Kam směřuje Impuls 99?
Obdobných iniciativ se na českém politickém nebi objevilo v minulosti mnoho a občany nechávají většinou netečnými. Příčiny, proč tomu tak je, nemusíme hledat dlouho. Podíváme - li se zpět do počátků transformace naší společnosti, můžeme v nich nalézt tolik faulů, že je až s podivem, jak je mohli občané trpět. To, že ne vždy je uměli včas rozpoznat a pojmenovat, ještě neznamená, že na ně nedovedou adekvátně reagovat.
Symptomy blížící se krize byly rozeznatelné už začátkem roku 1994, tedy v době, kdy ODS společně s koaličními partnery už nezastírala, že "zhasla světla", a vyhnala morálku i právo do exilu, jako něco nežádoucího. Ti, kteří rozpoznali rizika této třetí cesty a nehodlali mlčet, se rázem stali "kverulanty", "zpozdilými revolucionáři" a "radikály", které je nutno vytlačit do ústraní. Povýšenost na straně jedné a servilita k panu profesorovi na straně druhé, se staly nadlouho vstupenkou mezi elitu.
Tím nemám na mysli jen vládní a parlamentní politiky, ale také všelijaké ekonomické experty, poradce, politology, komentátory a publicisty, dělající "specifické české cestě" nezbytné roští, relativizující podstatu rodící se demokracie. Je jen s podivem, že dnes, když už je zjevné, že se Evropě poněkud vzdalujeme, najednou titíž lidé zázračně procitají a spěchají tam, kde by mohli blížící se "zemětřesení" přežít.
Podíváme - li se blíže na programy dnes už zaniklých či na úbytě skomírajících iniciativ (stran a hnutí), hledajících svého času alternativu k politice "trhu bez přívlastku", jejich společným znakem bylo, že až na nepodstatné výjimky nedokázaly analyzovat skutečné příčiny prohlubující se krize, natož najít způsob, jak je odstranit. Spíše by se dalo usuzovat, že jediným smyslem jejich vzniku bylo odvést nespokojence na vedlejší kolej. Zda šlo o dobře prokalkulovaný záměr, o přehnané ambice, nebo nedostatek odvahy, sice nevíme, ale blíže pravdě bude, že šlo o směs všeho možného, v mezích "mírného pokroku" za "velkého pokřiku".
Každý pokus, směřující k nápravě věcí veřejných, však nemusí znamenat opakování chyb minulých, obzvláště, když už je nade vše zjevné, že ČR je na tom velmi špatně a bude nepochybně hůř, pokud se v této zemi neutvoří věrohodná alternativa, připravená rázně se rozejít s manýry postkomunismu a jeho elitami, vyznávajícími "gangsterský liberalismus". V tomto smyslu lze iniciativu IMPULS 99 přivítat. Podíváme - li se však na její prohlášení, vyvstanou nám mnohá "ale", která si žádají vysvětlení.
Důvody, proč se v této iniciativě angažují lidé, o nichž je známo, že dlouhodobě a velmi ostře kritizují nemravnou politiku, korupci a ekonomiku východní provenience, nemající nic společného s etikou, jaká je běžná v zemích EU, lze pochopit. Velmi obtížně však lze pochopit, proč se k ní přidali lidé, o nichž je známo, že tento elitářský systém více či méně tolerovali a mnohdy i podporovali. Právě tato skutečnost vzbuzuje obavy, že by mohlo jít o poněkud vykutálenou reakci na poptávku, tedy o šanci "svést se" na vlně nespokojenosti a uniknout tak osudu českého "Titaniku".
Podívejme se tedy, zda prohlášení přichází s něčím novým. Hned v úvodu konstatuje, že nyní dozrála doba k výzvě za větší zodpovědnost, adresované celé společnosti. Je dost důvodů obávat se, že autoři přehlédli, že s tímto objevem přišli poněkud pozdě. Proč tato doba nedozrála už v době, kdy světový tisk nás začal varovat před tuneláři a kdy investoři začali houfně utíkat? Vždyť mnoho ze signatářů bylo už tehdy v pozici, kdy mohli na obranu společnosti velmi ostře vystoupit. Až na několik výjimek to neučinil nikdo. O kousek níže se můžeme dočíst, že ČR se vydává směrem, který může vést ke zmaření integračních snah do evropských struktur a k prohlubování negativních jevů. S tím lze jen souhlasit, avšak s dodatkem, že cestou na východ tuto zemi vyslali nejen politikové už v době, kdy se s vážnou tváří před televizními kamerami diskutovalo, jak je dobře, že právo a morálka nepřekážejí privatizaci a proč "lůza ulice" nemá právo do politiky jakkoli zasahovat, s výjimkou voleb.
Není přesné ani konstatování, že se veřejný život uzavírá občanům a začínají ho stále více ovládat velké politické strany. Ten se totiž uzavřel v okamžiku, kdy odlišné názory od vládní propagandy se staly názory "kverulantů" a privatizace se stala problémem úzce vymezených elit, většinou vzcházejících z elit dob reálného socialismu. Jak suverénně si počínala například ODA, o níž se dá spíše hovořit jako o straně na jedno použití ke svedení podstatné části zodpovědnosti za vznik ekonomicko politických mafií, bylo známo už v dobách, kdy tato strana ovládla FNM (Fond národního majetku) a počínala si v něm jako společnost s (notně) omezeným ručením.
To, že US nedokázala zvládnout svou roli, ačkoli všechny předpoklady stály na její straně, spíše svědčí, že tato strana nenašla odvahu překročit zažitý rámec politické necitlivosti k očekáváním nejširší občanské veřejnosti. Takzvaná "čistá pravicová řešení" zjevně už patří minulosti a nelze je akceptovat v té podobě, v jaké byla použitelná ještě v době "thatcherismu". Kdyby představitelé US více naslouchali lidem z ulice, slyšeli by, že tento styl poněkud připomíná někdejší suverenitu ODS, obzvláště svým velmi zploštělým viděním sociální problematiky a překonanou vírou v neviditelnou ruku trhu.
Poněkud zpozdile vypadají i stesky o malé ochotě politiků komunikovat se společností a brát na vědomí kritické hlasy z ciziny, obzvláště z Bruselu. Jaksi zde schází specifikace objektivně existujících problémů, o nichž se ve společnosti diskutuje jako o prvotních příčinách krize. Veřejné mínění není třeba kultivovat, ale spíše jej brát velmi vážně. Úplně alibisticky pak vyznívá tvrzení, že skutečným zdrojem nespokojenosti není všeobecný pokles životní úrovně, jako ztráta víry v budoucnost a legitimitu ekonomického úspěchu.
Signatáři si zřejmě nespojili výši životní úrovně s úspěšností či neúspěšností ekonomiky. Konstatování zanedbaného rámce podnikání v porovnání s naprosto zanedbanou právní čistotou privatizace, už pak vůbec nevyznívá upřímně, ale spíše jako snaha po zamlžení této problematiky. Z povahy věcí se totiž dalo očekávat, že ti, kteří se privatizovaných majetků zmocnili nečistými praktikami, v nich budou pokračovat. Svého času vládnoucí garnitura postkomunistických politiků podvodným způsobem vnutila občanům "tlustou čáru" za reálným socialismem. Dnes jsme svědky obdobného manévru, jehož cílem je, vnutit občanům o nic méně podvodnou "tlustou čáru" za rozkradením státu.
Úkoly, které si iniciativa vytyčila jako prioritní, jejichž znění je uvedeno v pěti bodech prohlášení, spíše než o reflexi skutečných problémů, svědčí o velmi odtažitém vnímání reality. Jak je možno zajistit naší brzkou integraci do EU, když právní řád ČR jako celek je normám běžným v EU velmi vzdálen, když podniky vlastní lidé, jejichž schopnost podnikat je téměř nulová, přičemž podniky nejsou schopny obstát v otevřené konkurenci, je záhadou, kterou by signatáři iniciativy měli ve vlastním zájmu objasnit. Proč by občané měli podporovat něco, co nejde důsledně po příčinách, ale chce pouze "mírnit" následky, navíc z jejích vlastních kapes.
Občanskou společnost není třeba kultivovat nějakým mentorováním shora, jak se mylně domnívají signatáři. K pozvednutí víry v morální hodnoty není třeba více, než jít příkladem a ukázat lidem, že s dodržováním morálky a práva je to myšleno zcela vážně. Je mi rovněž záhadou, jak toho chce iniciativa dosáhnout, aniž by se distancovala od obludností divoké privatizace. Není snad příčinou lhostejnosti cynické vyšachování občanů nejen z veřejného života, ale také z privatizace? Vždyť už pouhý pocit "mohli jsme do toho jít", tedy pocit rovnosti šancí, by mohl být dostatečným důvodem k akceptování všech případných neúspěchů a k větší ochotě se s nimi vyrovnat.
Jak se má rozvíjet právní kultura v zemi, kde právní řád mnohdy nebere ohled ani na práva zaručená Ústavou a Listinou, mi taktéž není srozumitelné. O účelovosti některých zákonů, jejichž jediným smyslem je uzákonit (učinit nepotrestatelným) masívní rozkradení nejen státních majetků, už nemá smysl diskutovat. S tím rovněž úzce souvisí nemravné vyvázání státu se zodpovědnosti vůči restituentům a delegování zodpovědnosti za zločiny minulosti na občany, kteří s touto minulostí neměli mnohdy nic společného.
Ani poslední bod nevyznívá ve světle reality nijak optimisticky. Jak mohou signatáři chtít vyšší vzdělanost, aniž by se rázně nepostavili proti snahám tuto vzdělanost omezovat, což je ostatně patrno z mnoha prohlášení momentálních politických elit (pravice), že český vzdělávací systém produkuje příliš mnoho středoškoláků a vysokoškoláků. Navíc, podnikatelská sféra, taktéž nijak neoplývající potřebným vzdělanostním kapitálem, spíše směřuje do "montážního" typu ekonomiky, v níž začínají dominovat velmi primitivní námezdní vztahy. Vystudování kterékoli vysoké školy s vědecko technickým zaměřením, je dnes spojeno s obrovským rizikem nedobrovolné chudoby, což je ostatně dostatečně patrno z úpadku základního a aplikovaného výzkumu, který je ve vyspělých zemích EU považován za první předpoklad rozvíjení úspěšné a konkurence schopné ekonomiky.
Nejasně taktéž vyznívá prohlášení, že iniciativa si neklade za cíl vytvářet "paralelní" politické struktury. Proč by mělo jít o "paralelní" struktury, mi není jasné, už jen proto, že každý případný vznik nové politické strany, vzešlé z této iniciativy, nemůže jít nějak vedle fundamentálních principů demokracie, jimž se "česká cesta" bohužel poněkud vzdalovala. Domnívám se, že by spíše mělo jít o více Evropskou alternativu k této již zprofanované cestě, avšak respektující legitimní očekávání nejširší občanské společnosti, což minimálně znamená, aby se tato společnost přestala cítit jako okradená chudina, živořící na pokraji Evropy.
Nicméně, přes všechny tyto sporné momenty, bylo by chybou tuto iniciativu bagatelizovat, obzvláště, když naše země se nachází na křižovatce a další její směřování rozhodne, zda uvízneme v nějaké formě předtržní ekonomiky nebo se zapojíme do skupiny vyspělých zemí. Zde je třeba připomenout, že parametry tržní ekonomiky nejsou dány zájmy vlastnických elit, ty existují i v banánových republikách, ale jsou dány rovností šancí, úrovni vzdělanostního kapitálu a morální úrovni společnosti jako celku.
Je hodně důvodů trvat na odpoutání společnosti od manýrů postkomunismu, které se uhnízdily nejen v nejvyšší politice a mezi svéráznou podnikatelskou elitou. Pokud iniciativa na tento prvořadý úkol bude rezignovat, bude jen dalším zklamáním v řadě předchozích. Zarážejícím momentem, připomínajícím minulé neúspěchy obdobných snah, je prezentace signatářů této iniciativy jako těch, kteří vědí, jak na to, aby vyvedli republiku z krize. Otázkou tudíž je, proč to neudělali dříve?
O tom, že by se historie mohla až trapně opakovat, napovídají plány iniciativy pro nejbližší budoucnost. Na jejích prvním sjezdu má vzniknout pracovní skupina, která připraví hodnocení posledních deseti let a na dalším sjezdu by měla být tato správa posvěcená veřejnou diskusi. Její obsah lze už předem odhadnout. Bude takový, jaký odpovídá představám zakladatelů a které vedly k založení iniciativy. Nevylučuji však, že tato prognóza pouze odráží špatné zkušenosti z let minulých a všechno bude jinak. Jak? Třeba tak, že iniciativa se stane platformou pro střet a tříbení názorů, které zformují nový politický program, na jehož základě vznikne důvěryhodná politická strana, schopná svým intelektuálním potenciálem konkurovat přežilým stranám, vzešlým se zákulisí listopadu 1989, označovaného některými skeptiky jako "sametový podvod".
Společnost rozhodně nepotřebuje nové "spasitele" a nové tvůrce "tygřích skoků", taktéž však nepotřebuje ty, kteří dokázali, že to nedokážou a nepochopili, že jejich čas pominul. Proto by bylo záhodno, aby se zde objevila iniciativa, která nebude pro "otce zakladatele" oním potenciálním výtahem k moci, ale vytvoří mechanismy, umožňující pozvat do politiky skutečné osobnosti, nepostrádající vysokou morálku, úctu k právu a vzdělanost. Několik z nich už můžeme v seznamu signatářů najít. To mě opravňuje k optimističtějšímu očekávání více, než kdykoli předtím.
