Blairův tiskový tajemník: "Britský tisk přebíral Miloševičovu propagandu"

V pátek pronesl v Londýně Alastair Campbell, nenáviděný a obávaný tiskový tajemník Tonyho Blaira, svou první veřejnou přednášku. U přednáškového pultu v sálu nedaleko od Downing Street se párkrát nervózně napil vody, vypnul svůj pager a mobil a zahájil půlhodinový projev, analýzu kosovského konfliktu. Kritizoval v ní britské sdělovací prostředky za to, že "neodhalily srbskou mašinérii lží".

Během posledních pěti let se Alastair Campbell, bývalý politický editor deníku Daily Mirror, stal nejbližším poradcem Tonyho Blaira. Vždycky zdůrazňoval, že chce zůstat ve stínu a nechce se stát veřejnou osobností. V pátek učinil výjimku a v Královském ústavu strategických studií, kde měl svou přednášku, bylo tak nabito, že mnozí museli stát.

Campbell vysvětlil, že původně chtěl svůj projev napsat jen jako článek pro deník Guardian, ale že ho přesvědčil vrchní velitel britské armády, Sir Charles Guthrie, aby přednášku přednesl osobně.

Bylo zjevné, že Campbell emocionálně podporoval válku proti Jugoslávii a sám osobně chtěl pronést tento projev. Zmínil se o tom, když charakterizoval svou návštěvu Kosova jako "magický okamžik". Po většinu své přednášky kritizoval Campbell tisk za to, že se příliš soustřeďoval na chyby NATO.

Jak poznamenává deník Guardian, Campbellova kritika byla poněkud překvapující, vzhledem k tomu, že většina britských sdělovacích prostředků válku o Kosovo podporovala.

Campbell řekl otevřeně to, co předtím říkal pouze za zavřenými dveřmi. Obvinil západní novináře, že si prý vypěstovali "nezdravý vztah" se srbskou vládou a že se dostali do takového rozpoložení mysli, kdy nepsali o ničem jiném než o "chybách NATO".

Důsledkem bylo, tvrdil Campbell, že vznikla morální ekvivalence mezi "etnickým očišťováním a bombou, která se minula svým cílem a náhodou usmrtila civilisty".

"Někdy, když jsem poslouchal rozhovory ve sdělovacích prostředcích, měl jsem dojem," uvedl Campbell, "že válečnými zločinci musejí být [britský ministr obrany] George Robertson a [britský ministr zahraničních věcí] Robin Cook, zatímco Arkan [srbský válečný magnát, obžalovaný z válečných zločinů v Bosně] je rockovou hvězdou, která právě prodává svůj nejnovější singl."

Podle Campbella sdělovací prostředky nikdy řádně nepochopily, že "pro srbskou vládu byla informační válka hlavní válečnou frontou. Po Iráku a Kosovu se musejí sdělovací prostředky zamyslet nad tím, zda neposkytly diktátorským režimům vzor, jak využívat západních médií ve vlastní prospěch".

Čelný reportér BBC John Simpson obvinil Alistaira Campbella, že se snaží vytvořit kouřovou clonu. Podle Simpsona nebylo letecké bombardování NATO tak úspěšné, jak Spojenci tvrdili. Simpson řekl v britském rozhlase: "Zdá se mi, že Alastair Campbell se snaží vytvořit kouřovou clonu a skrýt za ní skutečnost, že jeho propagandistické úsilí selhalo."

J'accuse

(Zkrácená verze přednášky Alastaira Campbella z Královského ústavu strategických studií. Otiskl ji v sobotu 10. července deník Guardian.)

Ve všech členských zemích NATO mají vlády povinnost vládnout se souhlasem veřejnosti, vysvětlovat veřejnosti, co dělají a proč. Slobodan Miloševič žádná taková omezení neměl a to byla pro něho výhoda, a to nejen v jeho vlastních státem ovládaných sdělovacích prostředcích, které jsou jeho osobní "mašinérií lži", ale i způsobem, jak to ovlivňovalo sdělovací prostředky v našich vlastních zemích.

A ovlivňovalo je to silně. Je to nevyhnutelné, když je volný pohyb novinářů a přístup do klíčové oblasti omezen. Když jsem se v Kosovu setkal s novináři, někteří z nich přiznali, že jejich základnou je Bělehrad. Nevědět všechno bylo součástí jejich práce.

Boj proti srbské mašinérii lží byl jedním z nejobtížnějších úkolů, jimž jsme čelili. Vůbec nám nepomohlo, že sdělovací prostředky v našich zemích naprosto nepovažovaly za důležité zaznamenat, že Tanjug, Miloševičova tisková agentura, tvrdí, že shazujeme napalmové bomby na děti a že bombardujeme domovy důchodců. Ale kdykoliv došlo k jakémukoliv pokusu ze strany NATO "organizovat zpravodajství" - například když jsem se vydal z  Londýna do Bruselu - sdělovací prostředky hned vysílaly rozhovor s nějakým konzervativním poslancem, podle něhož se zajímá Tony Blair daleko víc o propagandistickou manipulaci zpráv než o vedení války.

Když čelíte agresívním sdělovacím prostředkům, někdy musíte taky reagovat agresívně. Může to znamenat, že se na vás novináři rozzlobí, když kritizujete to, jak psali. Ale stejně jako jako má mít každý reportér právo psát reportáže tak, jak chce, když tyto reportáže ovlivňují veřejné mínění a my s novinářskou analýzou nesouhlasíme, musíme mít také právo na svobodu projevu.

Srbská válečná mašinérie vyžadovala také, abychom se chovali agresívně, když zaujaly západní sdělovací prostředky takový postoj, že psaly už jenom o "chybách NATO". V úsilí tomu čelit bylo zapotřebí určité míry koordinace mezi hlavními městy západních spojenců, a tato koordinace zpočátku neexistovala.

Skutečným problémem s incidentem, kdy došlo k bombardování konvoje, nebylo ani tak, že k incidentu došlo - neboť lidé vědí, že za války dochází k nehodám - ale že různí činitelé o tom říkali v různých zemích na veřejnosti různé věci, protože jsme spekulovali a hovořili o té záležitosti veřejně dříve, než byla známa fakta. Vznikl zmatek, a ten nás poškozoval.

V době, kdy došlo k bombardování čínského velvyslanectví, jsme se už poučili. Koordinace byla zlepšena. Požadovali jsme od vojáků fakta, získali jsme je od nich a přidržovali jsme se jich a politikové mezitím napravovali diplomatické škody. Jako zpráva vydrželo bombardování čínského velvyslanectví ve sdělovacích prostředcích o několik dní méně než incident s bombardování konvoje.

Jinou podstatnou změnou v dnešních sdělovacích prostředcích je to, že sdělovací prostředky nehovoří pokaždé jen samy za sebe. Je-li ráno zveřejněn zajímavý "fakt", živé vysílání v televizi ho během dne analyzuje tak dlouho a tak úporně, až ho úplně zničí. Takže ve večerních zprávách a druhý den v novinách musí být něco nového, protože jsou novináři už tou dobou naprosto znuděni "faktem", který se stal předmětem tolika komentářů.

A jestliže využívají sdělovací prostředky daného faktu, aby na jeho základě vybudovaly argumentaci, namísto aby nechaly fakt hovořit sám za sebe, musíme to učinit také. Sdělovací prostředky nemají rády, že to děláme. Je tomu, jako by byla fakta bezpečná jen v rukou novinářů a jako by jen novináři měli právo na jakoukoliv kritickou anaýzu.

Takže na to, co jsme říkali my, bylo útočeno jako na "propagandu Severoatlantického společenství", zatímco Srby organizované výlety na scény zločinů, spáchaných NATO, byly považovány za pravdivá exposé špatné letecké kampaně Západu.

Některým televizním stanicím se také nelíbilo, že NATO používalo videolinků a dalších prezentačních inovací. Považovaly to za propagandu. Ale my jsme věděli, že inovovat musíme, máme-li udržet pozornost novinářů. Bylo životně důležité udržet pozornost veřejného zájmu na tom, co říkáme my.

Pokud budou sdělovací prostředky poctivě hodnotit svou práci během tohoto konfliktu, pokusí se získat z něho i ony samy pro sebe poučení, stejně tak, jako to učiníme my a jiné vlády.

Jsem přesvědčen, že sdělovací prostředky nebraly dostatečně vážně význam srbské propagandistické mašinérie, šířící lži, a že se dostatečně nezabývaly propagandistickým mechanismem, jehož využíval Miloševič v úsilí podporovat a prodlužovat konflikt prostřednictvím posilování etnické nenávisti a nenávisti vůči NATO, která byla založena na systematickém lhaní ohledně toho, co NATO činilo.

Sdělovací prostředky se v podstatě úplně vyhnuly obtížné otázce, zda měly učinit samostatný úsudek ohledně relativní spolehlivosti informačních zdrojů NATO a informačních zdrojů srbské vlády. Rozhodly se, že je pravda nevyhnutelně kdesi uprostřed. Nebylo tomu tak. Ale důsledkem bylo, v některých sdělovacích prostředcích, vytvoření morální ekvivalence mezi etnickým očišťováním a výbuchem bomby, která minula cíl a usmrtila civilisty.

Že NATO je schopné vojensky válku vyhrát, o tom nebylo nikdy pochybností. Jedinou bitvou, kterou jsme mohli prohrát, byla bitva o veřejné mínění. Kdybychom ji bývali prohráli, důsledkem by bylo, že NATO by ukončilo válku a prohrálo by ji. Jediné, o co jsme usilovali, bylo udržet podporu veřejnosti, udržet alianci jednotnou a ukazovat Miloševičovi, že jsme jednotni. Naším nepřítelem byla Miloševičova mediální mašinérie, ale našim soudcem a porotou byly západní sdělovací prostředky.

Jejich redakční rozhodování, které záběry odvysílat, zda je odvysílat a jak významný prostor jim dát, mělo velmi velký vliv. A důvodem, proč se vysílaly na začátku zpravodajských bulletinů Miloševičovy záběry "chyb NATO", nebylo úsilí o vyvážené zpravodajství, ale tlak konkurence. Našim úkolem bylo poskytovat sdělovacím prostředkům konkurenční informace, záběry, zprávy a argumenty.

Sdělovací prostředky si nikdy řádně neuvědomily, že pro srbskou vládu byla informační válka tak nesmírně důležitá. To uvalilo na západní sdělovací prostředky skutečné břemeno odpovědnosti. Měly zajistit, abz se nestávaly obětí Miloševičovy manipulace. Po Iráku a po Kosovu musejí sdělovací prostředky uvažovat nad tím, zda neposkytly diktátorským režimům vzor, jak využívat západních sdělovacích prostředků pro jejich vlastní účely.

Nakonec se nám podařilo komunikovat to, co chceme říci. Podařilo se nám to sdělit i Miloševičovi, který údajně sledoval západní televizní vysílání dlouhé hodiny. Podařilo se nám přesvědčit naše vlastní veřejné mínění, které bylo daleko robustnější než mínění sdělovacích prostředků a celkově vládu podporovalo i při občasných neúspěších.

Nakonec si myslím, že jsme válku o sdělovací prostředky v tomto konfliktu vyhráli a nyní se před námi otvírají nová bojiště. Ale měli jsme štěstí. Musíme se z toho, co se stalo, velmi intenzívně poučit.

Bezpochyby budou i sdělovací prostředky analyzovat svou roli v tomto konfliktu a vyvodí z toho i pro sebe poučení.