Už nemáte kam ustoupit
Stalo se, co nikdo z politiků neočekával. Výzva někdejších studentských vůdců "Děkujeme, odejděte", našla mezi nejširší občanskou veřejností více porozumění, než by si "ostřílení hoši" ze Sněmovní ulice přáli. Sto tisíc podpisů , už je síla, kterou se nedá ignorovat, obzvláště, když těch podpisů stále přibývá. Politikům, jichž se tento neplánovaný "exces" od zaběhnuté praxe "postkomunistické normalizace" týká, už zřejmě došlo, že tentokrát by mohlo jít do tuhého.
V ohrožení se však neocitla demokracie, ač z důvodu oprávněnosti eventuálního použití mocenských nástrojů by takovýto výklad mohl někomu vyhovovat. Ohroženy jsou především parlamentní pašalíky vůdců, které více než polovina občanů nechce, ale také celý ten prohnilý systém zkorumpovaného klientelismu, degradujícího jak podnikatelskou sféru, tak státní správu, na úroveň ubohé karikatury tržní ekonomiky.
Z reakcí Václava Klause na tento nečekaný vývoj, se dá usoudit mnoho. Především se mu začíná mnohem povážlivěji hroutit schéma dvou mocných stran, ovládajících politickou scénu, které si budou čas od času předávat moc, podle toho, jak hodně budou občané nespokojeni. Ta představa, že na politiku zde jsou strany a lidé jsou od toho, aby jim to jednou za čtyři roky posvětili a jinak do toho nemají co mluvit, sice na prvý pohled vypadá velmi demokraticky, ale ve skutečnosti jde o zjevnou manipulaci, spoléhající na komformitu "mlčící většiny". Problémem je, že už ani "mlčící většina" nechce dál mlčet. Klausovi tudíž nezbývá nic jiného, než se tvářit, že nechápe, o co těmto lidem jde.
Ještě nedávno se našli politikové, kteří s notnou dávkou drzosti tvrdili lidem, dávajícím najevo své rozhořčení nad morálním úpadkem těchto politiků, že oni jsou pouhým průřezem stavu společnosti a tudíž ať se nikdo nediví, když je marasmem komunismu poznamenaná celá společnost, oni nemohou být výjimkou. Našli se i takoví borci, kteří neváhali tyto nespokojence označit za "lůzu ulice" (například poslanec Mašek z ODA). Od té doby se sice metody "ohlupování" veřejnosti zjemnily, avšak podstata zůstala zachována.
Problémem postkomunistických politiků je, že nepochopili, respektive nechtějí vzít na vědomí, v čem spočívá podstata demokracie. Nepochopili, že demokracii nelze nadekretovat shora a pak občany poučovat, že pouze oni ( a nikdo jiný) mají mandát rozhodovat o budoucnosti této země. Zajisté, kdyby tito politikové se snažili vyjít vstříc očekáváním občanů, nikdo by proti tomu nic nenamítal. Oni však zklamali. Vytvořili systém, v němž se slušnost přestala vyplácet. Zhnusení občanů nad tímto stylem politiky nutně muselo jednou přijít.
Nespokojenost občanů tu však byla daleko dříve, než provolání nespokojených studentských vůdců. Politikové mohou poděkovat pouze sami sobě, své aroganci, že nebyli schopni vzít tuto nespokojenost na vědomí a jí přizpůsobit svou politickou praxi tak, aby vyhověli volání veřejnosti. Místo toho vyráběli zástupné problémy, které se pak pokoušeli prodávat jako aktuální téma dne. Nechť se tedy nediví, že výzva "Děkujeme, odejděte" našla odezvu.
Občané v upřímnost počínání autorů výzvy uvěřili, přestože těch pokusů už tu bylo mnoho. "Impulz 99", jakkoli vypadal nadějně, zklamal. Mimo jiné také proto, že jeho mluvčí chtěli pouze kosmetické úpravy, nikoli zásadní změny, které by zemi vyvedly z postkomunismu k demokracii, zbavili ji korupce a nemorálních politiků. Jeho zásadním nedostatkem bylo, že do čela se tlačili lidé, kteří tu možnost něco k lepšímu změnit už dříve měli, ale své šance nevyužili. Někdejší studentští vůdcové na rozdíl od nich nemají mezi sebou komformisty, kteří se "ušpinili". Nelze je vtáhnout do zavedeného systému vzájemných úsluh, nelze je (prozatím) zkorumpovat. O to více jsou pro establisment nebezpeční.
Třetího listopadu chystají na Václavském náměstí v Praze první demonstraci. Z ohlasu veřejnosti se dá očekávat vysoká účast. Pochopitelnou otázkou je, čeho tím chtějí docílit? Politikové už dali na vědomí, že "hlas ulice" je nezajímá. Jediným hmatatelným výsledkem zřejmě bude demonstrace síly. Může se tedy lehce přihodit, že ten zaběhnutý systém se ocitne v podobné situaci jako Husákův režim krátce před listopadem 1989. Zajisté, vodní děla a policejní obušky nikomu nehrozí. Ta podobnost by spočívala v něčem jiném. Hrozí jim, že se stanou skanzenem, který už nestojí za to, aby jej lidé brali vážně. A to by byla větší potupa, než kdyby se národu za těch deset let zklamaných naději pokorně omluvili a odešli.
Nepochybně v těch deseti letech bylo také mnoho pozitivního, co nelze jinak, než pochválit. Avšak, a v tom je ta tragédie, vše jaksi uvízlo v polovině cesty. Lidé si zajisté přáli privatizaci, ale ne postavenou na zlotřilých principech "ukradni, co můžeš". Lidé si zajisté přáli svobodu a spravedlnost, ale ne pro každého jinou. Zajisté si přáli zbavit se komunistické amorality, ale ne aby se s ní spět shledali v kapitalisticky se tvářícím kabátě. Ten kompromis s bolševismem trčí ze všech parlamentních děr jako sláma z vyšmatlaných bot. Zjevně už nejde jen o změnu stylu politiky politiků, ale taktéž o nápravu poměrů, aby se lidé nemuseli stydět, že ještě věří v právní stát, slušnost a morálku.
Někdejší studentští vůdcové na sebe vzali tímto prohlášením větší zodpovědnost, než kdy tušili. Systém přirozeně očekává, že plánovaná demonstrace sice trochu vzrušení dodá, lidé si zanadávají, zazpívají několik vlasteneckých písní, ale pak vše vyšumí do ztracena jako velká voda po letní bouřce. Přistoupí - li na tuto hru, pak mají pouze jednu možnost: omluvit se a udělat to, co chtějí aby udělali zdiskreditovaní politikové.
V opačném případě mají před sebou dvě možnosti: 1.) Buď podcení schopnost zavedeného systému rozmělnit nepohodlné proudy, pak musí počítat s tím, že je systém převálcuje se všemi důsledky. 2.) Nebo budou důslední a převálcují systém. Třetí možnost neexistuje.
Jelikož už v sobotu večer signatáři výzvy oznámili médiím, že vznik nové politické strany nebo hnutí je předmětem vážných debat, vše nasvědčuje tomu, že své soupeře nepodceňují. Demonstrace by se pak mohla stát tím nejpádnějším argumentem, že hlas ulice nelze ignorovat a tím nejvhodnějším místem k vyhlášení vzniku nové politické síly.
Cesta k nápravě poměrů však nebude snadná. Občané totiž očekávají více než jen pouhou výměnu stranických špiček. Především chtějí nekompromisní rozchod s "nepostradatelnými odborníky" ve státní byrokracii, jejichž míra zkorumpovanosti se stala takřka bezmeznou. Nechtějí opět si utahovat opasky, aniž by ti, kteří vytunelovali a rozkradli státní majetky, za své pokleslé chování nenesli patřičnou zodpovědnost. Právem požadují rovnost šancí v podnikání a odmítají ten elitářský systém, který zde postkomunismus stvořil. Nechtějí se smířit s tím, že rusové se k nám opět vracejí, tentokrát jako mafie (proti slušným lidem nikdo nic nenamítá), které nalézají zázemí zejména mezi někdejší komunistickou elitou. Případ "Agroplast" je vážným varováním, kam až tyto poměry dospěly.
Tento zkorumpovaný systém se bude zajisté bránit. Co dokáže, už předvedl nesčetně krát. Proto je na místě očekávat další vlnu denunciací, uměle vyrobených afér a podrazů všeho druhu. Bude jen záležet na nových tvářích, zda mají dost vůle a odhodlání všechna tato úskalí zvládnout. Jedno je však nepochybné, pokud jim nepůjde pouze o kosmetické úpravy (těch bylo dost za Adamce), mohou se spolehnout, že rozhodná část občanské společnosti je podrží.
