Skrývat své problémy v tajném jazyce češtině je neetické
Jan Čulík
Hluboce nesouhlasím s argumentací Václava Pinkavy, vyloženou ve výše zveřejněném článku. Skrývat své neduhy prostřednictvím "tajného jazyka", češtiny, mi připadá neetické, stejně tak obviňovat kohokoliv, že o těchto neduzích křičí do světa.
Proč? Protože jsme, argumentuji, všichni v první řadě lidi a teprve poté Češi, Němci, Angličané. Je to, jako když - ale o tom jsme už častěji psali - se na pražských památkách objeví anglicky nápis "Vstup 300 Kč" a vedle toho je česky slovy napsáno "dvacet korun" - to je pro "nás", spiklence.
Základním pravidlem novinářské práce je publish or perish. Je neetické přizpůsobovat to, co jako novinář zveřejním, předpokládanému důsledku, už proto, že všechny předchozí předpoklady o možných důsledcích jsou vždy nepřesné.
Představte si, že by novináři, kteří odhalili podvody amerického prezidenta Richarda Nixona a donutili ho k rezignaci, odmítli o věci do Washington Post napsat, protože by takový článek mohl "poškodit dobré jméno Spojených států v zahraničí". Není to přece naprosto absurdní myšlenka?
Jsem hluboce přesvědčen, že co nejotevřenější praní českého špinavého prádla na co nejrozsáhlejší mezinárodní scéně je právě tím, co přitáhne českou společnost za vlasy do moderní, otevřené společnosti. Jsem si jist, že jedním z hlavních problémů České republiky je právě to, že je to taková z odpuštěním periférie a nikdo se nezajímá o to, co se tam děje. Proto, v závětří, může vládnout pohodlnost a prostřednost. Ale ti, kdo to zažijí, zděšeně utíkají pryč.
Uvědomil jsem si, jak je ČR mimo všeho, i cestou automobilem z Británie do Čech, přes Francii, Belgii a Německo. Mezi těmito zeměmi vládne na dálnicích rušný provoz - dokonce už ani nemají mezi sebou hraniční přechody - na dálnici se po straně decentně objeví nápis "Belgie" nebo "Německo", jako je v Čechách podél polorozbitých silnic nápis řekněme "Okres Český Krumlov" - automobily jedoucí stopadesátikilometrovou rychlostí se ani nezastaví. Dálnice jsou většinou tříproudové v obou směrech.
Za Norimberkem však automobilový provoz velmi výrazně zeslábl - na silnicích směrem do Čech (dvouproudová dálnice a pak okreska), v krásné, pusté, lesnaté krajině, už nebyl skoro nikdo.
O východnější výspy Evropy bohužel má jen málokdo zájem. Právě kdyby byl zájem větší - v tomto ohledu nese Evropská unie myslím velkou vinu - kdyby se sdělovací prostředky západní Evropy systematicky a podrobně soustřeďovaly na situaci zemí žádajících o vstup do EU, četné problémy, na které poukazují Britské listy, by byly pod tímto tlakem dávno vyřešeny a lidem na tomto "Východě" by se žilo líp - to je to nejpodstatnější.
Tedy: nechť kritizuje i nadále pan Tomáš Pecina nejrůznější rysy České republiky v časopise CER i kdekoliv jinde, pokud chce, co nejostřeji.
Kromě toho, nesmíme se bát slov. Slova jsou škodlivá jen tehdy, pokud jsou bezobsažným žvaněním, znemožňujícím komunikaci. Žvanění je bohužel v českých sdělovacích prostředcích mnoho. Za dva dny v Praze jsem bezobsažnými řečmi v českém rozhlase a v televizi, prázdnou vatu, samolibě se poslouchajícími intelektuály a politiky, naprosto zahlcen.
Vždycky je daleko užitečnější a lepší, když se o problému hovoří v co nejširší aréně - víc hlav víc ví - než snažit se ho zametat pod koberec. Proč bychom měli věci tajit? Myslí si snad pan Pinkava, že "lidé ze zahraničí" si zjevných problémů, jimiž trpí Česká republika nepovšimnou, když o nich nebude psát pan Pecina?
Jsou to většinou záležitosti, které jsou každému příchozímu z jiných zemí zjevné na první pohled.
Nesmíme se bát slov. V tom se, zdá se mi, skrývá určitý pozůstatek komunismu v nás - některé věci jsou tabuové, nesmíme o nich hovořit na mezinárodní veřejnosti, abychom sami sebe nepoškodili!
Jenže právě při takovém útlaku zaměřeném vůči slovům, získávají, paradoxně, slova na explozívním významu. Výroky páně Pecinovy však nemohou být brány jako absolutní pravda - je to jen velmi záslužný a plodný příspěvek do diskuse. Jsem si jist, že to tak většina čtenářů CER bere.
PS
Britské listy v žádném případě nepřizpůsobují to, co zveřejňují, vkusu čtenářů, nějak aby se jim zalíbily.
Britské listy prezentují určité informace a určitý - pokud jim to jejich amatérská, nevýdělečná základna umožňuje - analytický přístup ke skutečnosti. Čtenáři sami si musejí rozhodnout, zda je to pro ně užitečné či nikoliv. Britské listy se jim v žádném případě nebudou přizpůsobovat.
Britské listy poskytují zdarma určitou, nikoliv nevýznamnou informační službu, protože je jejich editor přesvědčen, že je to pro českou společnost užitečné a důležité.
Je na čtenářích, v jejich vlastním zájmu, aby si uvědomili, zda je či není důležité Britské listy číst. BL se však nikdy svým vkusem a úsudkem nebudou nikomu vnucovat a ani se nikdy nevnucovaly.
