Zaveďme informační systém, jak si vedou absolventi kterých škol
O školství se vede mnoho řečí. Jsou školy dobré či špatné? Jsou soukromé školy lepší než státní? Názory jsou rozporné. Existuje mnoho předsudků. Mnohý z nás vychází ze své někdy velmi partikulární zkušenosti. Není ani jasné v takových otázkách, jaké kvality a povinnosti škol má garantovat stát.
Je např. povinností státu zaručit, aby se každý naučil číst psát a počítat? Pokud ano, musí být tato povinnost nějak specifikována, aby mohla být kontrolována, musí být vytvořeny kontrolní a také donucovací mechanismy.
Má stát nějakým způsobem ručit za kvalitu maturit, aby se maturant mohl hlásit na libovolnou univerzitu po celé Evropě? Asi ano. Pokud někdo o takovou maturitu nestojí, je to jeho věc. Musí mu ale být jasné, že pro univerzity je vlastně bez maturity. Je pak ale otázka, zda má stát takové studium podporovat. Má se stát nějak zohledňovat, jak se absolventi uplatňují na trhu práce?
Reakce některých škol, především soukromých, toto právo a povinnost státu fakticky zpochybňuje. Odpor budí snaha státu kontrolovat výuku, i když se současně žádají dotace. To se dost podobá požadavku "dejte nám peníze a my si s nimi naložíme podle svého".
Zvláštní odpor budí matematika. Asi proto, že se v ní dá příliš málo věcí ošvindlovat. Taky není populární u rodičů i studentů. Co na tom, že ve věku informací je stále více potřeba a že bez matematického základu dosáhnou čeští vědci a technici a také české výrobky jen stěží mezinárodní úrovně.
Co také na tom, že matematiku nemůže učit učitel bez kvalitní přípravy a že na druhé straně dobře učit matematiku může i ten, jehož matematické schopnosti nejsou vysoce nadprůměrné. To platí i pro většinu přírodních věd. Mnohé jiné obory může dobře učit jen opravdu kvalitní učitel a při tom se hůře pozná, že učitel nemá dostatečnou úroveň. Základní přírodovědecké poznatky ve srovnání třeba s ekonomií jen prakticky nestárnou a lze na nich ukázat souvislost jevů a náklady spojené s různými rozhodnutími, tedy to, co tak chybí v diskusích o Temelínu.
Jiný podezřelý aspekt jednání škol je malé nadšení pro výstavbu informačního systému s databází, umožňujícího každému občanu provádět moderními technikami data mining analýzu toho, jak si absolventi té které školy vedou i řadu let po absolutoriu. Kolik je jich nezaměstnaných, kolik jich vydrželo na vyšších stupních škol atd. Jediná dnes obecně dostupná informace o tom, kolik lidí úspěšně prošlo přijímacími zkouškami na vysoké školy, je jen zčásti užitečná a z řady důvodů nestačí. Student např. podává až deset přihlášek a tak je značná naděje, že alespoň jednou uspěje. Není to však záruka úspěšného studia.
Očekával bych ze strany škol, především soukromých, tlak na vytváření takového informačního systému. Poněvadž tomu tak není, mohu se domnívat, že se nemají čím chlubit. Celkově je to šlendrián. Podle čeho se mají děti, rodiče a studenti rozhodovat. Výmluvy na nedostatečné zákony a ochranu práv škol či osobností žáků nejsou nic víc než výmluvy a mlžení. Stojí za zmínku, že již od roku 1992 se mnozí, mj. i autor těchto řádků, pokoušeli takový systém prosadit. Odpor proti tomu byl nepřekonatelný.
Posuzovat kvalitu škol, i za pomoci kvalitního informačního systému, je samozřejmě věc obtížná. Je to ale určitě snazší, než současné věštění z křišťálové koule. Jako příklad obtížnosti takového hodnocení dat uveďme efekty nových metod ve výuce. Nové metody výuky mohou být např. úspěšné také proto, že je zavádějí ambiciózní a schopní učitelé s hlubokým zájmem o svou práci. Vzhledem ke klíčové roli učitele ve výuce, může být úspěch nových metod spíše důsledkem kvality učitelů než efektem nových metod. Při všeobecném nasazení pak mohou nové zdánlivě slibné metody selhat, jak se to do značné míry stalo s množinovou matematikou a ve starší historii s tzv. globální metodou výuky čtení. Totéž se může přihodit i s dnes propagovanými metodami. Sklon soukromých škol k experimentování může být, pokud nebude zachovávána dostatečná opatrnost a efekty pečlivě hodnoceny, spíše nedostatkem než předností.
Je rovněž otázkou, zda různá doporučení OBSE a jim podobných institucí jsou v našem kulturním prostředí vždy adekvátní. Proto je žádoucí vybudovat systém hodnocení škol nezávislými domácími institucemi, které by využívaly informace z různých zdrojů, včetně pracovních úřadů.
Znám několik dětí, které uspěly na soukromé střední škole a pak na vysoké škole a měly přitom předtím značné potíže na státní škole. Opačné případy téměř neznám. Důvody jsou asi dva. Ten méně příznivý je fakt, že na mnohých soukromých školách se přece jen žádá méně, mnohdy ovšem o to, co skutečně není třeba. Hlavní výhoda soukromých škol jsou však menší třídy umožňující individuální práci s žákem a zohlednění jeho osobnosti. To je zvlášť významné děti -"samorosty". V malých třídách je reálné praktikovat samostatnou práci v malých týmech.
Individuální práce s dětmi na státní škole ve třídě s 30 žáky je v podstatě jen zbožným přáním. To je snad největší problém našeho školství. Ve třídě s 30 žáky lze nejen obtížně zachovávat individuální přístup k dětem, ale také používat moderní metody výuky, jako je výuka řešením problémů samostatně i v malých týmech, a nikoli výuka založená na pouze na memorování. Připočteme-li k tomu vysoké úvazky učitelů státních škol, jejichž jedním důsledkem je, že není možné dodržovat rozumnou strukturu rozvrhu (např. neučit matematiku po obědě a omezit co nejvíce odpolední výuku vůbec), a nízké učitelské platy, můžeme se podivovat, že se na státních školách vůbec něco naučí. Soukromé školy mají v tomto směru řadu výhod.
Přesto se domnívám, že se na soukromých školách naučí méně, než je možné a žádoucí. Dokonce mnohdy podstatně méně užitečného než na státních školách.
Svým způsobem jsou totiž soukromé školy ve velmi nevýhodné pozici. Když rodič platí školné, řídí se obvykle v souladu s naší dlouholetou tradicí, či spíše nešvarem, heslem "já to platím a vy ho to naučte". Pokud není škola internátní (jako Eton), nemůže vést takový přístup podle prastarých poznatků pedagogiky k dobrým koncům. Spolupráce rodiny se školou je nutná. Pokud se rodiče dítěti dostatečně nevěnují, a oni to velmi často nedělají, nemohou sledovat výsledky studia jinak než přes známky. A to často až před vysvědčením. Jen tak lze vysvětlit stresy dětí před vysvědčením. Dobrý rodič ví dávno předem, jak to s vysvědčením asi bude. Lajdák stresuje koncem června své děti po tom, co o své dítě na škole se celý rok nezajímal. Za této situace je iluzorní předpokládat, že bude dobře fungovat rodičovská samospráva školy a že rodiče budou prosazovat rozumné změny a větší náročnost, což je další často přeceňovaný lék problémů ve školství.
Pro ilustraci. Na jedné škole prosadila menší část rodičů dětí jedné třídy výměnu hodného učitele, který moc nenaučil ale "dobře známkoval" za pracovitého "psa". Většina rodičů to nesla dost těžce a iniciátoři změny se setkali s nejednou výtkou.
Domácí úkoly (další nutnost dobrého pedagogického procesu) jsou pro rodiče mnohdy nepřípustné obtěžování. Přece se nebudou starat o to, jak dítě píše domácí úkol, když si zaplatili školné a daně. Znám případ na státní škole, kdy si rodiče odhlasovali, že nechtějí domácí úkoly. Domácí úkoly jsou jedním z velmi účinných prostředků výchovy k samostatné práci. To je samozřejmé na předních západních školách, u nás se to považuje víceméně za nežádoucí. Závisí samozřejmě na tom, jak se úkoly postaví.
Děti na soukromých školách si jsou zatraceně dobře vědomi, že učitel závisí na tom, zda rodič zaplatí. Rodičům se přitom dá tak snadno vyhovět napsáním pěkných známek. Leckdo neodolá. V každém případě nebývá na soukromých školách z tohoto důvodu žádný med učit. A to nikoliv proto, že by se tam většinou učilo s větším nasazením. Silně to samozřejmě závisí na kvalitě ředitele, učitelů a prestiži školy (může si vybírat studenty?). Na státních školách tyto problémy také existují, nejsou ale tak ostré.
Jiným problémem soukromých škol je nabídka módních, ne nutně ovšem perspektivních oborů a módních inovací učebního procesu. Nebezpečí zavádění inovací procesu, který je založen na mnohasetleté zkušenosti, je dosti riskantní. Při absenci vhodného informačního systému, do něhož by byly zahrnuty i prognózy vývoje pracovního trhu a nezávislé hodnocení škol, a jiných kontrolních mechanizmů je zde prostor pro různé pokleslé praktiky a žádný prostor pro ty, co se nechtějí vést s módní vlnou.
Je jistě podezřelé, že při všech případných výhradách k hodnocení zahraničních expertů, jsou na tom podle cizích expertů velmi špatně právě střední školy. To je ty, kde se nejvíce experimentovalo a měnilo, včetně zavedení soukromých škol. Je známo, že se mezi emigranty různých zemí velmi dobře uplatňovali emigranti z Čech a Moravy, i ti kteří měli pouze střední vzdělání. Bylo by to pravda i kdyby byli měli vzdělání dnešní "kvality"?
Takže se školami, i, možná hlavně, soukromými, je to všelijaké z důvodů systémových. Chybějí především efektivní mechanismy zpětných vazeb, jako je výše zmíněný informační systém a vymezení funkcí státu. To je náš základní problém nejen ve školství.
