Proč nemá v ČR tísňové volání jediné, jednotné číslo?
Pan Izák se s čtenáři BL podělil o svojí zkušenost s tísňovým voláním v
České republice. Osobně nemám tak negativní zkušenosti s vlastním
tísňovým voláním jako pan Izák (v mém případě mne šokoval až postup
Policie ČR, na linku 158 jsem se dovolal okamžitě, i když byl hovor
později přerušen chybou operátora a musel jsem volat znovu a pracně se
domáhat spojení zpět na původního operátora, abych nemusel vše
vysvětlovat znovu - moje zklamání bylo v tom, že po ohlášení krádeže
vozidla mi bylo sděleno ať "někdy" problém nahlásím kdesi na místním
oddělení, že na místě žádné pátrání prováděno nebude).
Co mne však překvapuje, je že v ČR dosud nebyl zaveden systém jednoho
čísla tísňového volání, jako tomu je například v Británii (kde je
jednotné číslo tísňového volání 999, které je navíc viditelně uvedeno na
každém telefonu). V rámci mobilních sítí GSM je ve všech zemích postupně
zaváděno jednotné tísňové číslo 123. Proč má občan ve stresové situaci
přemýšlet, zda má volat nejdříve lékařskou pomoc, hasiče, policii nebo
některé ještě speciálnější služby (například při úniku škodlivých
látek), případně která služba má které číslo (je 155 číslo na Policii
nebo hasiče?), navíc proč má ze svých daní platit několik nezávislých
center tísňového volání pro jednotlivé služby.
Některé regiony nebo města již mají do jisté míry implementován
Integrovaný záchranný systém (vím například o Ostravě, nedávno proběhlo
v tisku, že tento systém byl nabízen s podporou našeho státu i do
sousedního Polska), ale jak se existence IZS projeví na komunikaci s
občanem?
Jako občan a plátce daní bych si představoval službu tísňového volání na
jednom čísle (například zmíněném 123), kam by se dalo kdykoliv dovolat,
a to bezplatně ze všech telefonních přístrojů, mobilních sítí a podobně.
Organizace by měly povinnost zajistit tísňové volání na telefonních
přístrojích uvnitř organizace za pobočkovou ústřednou i v případě
blokování hovorů (podmínka připojení pobočkové ústředny do telefonní
sítě). Prodejci telefonních přístrojů by jako součást homologačního
řízení byli povinni viditelně označit číslo tísňového volání na každém
prodaném přístroji. Podmínkou udělení licence všem telekomunikačním
operátorům pak může být zajištění vybavení center tísňových volání
komunikační technikou, tedy pro stát to může znamenat snížení investic
na minimum. Dalším možným zdrojem financování center tísňového volání
jsou pojišťovny, které v rámci snižování rizik a škod mají přirozený
zájem na rychlém řešení všech mimořádných situací a zamezení vzniku
dalších škod.
Prý směřujeme do Evropy, v Evropě to takhle nějak funguje (nebo je moje
Britská zkušenost tak výjimečná?), tak bychom to tak měli i začít dělat
(nebo mít alespoň plán kdy to tak dělat začneme, co pro to musíme
udělat). Mimochodem, velmi dobrý článek o tom jak by měla vypadat
příprava na vstup do EU od Ivana Gabala je zde
(odkaz do Neviditelného psa). Doufám, že každý si dokáže obecné principy
navrhované I.Gabalem promítnout do konkrétních situací, jako například
ve zmíněném případě tísňových volání.
