Neodvážit se bývá osudné
I muži mají své dny, vtlouká nám do hlavy jakási reklama. Kdo se díval na včerejší televizní debatu V pravé poledne, měl příležitost vidět čtyři muže, kteří měli svůj den, byť každý po svém. Premiér Zeman, předseda sněmovny Klaus, politolog Bělohradský, komentátor Doležal. Dva první opoziční smlouvu obhajovali, dva zbývající se pokoušeli o opak. Už samo složení čtveřice hostí bylo ve vztahu k dnes zaujímaným postojům zajímavé. Ještě před pár lety táž sešlost byla myslitelná pouze v podobě přesilovky tři na jednoho: Klaus podpořený dvěma rádci proti Zemanovi a tématem by nejspíš bylo varování před sociálními demokraty nakročenými na třetí cestu.
Tématem včerejška bylo zase varování ani ne před současností naší politické scény jako před její budoucností. Divadlo ve sněmovně s orazítkováním vlády jako pro zemi škodlivé, sběr podpisů pro vyslovení nedůvěry, přičemž i personál parlamentní restaurace předem ví, že hlasů nebude dost, to opravdu není podstatné. Podstatný je opatrně formulovaný závazek článku sedm opoziční smlouvy: posílit význam výsledků soutěže politických stran.
Řekněme si to jinými slovy: Už máme dost vás politických trpaslíků, na které není spolehnutí. Považujeme vás jen za vyděrače a proto změníme pravidla hry tak, že z vás naděláme dekoraci.
To je nejpodstatnější téma té slavné smlouvy - nehybnost politického prostředí je jen jejím pozorovatelným projevem.
Tady je nutno přiznat, že klacek do ruky pomohly vložit smluvním partnerům malé strany samy. Svou povolební neschopností vědět co chtějí, proč to chtějí a jak toho chtějí dosáhnout, nedostatkem odvahy vykročit kamkoli. Neodvážit se bývá osudné - to platí v boji, v lásce i v politice.
