy, přisuzují si záporné rysy i sami sobě. Ne, konspirační teorie nejsou uplatnitelné, ani v tomto případě, ani v případě války o Jugoslávii. Jsou myslím pozůstatkem zkušenosti z komunismu, i z postkomunistického chaosu, kdy jsme zvyklí na to, že lidé většinou účelově lžou, a hledáme tedy jejich skryté motivy. Myslím, že se tady běžné anglosaské praxi dívat se na všechno, tedy i na sebe, ostře kriticky analytickýma očima, přisuzuje neprávem nekalý záměr.
Kromě toho, jiným pozůstatkem zkušeností z komunismu, je představa, že je Západ monolitní celek, a že všechno, co se na Západě odehrává, ze děje v důsledku nějaké centrální režie. Tak to ale přece vůbec není. Západní společnosti jsou anarchické, chaotické systémy, v nichž spolu lidé a země navzájem soupeří (viz nynější obchodní spory mezi Evropskou unií a Spojenými státy). Západní společnosti nejsou podřízeny jednotící mocenské myšlence.
Jak to, že pax americana neexistuje, britská zpupnost také ne, český mindrák však ano?
Nedovedu to přesvědčivě vysvětlit. Příkladů české zamindrákovanosti a konformního způsobu myšlení, který převládl v české společnosti, a v němž v zemi neustále kolují tytéž myšlenky, aniž by je někdo řádně zpochybňoval či přinesl do vydýchané atmosféry něco nového, přicházejí neustále spousty. Naproti tomu Spojené státy se ani nedokázaly dohodnout o tom, že mají vést válku proti Jugoslávii a proč ji mají vést. Velká část amerického kongresu se snažila po celou dobu zdiskreditovat, ať dělal americký prezident cokoliv - prostě proto, že ho považují za nedůvěryhodnou osobnost. Washingtonské politické vedení prokázalo v této válce, jak se o tom na Západě nesčetněkrát psalo - "asi tak tvrdé vedení, jak tvrdý je smetanový pudink". Opakuju - chaos a pluralita, nikoliv stalinské spiknutí, urputně zaměřené na ovládnutí světa. Myslím ale, že to pochopí každý, kdo je schopen systematičtěji sledovat kvalitní západní sdělovací prostředky - Britské listy nedokáží suplovat všechno.
Pokud mi napíše čtenář, jak se stalo včera:
Co je ucelem BL? Presvedcit nas o krasach globalizace, kultu uspechu a
konzumu? Pro me ten Vas "Brave New World" neni.
je to poněkud deprimující, protože pokud si někdo v ČR myslí, že Britské listy prosazují kult úspěchu a konzumu, je to vnímání, které je poněkud - řekněme - nepřesné, a je hrubě ovlivněné zdiskreditovanou pověstí, jakou má "Západ" v ČR - jenže, pořád to opakuji, Západ není úplně takový, jak se v ČR projevuje svými nejhrubšími, neregulovanými rysy.
(Češi jsou) ... minorita myšlenkově neprůhledná, spíše si něco pro sebe vrndá, než by něco prohlásila. Její slova nejsou jasné ano-ano, ne-ne. Prostě Švejci. Švejk je výjimka a to se netrpí. Tak je ho třeba alespoň pochopit, oškatulkovat, onálepkovat, zařadit ho do nějaké kategorie - třeba jako národní trauma, kolektivní mindrák, symbol vytěsněné zbabělosti, pacifistické xenofobie, malosti, zamindrákovanosti, prostě něčeho psychologicky obskurního, s čím se lze vypořádat.
Ale to není pravda. Západní společnosti nejsou založeny na přímočarých, povrchních a jednoduchých myšlenkách. Západní myšlení (viz třeba univerzity) je naopak dosti sofistikované a složité a je velmi blízké relativismu. Zpochybňování je základním principem, řekl bych. Za normálních okolností se do tohoto hodnotového systému Švejk dost dobře hodí - svým relativismem, nikoliv svým podváděním. (To neznamená, dodávám rychle, že by na Západě nikdo nepodváděl. Rozdíl ale je, že se západní podvádění většinou pranýřuje a trestá.)
Jenže situace hromadného vyvražďování určité národnostní skupiny v Evropě je situací jinou - tam, zastávám názor, jako velmi velké procento britských občanů (s nimiž se jinak v mnoha věcech naprosto neztotožňuju, stejně jako oni se neztotožňují v mnoha věcech se svými dalšími spoluobčany) je nutno zasáhnout přímo, nekompromisně a rázně - je to mezní, výjimečná situace. Když začnou v Evropě uřezávat dětem hlavy, akademická diskuse o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, musí, obávám se, být na okamžik přerušena a proti zvěrstvům máme povinnost rázně zasáhnout. Avšak nepřenášejme tuto mimořádnou situaci do situace běžné. Považovat tuto "černobílost" za typický ráz západní společnosti by byla chyba.
Západu patrně by více vyhovoval poručík Dub, ten elegantní důstojník s transparentní koncepcí a politickými vizemi.
Nikoliv, v normální situaci ne, viz výše. V mezní situaci brutálního vraždění je nutno přijmout rázná protiopatření, taková, jaká napáchají nejmenší možné škody, a vraždění zamezí.
A tady slyším v podtextu hloupé a netolerantní: Dejte barbarům kulturu a náš oděv!
Lidé, kteří zastávají názor, že se proti vraždění nevinných lidí a dětí zasahovat nemělo, mají na tento názor přirozeně právo. My ale máme právo vyjádřit důrazně vlastní názor, že s tím nesouhlasíme a že to považujeme za barbarské.
Neboť nejskrytější boj dneška je samozřejmě veden o hodnotové zásady.
Tento výrok, odpusťte, mi připomíná paranoiu někdejších marxistických školení komunistické éry. Můj zemřelý předchůdce na Glasgow University Igor Hájek si vyvěsil ve své pracovně na zeď (ještě to tam mám) jakýsi citát z týdeníku Tribuna, který hovořil o tom, jak je glasgowské univerzitní středisko pro studium střední Evropy "jednou z nejvýznamnějších centrál ideologické diverze proti zemím socialistického tábora, které financují organizace, spojené s CIA a britskou rozvědkou (British Council) částkou až 15 miliónů liber ročně..." O existenci katedry středoevropských studií přitom na Glasgow University nikdo nejevil zájem, zápasila o finanční přežití... Že by znovu nyní docházelo k ideologické diverzi Východu ze Západu?
Západoevropské společnosti mají nad postkomunistickými zeměmi náskok: měly o čtyřicet až padesát let více času uspořádat si racionálně, efektivně a relativně spravedlivě své struktury sociální a státní správy. Tyto struktury samozřejmě nefungují za všech okolností úplně dokonale, ale pokud projevují nedostatky, velmi ostře se o tom veřejně hovoří a většinou se dosáhne nápravy. Jinými slovy, tyto struktury, stejně jako ve středovýchodní Evropě, jsou ve vývoji, ale v tom vývoji jsou často dost daleko vepředu.
Součástí těchto struktur jsou určité tzv. checks and balances, regulační omezení, které více či méně efektivně zamezují výstřelkům, zlořádům, brutalitě a primitivnostem, které vznikají v lidském společenství, pokud se nechá jeho organizaci úplně volný průběh.
Civilizované západní společnosti jsou tedy společnosti regulované. (Jen se podívejte, jak přísnými předpisy je například svázán provoz londýnské burzy.)
Není vinou těchto západních společností, že středoevropské a východoevropské postkomunistické země nebyly schopny či ochotny využít příkladu západní Evropy při regulaci těchto nepříjemných rysů západní společnosti (viz naprosté fiasko v historii české komerční televize za posledních deset let).
Došlo tedy k tomu, že se v postkomunistických zemích začal projevovat zkreslený, a velmi necivilizovaný obraz západní demokracie - hypertrofovaly v nich právě ty rysy, které normální západní společnost dosti silně omezuje. Není tedy divu, že takovýto obraz západní demokracie musí nutně mnoha lidem v postkomunistických zemích jít oprávněně na nervy. Jenže za to mohou jejich vlastní, postkomunističtí politikové.
Za tyto výstřelky však těžko možno vinit samotné západní společnosti, v nichž se demokracie a tržní systém projevuje dost podstatně jinak než třeba v ČR nebo v Rusku. Začarovaný kruh samozřejmě spočívá v tom, že potlačení nežádoucích rysů divokého kapitalismu musely provést postkomunistické společnosti samy, ty však toho nebyly schopny.
Západní společnosti nejsou ani při samoregulaci dokonalé - opakuji, žádný lidský systém není dokonalý. Jsou sobecké a zaměřené především samy na sebe. Můžeme je za to kritizovat, ale je to fakt, který asi nezměníme, je třeba s ním počítat.
(Paradoxně zrovna v případě Kosova projevily západní společnosti pozoruhodnou nesobeckost - jsou za to obviňovány z imperialismu. Připomíná mi to případ George Sorose, který věnoval mnoho miliard z vlastních, poctivě vydělaných peněz, na rozvoj civilizace středovýchodní Evropy. Je za to považován v mnoha zemích středovýchodní Evropy za pochybnou existenci, darebáka a podvodníka s nekalými mocenskými cíli. Naproti tomu Vladimír Železný se dal v ČR na pět let dohromady s americkými podnikateli a do jejich kapes nechal za tuto dobu odplynout od dost chudých českých občanů, které zmanipuloval primitivní televizní zábavou, mnoho desítek miliónů dolarů. Byl a je za to mnohými v ČR oslavován jako hrdina.)
Děje se tak na nejrůznějších frontách, z nichž nejneviditelnější a tím i nejdůsažnější je export kultury a etiky. I velmi chytré mozky si odmítají přiznat, jak jsou v tomto boji angažovány - protože by tím samozřejmě znejistily legitimitu uvědomění svého "názoru", musely by vážit nejenom své názory, ale i co je k těmto názorům vede, a to je obtížné, pracné a především z hlediska Make Money málo produktivní.
Zaprvé - v českém kontextu to může být překvapivé, ale na Západě existuje obrovské množství lidí, pro něž není vydělávání peněz prvním či jediným cílem. (Jen tak namátkou: domníváte se, že je cílem vydávání Britských listů vydělávání peněz?)
Lidí, z nichž mnozí mají mou hlubokou úctu jen proto, že byli ochotni spojit část svého života s touto zemí, naučit se dokonce její (z globálního pohledu) zcela nepraktický jazyk (a fakt, že ji kritizují, je jen známkou hluboké účasti s ní a s jejím podivným geniem loci - spíše než s geniem národa), si kladou, představuji si, asi tyto otázky:
Jak obyvatelé této země hledí na celoevropský konflikt v Kosovu? Jak to, že jej jednoznačně nepodporují?
Ale není tomu tak. Na Západě proběhla k této věci rozsáhlá diskuse a názory odpůrců války jsou respektovány a tolerovány, i když například v Británii jsou to názory menšinové, většinou projevované levicovými aktivisty, a nepůsobí příliš promyšleně.
Editora Britských listů prostě zaujal rozpor mezi podstatnou podporou vojenského zásahu v Jugoslávii v mnoha západních a dvou středoevropských zemích (kromě ČR) a jeho velmi důrazným odmítáním v České republice a pokusil se mu porozumět. To, že na Západě většina populace v mnohých zemích válku o Kosovo podporovala, neznamená, že byly opačné názory ostrakizovány. Asi před deseti dny jsem slyšel v britském rozhlase debatu jednoho anglického lorda, Jeremy Paxmana a oxfordského historika Timothy Gartona Ashe - lord velmi ostře odsuzoval zásah NATO v Jugoslávii a charakterizoval ho jako neodpovědné "meddling" (strkání nosu tam, do čeho nám nic není). Téhož večera měl na toto téma v Londýně tento mluvčí jakousi velmi prestižní přednášku.
Syn byl loni kamenován hastingskými kluky a bylo na něj voláno, aby táhl za kanál.
Ano. V Británii existuje rasismus, tak jak existuje ve všech západních společnostech. Britské listy o tom psaly mnohokrát, čtenáři se snad pamatují, že když před časem byl chabě interviewován v Jednadvacítce ČT britský náměstek ministra vnitra a drze tam tvrdil, že rasismus v Británii neexistuje, velmi důrazně jsme poukazovali na to, že to byla naprostá nehoráznost, kterou měl reportér České televize okamžitě uvést na pravou míru. O anglických národních rysech psal výstižně Jeremy Paxman ve své knize The English, viz tyto recenze v Britských listech. (Konkrétně o anglické xenofobii se hovoří zde.)
