Kdo se mýlí
V LN dne 2. července se objevil článek od Gwynna Dyera, polemizující s názory, že pouze letecké údery přiměly Miloševiče k rozumu. Jako důkaz hlubokého omylu Aliance předkládá výčet pouhých třinácti zničených tanků a odtud vyvozuje, že: "...z této holé statistiky vyplývá, že nemusíme ztrácet čas posloucháním tvrzení, že války je možné vyhrávat s použitím letecké síly samé."
Předně je třeba říci, že toto nikdy z Bruselu nezaznělo, alespoň ne v tak jednoznačné poloze, jak tvrdí autor. Pouhými nálety nelze vskutku vyhrát každou válku, už jen proto, že každá samotná válka se velmi liší od jiných válek obrovskou škálou různých okolností nejen vojenského, ale také politického charakteru.
Válka s Jugoslávií byla v mnoha ohledech velmi specifická a při troše znalosti moderní vojenské vědy lze pochopit, proč se Aliance rozhodla pro tuto variantu. Dokládat její neúspěšnost pouhými třinácti zničenými tanky, je velmi neseriózní. Jinou věcí je, proč bylo zasaženo pouze třináct tanků a jen o něco více jiné bojové techniky?
Úvahy pana Dyera se v tomto směru pohybují tak na úrovni poloviny osmdesátých let, což ostatně potvrzuje jeho názor, že letectvo je vhodné na ničení nepohyblivých cílů, které nelze schovat, ale naprosto nevhodné pro ničení dobře zamaskovaných cílů. Autor se i v těchto závěrech hluboce mýlí, což lze ostatně doložit statistikami z války v Zálivu, kde nebylo třeba brát žádný ohled na riziko ničení nezamýšlených cílů.
Modernímu bitevnímu letounu je totiž úplně jedno, zda tank stojí nebo jede, zda je zakopán pět metrů pod zemí nebo se vystavuje na silnici. Co však pilotovi nemůže být jedno, je přítomnost obrovského rizika omylu, kdy bylo nepochybné, že Srbové neodolají pokušení použít Albánce jako živé štíty a ty pak vydávat za oběti zvěrstev Aliance, což se také stalo. Jak lze bez politicky zneužitelné šlamastiky zničit tank, schovaný uprostřed vesnice ve stodole, okolo níž se pohybují civilisté?
Jiným souvisejícím problémem je včasnost a kvalita zpravodajských informací. V tomto ohledu je možno Alianci mnoho oprávněně vytknout. Letecký a družicový průzkum byl velmi nedostatečný a pokud byl, reakce na jeho závěry nepřicházela v reálném čase. Byl to poněkud ležérní přístup, zřejmě způsoben přesvědčením, že Miloševič musí dříve nebo později stejně kapitulovat.
Každý průzkumný letoun, vybavený dostatečnou škálou detekčních prostředků, je schopen z jakékoli operační výšky nalézt a spolehlivě identifikovat každou pásovou nebo kolovou techniku, nejen podle stop, které po sobě nutně zanechává a které nelze zcela odstranit, ale rovněž podle tepelného vyzařování, stop po maskování a to se nezmiňuji o detekci změn v magnetickém poli, které mohou spolehlivě identifikovat jakoukoli anomálii bez ohledu na to, co ji překrývá. Totéž lze bezpečně zjistit ze špionážních satelitů a s přesností několika metrů předat útočícím letounům. Je tudíž nasnadě, že kdyby spojenci šli do těchto operací s maximálním nasazením a při použití všech dostupných prostředků, Srbové by se z Kosova trmáceli pěšky, avšak za cenu obrovských obětí mezi civilním obyvatelstvem.
Spíše je však k zamyšlení ta skutečnost, že letectvo se za peníze daňových poplatníků chovalo jako na "cvičáku" a nebralo tuto válku dost vážně. O tom nás může přesvědčit řada omylů v cílech, mimo jiné způsobená použitím nepříliš moderních pum a raket. Co by se však stalo, kdyby do této války vstoupily nějaké nepředvídatelné faktory, způsobilé eskalovat tento konflikt do nekontrolovatelných rozměrů? Opuštění stěžejní zásady vedení války, spočívající v maximálním nasazení sil a prostředků, by se pak vymstilo celé Evropě. O tomto nedostatku pan Dyer zřejmě nevěděl nic a ani si jej neuvědomil.
Jeho závěr, že příčinou, proč to Miloševič vzdal, byla hrozba pozemní operace, taktéž nemůže obstát. Průmyslová základna Jugoslávie byla z větší části zničena, vůle obyvatelstva podlomena a schopnost jugoslávské armády vést nadále intenzívní bojové operace ochromena. K tomu, aby byl tank použitelný, je zapotřebí nejen munice, ale také paliva. Miloševič si mohl hravě spočítat, že už nemá na víc, než na důstojný odchod z Kosova po vlastních kolech. Představa, že Miloševič by mohl vzdorovat ještě hluboko do 21. století, je ve světle těchto triviálních faktů naprostou iluzí.
Problém omylů Aliance v počtech zničených tanků nás opět upozorňuje na nedostatky v použití zpravodajské techniky. Ta dokáže bezpečně rozeznat dřevěné atrapy od skutečných tanků. Bylo zřejmě ponecháno na pilotech, aby o výběru cílů v konečné instanci rozhodovali sami. Kdežto Miloševičovým problémem zřejmě bylo, že mu začaly docházet atrapy a kdyby nálety pokračovaly, nepochybně by na řadu přišly skutečné tanky.
Hrozba masívní pozemní operace bylo to poslední, čeho by se mohl Miloševič bát. Problém totiž spočíval v tom, že Aliance na ní nebyla připravena a dříve než za půl roku by nebyla schopna zformovat údernou sílu, nedávající Miloševičovi žádnou šanci. Laická představa, že se do nějakého místa soustředění přiveze dvě stě tisíc lidí a zítra se jde do války, je hodně vedle. Taková armáda totiž každodenně spotřebuje nejméně tři sta tun potravin, dvě stě tun vody a stovky tun jiného materiálu. V to nepočítám munici, palivo, zdravotní techniku a opravárenské kapacity.
Souhrnně řečeno, generalizování této letecké operace a její aplikování na jiné možné budoucí konflikty, není od pana Dyera "férová" argumentace. Spíše si vytvořil jakousi primitivní konstrukci, kterou pak mohl pohodlně kritizovat, jak se mu zlíbí. Nepostřehl však, že okolnosti této války byly zcela mimořádné, ojediněle umožňující takovéto řešení, jehož závěr nemohl skončit jinak než Miloševičovou kapitulací.
V zásadě lze říci, že to byla mírová operace, na rozdíl od Bosny (SFOR) za použití omezených tvrdších prostředků. Stěží lze však očekávat, že v téže podobě by bylo možno v jiné válce, byť sledující tytéž cíle, tuto operaci úspěšně použít. V tom spočívá její mimořádnost a také mimořádnost použitých prostředků.
Na závěr si dovolím poukázat na další z "neférových" argumentů, spočívající v tvrzení, že nové vytýčení cílů Aliance odstavuje na vedlejší kolej záruku státní suverenity a ponechává na libovůli Aliance zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí. Tak tomu opravdu není. Takové zločiny, jako je například zločin genocidy, jehož se Miloševič nepochybně dopustil (pro některé kritiky Aliance nejsou ani masové hroby dětí dostatečným důkazem), opravňuje mezinárodní společenství zasáhnout všude tam, kde je schopno, obzvláště když hrozba přenesení důsledků do zemí EU s sebou nese riziko podkopání její stability. Obavy, že by mohlo dojít ke zneužití, nejsou na místě a tudíž na místě není ani strašení veřejnosti z nového světového četníka. Spíše než z ochoty vrhnout se do kdejaké "rvačky" lze Alianci obvinit z neochoty včas a s plnou silou zasáhnout tam, kde je to opravdu nutné, nejen z hlediska ochrany lidských práv, ale taktéž z důvodů udržení té stability, která dala Evropě více než padesát let míru.
