One week - ten years
after
Deset let poté. Je nedele 28.
listopadu1999. Práve koncí týden, který sice nezacal presne
deset let poté, ale o pouhé ctyri dny pozdeji. Ten týden
nezacal nijak vesele. V pondelí v raních hodinách zemrel
clovek, jehoz osud v posledních mesících sledovalo mnoho z
nás. S velkou nadejí. Po jeho odchodu z verejného zivota
najednou utichly všechny nechutné pomluvy, ostouzení,
trapné vtipy. Vázná nemoc známé osoby asi kazdému pripomene
skutecnosti, na které se vetšinou jinak príliš
nemyslí.
Zprávy, pricházející z mesta
Seattle ve státe Washington, nejprve budily nadeji, duveru ve
všemocnost moderní medicíny, medicíny v zemi s
nejvyspelejší vedou a technikou. Kdo pomyslel na vážnost
dusledku jinak banálního onemocnení, na moznost selhání
americké mediciny, americké zdravotní péce. Mnozí byli
udiveni, pro mnohé to bylo velmi smutné prekvapení.
Nepochopitelné podcenení dlouhodobých následku nezbytných
hrubých zásahu do imunitního systému pacienta ? Osudová
chyba ? Osud ? Pak více ci méne presvedcivé projevy
našich predních politiku - snad prece jen nejak
lidštejší.
To pondelí vecer mozná tak
trochu zaniklo vystoupení premiera Zemana v "
Press-klubu", nejsledovanejším diskusním poradu
rozhlasové stanice F1. Jako vzdy pohotový a dobre pripravený
moderátor, primerený respekt, presto znacne odvázné otázky.
Odpovedi premiéra Zemana prevázne klidné a na úrovni. Snad az
na extempore o novinárích. Výroky nepríliš zdvorilé.
Ale v mnohém bohuzel nikoliv bezduvodné. Kazdý, alespon trochu
objektívní obcan musí vnímat ten do ocí a uší bijící
rozdíl mezi drívejšími oslavami a chválou naší
ekonomiky a tehdejších celných predstavitelu vlády a mezi
vším tím strašením a špinením nyní.
Drívejší ody na politiky a
strany, jejichz lesk postupne hasne, dnes vystrídalo
pomlouvání a ostouzení clenu vlády, mediální štvanice
na nekteré ministry. A to dokonce i z institucí tzv.
verejnoprávních, na které si platí obcané.
Den na to byl ve
stejném poradu stanice F1 pan Medek. Velmi moudrý pán. Velmi
moudré myšlenky. Alespon jeden drobný postreh. Jeden
posluchac volající do tohoto poradu vyjádril obdobne podiv nad
chováním našich medií dríve a nyní. S dotazem na pana
Medka, co tomu ríká. Pan Medek to jaksi prešel mlcením.
Mozná z casových duvodu, bylo to na konci poradu.
Hlavní událostí posledních
dní byla ovšem výzva bývalých studentu. Nebyla nijak
zastínena ani tragickou zprávou z pondelního rána. Jak jinak.
Byla to událost, kterou mnozí pokládají za zábavnou,
nekterí za veselou, jiní dokonce za nadejnou. Výzva bývalých
studentu s odvázne zdvorilým názven "Dekujeme, odejdete !
". Cin který vzbudil mimorádnou pozornost. Mnozí uz
dokonce podepsali. Názory se ale presto ruzní. Dokonce znacne a
nejen mezi politiky.
Jezdím ted stále casteji
mestskou hromadnou dopravou. Je to méne pohodlné, ale prevázne
rychlejší a casto i poucné. Vox populi ten years after. To
uz byl ctvrtek. Jel jsem prazským metrem a zaujala me skupinka
sympatických mladých lidí. Mluvilo se, jak jinak, o výzve
studentu. Nekterí uz podepsali. Ale ne všichni.
Nejdríve
me prekvapilo, ze mladík vedle mne pokládá výzvu studentu a
všechny ty reci kolem za švandu ( v originále to bylo
o neco méne spisovne ). "Jestli odejdou ti dva, co se stane,
nic moc", na to výrazný dívcí hlas. " A ten Igor,
nejdrív ho oslavoval, ted si hraje na spasitele."
Mela zrejme na mysli dílo,
kterým se kdysi jeden z nynejších iniciátoru proslavil,
dílo o názvu "Lécba Klausem". Az v nedeli me ale
teprve rádne poucil pan PhDr Prorok v jeho poledním diskusním
poradu na CT1. Tentokrát zde diskutovali nejcelnejší
predstavitelé ctyr našich nejcelnejších stran - nebo
nejúspešnejších, tedy nejúspešnejších
demokratických stran, jak se nyní zduraznuje.
Pan Prorok
pronesl pri této prílezitosti zajimavou myšlenku. Nikoliv
zcela vlastní, ale myšlenku asi nad jiné skvelou. Podle
nej strucne - jen blbec nemení své názory. A já jsem si
vzdycky myslel, ze príliš náhlé zmeny názoru jsou pri
nejmenším podezrelé.
Od prominentních politiku a
prominentního moderátora ješte zpet k hlasu lidu. Po
deseti letech jsme rozhodne mnohem zkušenejší. Naivní
ocekávání se nesplnila. Všechno je mnohem
slozitejší.
Mnozí ale nebyli nijak naivní a vyuzili
jedinecných prílezitostí, velkých zmen k osobnímu prospechu.
V tichosti, nebo drze, tvrde, bezohledne. Mnozí méne
úspešní si dnes uvedomují lecos, co dríve nebylo tak
zrejmé. To v co jsme doufali az nebudeme jen kolonií velkého
bratra z východu je mnohem slozitejší a zdaleka ne tak
idilické.
Teší me, ze presto
všechno je dost mladých s pozitivním a cestným prístupem
k zivotu. Mladých, kterí vedí, ze svet a zivot není jen to co
na nás dene chrlí televize a další více ci méne
prodejná media - a politici. Ze lidská spolecnost to nejsou
politická schemata, ale velmi slozitý organismus. Organismus,
který se vyvíjí jen velmi pomalu, za cenu mnoha omylu, ale i
velmi nebezpecných excesu. A také, ze lidskou spolecnost tvorí
lidé velmi rozdílných vlastností, ne jenom lidé moudrí. A
to témer nezávisle na politickém zrízení.
Muj týden deset let poté koncí
první adventní nedelí. Ceská televize prenáší první
adventní koncert, tentokrát z Brevnovského kláštera. Uz
od rána cilí hoši a dívky z naší verejnoprávní,
mladší i starší, pobíhají sem i tam, stehují
zarízení, tahají kabely. Nikdo nesmí dovnitr. Dokonce ani
návšteva ze zahranicí, která si chce klášter
prohlédnout. Všichni jsou strašne zamestnaní a
ješte více dulezití. To je lidí a techniky - a penez.
Shodou okolností máme s zenou ješte nejaké vyrizování
jinde, az na samém konci Prahy. Pak se jdeme ješte kousek
projít.
Je chladné, ale jinak docela
príjemné odpoledne. Jdeme kolem bývalého statku, dnes
prestaveného na rezidenci, pak dál, zcela náhodne ke
kostelíku, který z dálky svítí nad domky, jasnou bílou
barvou sten a veze. Z otevrených dverí k nám proniká zpev.
Zpev malého sboru, vlastne jen skupinky nekolika mladých lidí.
Zpívají prekvapive krásne, presne intonují, je to az
neuveritelné. K tomu nádherná akustika menšího kostela.
V kostelíku jen hrstka lidí a zima. Presto setrváváme az do
konce.
Tomáš Horyna
