Rekord české žurnalistiky
Tento pozoruhodný článek, který vyšel v deníku Metro, který se rozdává v Praze zadarmo cestujícím metrem a konkuruje úspěšně denním listům, za něž se musí platit, nám poslal Patrik Janicaidis. Zaujme na něm intenzívní sobectví a naprostá absence jakýchkoliv civilizačních hodnot. Článek podle našich informací byl otištěn 9. srpna 1999. Zde je v angličtině k tomuto tématu článek Catherine Millerové v aktuálním čísle časopisu Central Europe Review.
Měsíc důchodců
Bývaly kdysi časy, kdy březen byl nazýván Měsícem knihy a kdy se v listopadu vroucně slavilo československo-sovětské přátelství.
Kdybychom stále zmírali v tamtěch dobách, letošní srpen by musel být považován za měsíc důchodců. Naštěstí už v rudých časech
nežijeme.
Přesto mají naši starší spoluobčané důvod k oslavám. Jejich vláda jim opět zvýšila důchody. V srpnové výplatě přibude
každému průměrně 300 českých měnových jednotek. Celkově se tak penze vyšplhají na průměrnou částku téměř 6000 korun. Čistého,
aby bylo jasno.
Odhlédněme teď od faktu, že vládu k valorizaci důchodů tentokrát nenutil zákon, nýbrž jen a pouze její populismus a nezodpovědnost.
Asi se budeme muset smířit se skutečností, že kabinet ČSSD vyznává heslo: čím méně peněz je ve státní pokladně, tím více prostředků
budeme utrácet.
A už vůbec se nezabývejme otázkou, odkud se potřebné miliardy korun na zvýšení penzí vezmou. Jsou věci mezi
nebem, zemí a Milošem Zemanem, kterým rozumí jenom stárnoucí ministři sociální demokracie.
Sociální solidarita a sociální
spravedlnost jsou jediné odezvy, jež přicházejí z levicových luhů a hájů ...
Ptejme se ovšem velmi naléhavé na to, zda zvýšeni důchodů je správné a spravedlivé. Odpověď zní jasně: NE.
O své rodiče by se
především měly postarat jejich vlastni děti. To je ta jediná správná solidarita.
Přiznám se bez mučení, že nejsem ochoten ze svých daní
přispívat na důchod cizím osobám pokročilého věku.
Jejich osudy jsou mi lhostejné. Nikdy mi nic nedaly ani nedají. Stejně tak jim ani
ja nehodlám platit jejich stáří.
To je, myslím, vcelku spravedlivý přístup.
Nechci být solidární. Není to povinné.
Bohužel, vláda se
nikoho na nic neptala. Bez nejmenších skrupulí či omluvy bere všechno, co dokáže vzít, a vyplácí to komusi, koho okradený poplatník
vůbec nezná.
Jediná spravedlivá metoda, jak přidělovat důchody, je žádné penze z úrovně státu nevyplácet. Ať si každý v průběhu desítek let aktivního
života na penzi našetří sám.
Pokud by tento princip byl přijat, možná by se našlo dost lidí, jež by po přechodnou dobu rádi přispívali
těm, kteří už kvůli vyššímu věku nemají šanci si sami uspořit dostačující částku.
Hněv cloumá mou duší, když slyším penzistické
stesky a žehrání na nízké důchody a špatnou životní úroveň. (Všechna úcta a čest těm, kteří si nestěžují).
Ihned mě napadá odpověď
těmto nespokojencům.
Vždyť jenom sklízíte plody čtyřiceti jedna let budování socialismu. které bylo horší a ničivější než jaderné
bombardování kombinované s napalmovou smrští.
Na scénu přichází druhé heslo, jehož platnost si málokdo uvědomuje, jímž se však téměř-každý penzista hodlá řídit: socialisticky jsem
pracoval, nyní chci kapitalisticky žít.
Zní to možná krutě, ale je to tak. Lidé, kteří pracovali v minulém režimu. neprodukovali žádné
hodnoty.
A ani nevydělávali peníze, jen jakési bezcenné poukázky na "zakoupení" pouhé iluze zboží.
(Dobře si vzpomínám, jak žila v
komunistickém režimu moje babička důchodkyně: o chlebu a vodě).
Naši penzisté by dnes chtěli vegetovat ve stejném ráji jako důchodci
v Německu nebo Švýcarsku.
Není už mnoho sobečtějších a ani nespravedlivějších požadavků.
Je přece nutno zaplatit daň za produktivní
část života zmarněnou v reálním socialismu. Taková je spravedlnost.
Martin Maňák
publicista
K tomu:
Důchodce
Karel Kryl
Kalhoty roztřepené
na vnitřní straně
zápěstí roztřesené
a seschlé dlaně
kterými žmoulá kůrku chleba
sebranou z pultu v závodce
tak tedy říkejme mu třeba
důchodce
Rukávy u zimníku
odřením lesklé
Čekává u rychlíků
na zbytky ve skle
Stydlivě sbírá nedopalky
ležící v místech pro chodce
a pak je střádá do obálky
důchodce
V neděli vysedává
na lavičce v sadech
a starou špacírkou si podepírá
ustaranou hlavu
Sluníčko vyhledává
naříká si na dech
a vůbec nikdo už mu neupírá
právo na únavu
Na krku staré káro
a úzkost v hlase
Když žebrá o cigáro
zlomí se v pase
Namísto díků sklopí zraky
a není třeba žalobce
Když vidím tyhle lidský vraky
třesu se strachem před přízraky
že jednou ze mne bude taky
důchodce
Kníška Karla Kryla, Index, Společnost pro československou literaturu v zahraničí, Kolín nad Rýnem, 1972.
