Nepřesvědčivost českého napodobování irského ekonomického rozkvětu
Seán Hanley
Tento článek vyšel v angličtině v červnovém čísle časopisu The New Presence.
Češi si umějí hledat vzory. Mají představu, že lze vyřešit politické a hospodářské problémy České republiky napodobováním někoho jiného.
Během let měli Češi mnoho různých zahraničních vzorů. V roce 1918 se chtěl nově nezávislý československý stát vyhnout, jak se tehdy tvrdilo, konfliktům mezi svými četnými národnostmi tím, že se chtěl stát "Švýcarskem střední Evropy". To se nepodařilo. Po příchodu komunistického režimu mělo jít Československo, slovy šéfa komunistické strany Klementa Gottwalda "se Sovětským svazem na věčné časy". A nejen to, mělo plnit zákon stále těsnějšího přibližování se k Sovětskému svazu. Naštěstí trvaly "věčné časy" jen 41 a půl roku a přibližování Sovětskému svazu bylo vždycky jen přibližné, takže v roce 1989 byl v československých obchodech stále ještě k dostání nějaký chleba.
V roce 1990 se Československo vracelo "zpět do Evropy". Hledal se zase nějaký konkrétní zahraniční vzor. Václav Havel měl v roce 1991 představu Československa "za 10 až 15 let", která připomínala čistotu, prosperitu a dobré občanství Dánska. Havlův velký politický soupeř, bývalý premiér Václav Klaus, se považoval za "anglosaského" liberála a po určitou dobu se mu podařilo přesvědčit své stoupence - a velkou část vnějšího světa - že je českou verzí Margaret Thatcherové. Avšak po pěti letech Klausovy vlády se ukázalo, že ani Klausova politika, ani Česká republika nebyla o nic víc "anglosaská" než by byla třeba čínská.
Mnoho Čechů vzhlíželo jako ke vzoru k sousednímu Rakousku , vzhledem k historickým stykům a k zeměpisné blízkosti této země. Začátkem devadesátých let vykládalo mnoho pivních debatérů po českých hospodách, že "za pět let to tady bude jako v Rakousku". Je smutná pravda, že kromě určitých kulturních podobností a supermarketů Julius Meinl je Česká republika v roce 1999 stejně tak vzdálená Rakousku, jak mu byla vzdálená v roce 1989.
Sociálně demokratičtí pivní debatéři by vám naopak vnucovali, že pro Českou republiku je nejlepší "švédský vzor". Ale zatím, kromě starých desek skupiny ABBA a pražské pobočky supermarketu IKEA švédský způsob života do ČR jaksi příliš nepronikl.
Dublin
Nejpopulárnějším vzorem mezi českými politiky, ekonomy a novináři, kteří hledají pro ČR nějaký vzor, je v současnosti Irská republika. V devadesátých letech se Irsko neočekávaně stalo "keltským tygrem". Za čtyři roky od roku 1993 vzrostla irská ekonomika o překvapivých 40 procent a stále ještě se velmi rychle rozvíjí. Pro české politiky a ekonomy je to důvod, proč stojí za to pokusit se napodobit Irsko.
Bývalý viceguvernér České národní banky Pavel Kysilka například nedávno zlyričtěl v časopise Týden o nadřazenosti irského modelu rakouskému receptu: daňové úlevy pro zahraniční investory, podpora na export zaměřené ekonomiky s výrobky vysoké přidané hodnoty, politický konsensus a plán národní obnovy; omezený systém sociálního zabezpečení, tvrdá fiskální politika a ochota mít vysokou míru nezaměstnanosti - tam, kam chrabře vstoupila Irská republika, chtějí za ní vejít i Češi! Využijme irského vzoru, argumentoval Kysilka, a "za čtyři nebo pět let dojde k obrovskému hospodářskému růstu, řekněme desetiprocentnímu, který bude bez problémů možné dlouhodobě udržet".
Srovnání je to zajímavé. Historicky vzato je Irsko možná v západní Evropě zemí nejpodobnější Evropě východní. Je to mladý stát, který vznikl teprve v roce 1920. Jeho politice dominovaly nacionalismus, kultura a jazyk. Irsko bylo zeměpisně okrajové a hospodářsky zaostalé. Irsko bylo založeno na tradicích revolučního násilí, nacionalistického kýče a katolického konzervatismu. Ve dvacátých letech v nově nezávislém irském státě demokracie téměř zašla. Po získání nezávislosti zůstalo Irsko po dlouhá desetiletí chudým, izolovaným, ochranářským státem, zahleděným dovnitř. Politice dominovali nacionalističtí politikové jako byl prezident Eamonn De Valera, kteří hráli roli jakéhosi keltského Vladimíra Mečiara.
V době, kdy se můj otec odstěhoval v šedesátých letech z Irska do Anglie, byl rozdíl v životní úrovni mezi oběma zeměmi tak velký jako rozdíl v životní úrovni mezi východním a západním Německem.
Teď je to samozřejmě všechno už jen historie. Východní Němeci se možná stále ještě dívají závistivě směrem na Západ, avšak Irové už jsou na tom hospodářsky líp než sousední Britové. Ignorujme Švédsko a Rakousko, Kysilka přece musí mít pravdu. Uplatněme zákon stále bližšího přibližování vůči Irské republice, konečně nejlepšímu hospodářskému vzoru pro ČR.
Je irský vzor pro ČR skutečně vhodný?
Sama o sobě je Kysilkova politika docela rozumná. Kdybych byl Čech, podporoval bych asi většinu jeho názorů. Avšak představa, že Kysilkou vyjmenované ideje zosobňují jakýsi irský model, který může Česká republika napodobovat, je nesmysl.
Irsko je sice známo jako země leprechaunů a skřítků, ale irští politikové nikdy nemávali kouzelnou hůkou. Irský hospodářský zázrak devadesátých let je založen na systematickém procesu hospodářské a společenské modernizace, která byla zahájena v šedesátých letech za premiéra Seana Leamasse a nejpozději v roce 1973, kdy se Irská republika stala členem Evropského společenství. Vůbec nejde o "náhlý úspěch" z poloviny osmdesátých let, jak si, jak se zdá, myslí Kysilka.
Stejně jako Irsko, i Česká republika může vstoupit do Evropské unie, bohužel ale nikoliv jako malý zemědělský stát v roce 1973 a tehdy nejchudší člen Evropského společenství - tehdy měl ještě Brusel peníze k rozdávání - ale až v letech 2005 - 2010, kdy nebudou v Evropské unii vůbec žádné peníze nazbyt a kdy budou usilovat o získání posledních restrukturalizačních fondů EU také Polsko, Maďarsko, Řecko, Španělsko a Portugalsko.
Zaostalost postkomunistických středoevropských států, jako je Česká republika, je kromě toho jiná, než byla zaostalost Irska. Katolická církev byla sice v Irsku dominantním a autoritářským vlivem, ale vybudovala občanskou společnost a školský systém, což destruktivní východoevropské státy jedné strany nikdy nedokázaly.
Zadruhé, Irsko mělo vždycky štěstí, že mohlo vyvážet svou nezaměstnanost prostřednictvím vystěhovalectví, hlavně do Anglie a do Spojených států. Irové mají také štěstí, že mluví anglicky a nikoliv vlastním, umírajícím národním jazykem.
Naproti tomu, v České republice - na rozdíl od tradice politické emigrace - už neexistuje tradice hospodářského vystěhovalectví. Život v ČR je prostě na to příliš příjemný. V ČR v posledních desetiletích neexistovala skutečná bída na venkově, ani nedošlo k hladomoru jako v Irsku v devatenáctém století. Za komunismu nebyly v ČR prázdné regály v obchodech jako v Polsku, ani tam nedošlo k postkomunistické hospodářské katastrofě jako v Bulharsku. Češi jsou příliš rozumní a většina z nich netouží stěhovat se do vedlejšího okresu a nechtějí emigrovat, ani když jsou nezaměstnaní.
Zatřetí, český nacionalismus byl vždycky příliš liberální a pokojný, aby to mohlo být pro Čechy ku prospěchu. V Irsku i v ČR je idea "konsensu", o níž se zmiňuje Kysilka, historicky zakořeněna v nevyslovené touze po národní jednotě. Avšak proměnit starodávné nacionalistické myšlení v ryzí zlato pružného, moderního společenského konsensu není zrovna lehké.
V Irsku se však tato transformace musela uskutečnit. Charakteristická směsice irského nacionalismu, obsahující hodnoty venkovanů, romantický revoluční nacionalismus, náboženství a keltské mýty byla v padesátých letech tohoto století natolik archaická, že musela přijít změna. Ani v politické atmosféře pod tlakem, jaká existuje v Severním Irsku nemůže dlouhodoběji přežít nacionalismus založený na obětech a na věčném boji jako seriózní politická ideologie.
A co tedy český model?
Avšak neustálé české sebezahleděné spekulace o sobě a o národním charakteru Čechů - je to nacionalistická posedlost, jíž si ani mnoho Čechů není vědomo - zdá se, budou pokračovat donekonečna. Naštěstí Češi nikdy nemuseli odstraňovat z politiky střelné zbraně, tak jako Irové. Ale jestliže nemá být zredukována debata o politických a hospodářských problémech na občasné hledání nového kompletního zahraničního vzoru, je zapotřebí omezit narcistní, sebezahleděnou provinčnost, která stále ještě charakterizuje české sdělovací prostředky i politickou a intelektuální debatu v ČR.
