Namátkový vzorek českých sdělovacích prostředků

Jan Čulík

Stručně řečeno: dá se snad říct, že se alespoň někteří rozhlasoví a televizní moderátoři naučili za poslední dobu dosti profesionálně, striktně, nezávisle a operativně vést rozhovory s politiky.

Potíž však je, že moderátorům i nadále chybí systematické zázemí hlubší nezávislé investigativní či redakční práce - sdělovací prostředky nedělají nezávislý research. Zřejmě jim to vedení redakce nedovolí pro nedostatek peněz - anebo je to vůbec nenapadne.

Poslouchal jsem v pondělí večer na komerční stanici Frekvence 1 asi posledních patnáct minut pořadu Politický klub, kde telefonují do studia posluchači a jejich dotazy předkládá politikový dosti zkušený a efektivní mladý moderátor. Tentokrát byl ve studiu místopředseda vlády Egon Lánský.

Pamatuju Egona Lánského jako komentátora československého vysílání Svobodné Evropy. Jeho příspěvky nebyly snad nutně zrovna vzrušující, ale byly - no, normální, inteligentní, věcné, měly určitou hlavu a patu.

Byl jsem tedy naprosto šokován, když se na mě z úst Egona Lánského z reproduktoru rádia vyvalila snůška mlhavostí, všeobecností, vyhýbavých a přímo nesrozumitelných, pompézních odpovědí.

Když posloucháte rozhovory v britském rozhlase či televizi, je z nich přímo znatelné, jak si interviewované veřejné osobnosti velmi dobře uvědomují, že mají velmi krátký, ostře vymezený čas a snaží se mluvit co nejpádněji, co nejpregnantěji a co nejvěcněji.

Čeští politikové a intelektuálové tohle nemají - jakmile se dostanou na doslech mikrofonu, začnou bezbřehým způsobem žvanit. A moderátor většinou jen pokyvuje.

Lánský ke žvanění projevoval v pořadu stanice Frekvence 1 výrazné tendence - mladý moderátor ho však naštěstí moc žvanit nenechal.

Relativně příjemným překvapením byla v pondělí večer 26. července i moderátorka nepříliš úspěšného pořadu České televize "Jednadvacítka" Daniela Drtinová. Mám ještě v dobré paměti její děsivě neprofesionální a necitlivá moderátorská vystoupení loni touto dobou v létě.

Je nutno říci, že za uplynulý rok se, jak se zdá, Drtinová v prezentaci podstatně zlepšila. Její vystupování je daleko zkušenější. Není už dryáčnické, je intuitivnější a jemnější. Drtinová už jak se zdá nepřerušuje - píšu to na základě shlédnutí jen jediného pořadu Jednadvacítka z poslední doby - interviewované osoby na necitlivých místech, správně však nenechá politika, aby unikl s polovičatou odpovědí. Z její podstatně zlepšené prezentace je zjevné, že každodenní dlouhodobá práce ve studiu může nést po delší době i bez redakčního vedení výsledky.

Začarovaný kruh banalit

Potíž však je - a to platí o Jednadvacítce i o Politickém klubu na Frekvenci 1 - že oběma moderátorům chybí nezávislé investigativní zázemí (témata musí pro vysílání bezpodmínečně připravit investigativně někdo jiný, celý profesionální researchový tým!).

Toto je myslím podstatou špatné situace v českých sdělovacích prostředcích, která nyní výrazně frustruje české obyvatelstvo.

Novináři nepřinášejí do začarovaného kruhu už dávno vyčerpané konvenční, establishmentové české politiky žádné nové myšlenky.

Novináři stále většinou spoléhají na informace, které dostanou z vlády, nebo na výroky politiků. To určuje - tedy sami politikové určují - o čem se bude v rozhlase a v televizi hovořit.

A protože jsou čeští establishmentoví politikové v podstatě mrtví, sdělovací prostředky tuto mrtvost odrážejí. Z toho plyne frustrace veřejnosti.

Politikové si navzájem jen nadávají, jsou odtrženi od skutečnosti, zní hlas lidu v těchto dnech.

Málokdo si uvědomuje, že k tomu přispívají právě novináři, kteří znovu a znovu výroky hlavních politiků opakují a zesilují, aniž by k nim přidali něco nového.

Je to souboj konvenčních názorů, které jsou - nyní díky určité povrchové profesionalitě rozhlasových a televizních moderátorů - předkládány veřejnosti konfliktním způsobem.

Forma vedení interviewů je nyní správná - potíž je, že interviewy musejí mít také nějaký obsah. Obsah - nové myšlenky - nová zpochybňování - musí do interviewu přinést novinář.

Jinak všechno velmi rychle degeneruje do bezobsažného, začarovaného kruhu nadávek a protinadávek.

Česká republika - království konvenčního myšlení?

Skutečně mě trápí otázka, zda je opravdu Česká republika krajem bez podnětných myšlenek, anebo je v českých sdělovacích prostředcích tak mrtvo jen proto, že se tam soustředili povětšinou druhořadí, nenápadití lidé.

Upřímně ruku na srdce: kdy jste, milí čtenáři, zaslechli v českých sdělovacích prostředcích nějakou myšlenku, která byla opravdu nová, kterou jste - ale čestně - nikdy neslyšeli předtím?

S banalitami jde také ruku v ruce obrovské množství jazykové slámy, kterou člověk slyší v rozhlase a televizi. (Na Radiožurnálu jsem po 19.00 hodině v pondělí slyšel něco jako "teď toto téma přerušíme, protože se k němu nyní vyjádří někdo jiný" - naprosto zbytečná věta, a dalo by se najít mnoho takových dalších.) Do mikrofonu by se neměly říkat věty, které nemají žádný obsah.

Nebo že by česká veřejnost skutečně nedokázala vnímat hutnou informaci, aniž by ji předem bylo nutno předžvýkat a rozmělnit? V tomto smyslu je pro mě otřesné poslouchat na Radiožurnálu Ozvěny dne, zpravodajství, které je pravidelně přerušováno (opět, děsivá banalita) jakýmisi pop písničkami středního proudu...

K pondělní Jednadvacítce: neplacená reklama pro Jana Rumla

Pondělní Jednadvacítka, hlavně její první, domácí část, byla dobrou ukázkou banality české politiky i žurnalistiky.

Hlavními tématy bylo obvinění od ministra vnitra Václava Grulicha, že za Jana Rumla české ministerstvo vnitra koupilo jakési závadné samopaly za desítky miliónů korun a nereklamovalo je. Zdrojem této části pořadu tedy byla, nenápaditě, informace, vyšlá z vlády. Do studia přišli Grulich i Ruml, Ruml víceméně útočil na Grulicha a říkal, že o věci nic neví a nepamatuje si to, Grulich mluvil dosti věcně. Drtinová rozhovor vedla z formálního hlediska dobře, kromě toho, že došlo ve studiu téměř k hádce, kterou zvládla, informační hodnotu neměl tento rozhovor žádnou.

Jestlipak se redaktoři Jednadvacítky po odvysílání pořadu každý večer ptají, co nového pořad přinesl, jak přiměl posluchače k přemýšlení o nových skutečnostech?

Druhým hlavním tématem dne byl další, snad tisící, průzkum veřejného mínění. V ČR nejsou skoro žádné samostatné zprávy, politika je umrtvena, a tak jsou ve sdělovacích prostředcích suplovány neustálými, až nezdravě častými průzkumy veřejného mínění a diskusemi o nich. Přitom na průzkumu nebylo nic příliš nového: popularita sociálně demokratické vlády dále upadá.

No a co: vláda není příliš efektivní, zdiskreditovala se opoziční smlouvou s ODS a v každé demokratické zemi jsou v současnosti vlády uprostřed volebního období většinou nepopulární. Nestálo za to poslouchat dalekosáhlé rozkládání Jana Rumla a jakéhosi dalšího účastníka, proč a jak je nynější situace takováto.

Záhadou mi je, proč Česká televize pořád zve do studia pastevce Rumla, když nemá co říct. Dělá mu přesto velmi užitečnou politickou reklamu. nového co říct.

Ruml byl do studia v první řadě pozván, aby vysvětlil, jak je to s těmi samopaly. Nevysvětlil nic, jen kritizoval vládu. Kupodivu ho hned pak nevylili, ale ptali se na jeho ctihodný názor ohledně klesající podpory sociálně demokratické vlády. Ani tady neřekl nic nového, jen opakoval dávno známé banality.

Nicméně byl na obrazovce - odhaduji od boku - jistě dobrých deset minut. Lidem se jehou vousatá tvář dlouho připomínala. Proč? Co tento člověk dokázal? Nic. Proč je v televizi? Nevím.

Taková bezplatná reklama je pro Unii svobody velmi cenná. Jakpak za ni České televizi asi platí?