Proč jsem nepodepsal výzvu Děkujeme, odejděte
V pondělních Britských listech popisoval pan Pinkava, proč podepsal výzvu bývalých studentských vůdců "Děkujeme, odejděte". I když jsem stejná věková kategorie jako oni, výzvu jsem nepodepsal a upřimně řečeno nechápu, jak může tolik lidí zvěčnit své jméno pod takovým podle mého názoru hloupým dokumentem.
Ne, skutečně nejsem fanouškem ani Klause, ani Zemana. Ale není mi jasné, jak by samotné odstoupení těchto dvou "půlmečiarů" situaci v České republice pomohlo. Oba jsou jasnými lídry svých stran, kteří nemají silné oponenty s odlišným programem, a marná sláva, oba jsou na české poměry velmi schopní a jediní, kdo je schopen jakž takž reprezentovat stát. Okamžitý odchod těchto lidí z vrcholných funkcí by pravděpodobně k ničemu dobrému nevedl.
Václav Klaus se zcela zjevně dostal do pozice obětního beránka jako symbol všeho, co se v minulých letech nepovedlo. Prezidenta Havla však autoři výzvy z nepochopitelných důvodů podobné role ušetřili. Nechápu proč, i když Klaus dělal hodně věcí špatně, alespoň něco dělal. Havel za deset let nepřišel s ničím výrazně pozitivním, a proto by měl být jako představitel nejvyšší státní funkce první na tapetě on.
Co ale vůbec nechápu, je požadavek na rezignaci Miloše Zemana. Autoři tvrdí, že "vláda poškozuje jméno republiky v zahraničí". To by asi chtělo konkretizovat, ale všeobecně rozšířený mýtus o tom, že Zeman "neumí reprezentovat" se při návštěvě Zemana v USA ukázal jako nesmyslný - všechny ohlasy, které jsem četl, hodnotily vystupování premiéra velmi pozitivně. Marná sláva, Zemanova vláda je podle svých výsledků na české poměry docela úspěšná, nebo má alespoň štěstí, a snaha sestřelit ji bez voleb a bez toho, že by byl k dispozici alternativní vládní tým s lepším programem, mi připadá nekorektní.
Dalším podivným bodem výzvy je požadavek "být spolehlivým spojencem v NATO" (btw, četl tohle signatář Grebeníček?). Byli jsme spolehlivým spojencem ve Varšavské smlouvě, a nevím, jestli zrovna toto mají signatáři na mysli. Možná chtějí v budoucích národnostních sporech efektivněji bombardovat civilisty té strany, která méně uplácí americké kongresmany, nevím. Ale určitě to není pro Českou republiku to nejdůležitější.
Na druhou stranu autory petice chápu, že se jim nelíbí současná situace v České republice a chtějí na tom něco změnit. Ale jdou na to velmi špatně. Především, petice je koncipovaná negativně, chce zničit něco, co jakž takž funguje, aniž by nabízela jakoukoliv náhradu. A za druhé, problémem ČR není monopolizace politické moci dvěma stranami (obě strany mohou po nejbližších řádných nebo mimořádných volbách přestat existovat), ale ovládání rozhodujícího procenta české ekonomiky přes politické strany. Všechny rozhodující české firmy jsou buď vlastněny státem, nebo mají od státu monopol, dostávají od něj subvence nebo získaly exkluzivní licenci. Stačí se podívat na pět nejvýznamějších podniků pražské burzy, kterými jsou ČEZ, SPT Telecom, Komerční banka, Unipetrol a České radiokomunikace (ze zákona jim bylo přiřknuto mj. 51% v Paegasu). Všechny ekonomické podmínky (daňové zákony, účetní předpisy, (ne)možnost získání úvěru, (ne)funkčnost kapitálového trhu) přitom značně stěžují vznik a hlavně rozvoj nových, skutečně privátních dynamických firem, což prohlubuje ekonomické zaostávání České republiky.
Jak by tedy měla petice vypadat, aby měla nějaký smysl? Navrhuji například následující body:
- Při vyjednávání s Evropskou unií bude vláda zásadně požadovat možnost pracovat a hlavně studovat kdekoliv v Evropské unii. Nebude požadovat, aby cizinci nemohli kupovat české nemovitosti.
Podle zpráv z tisku je česká vláda připravena "vyměnit" právo českých občanů pracovat kdekoliv v evropské unii za právo těchže prodat své nemovitosti komukoliv. Očekával bych, že proti této do nebe volající pitomosti bude protestovat zejména vzdělanější část mladé generace, která tím může být diskriminována, ale zdá se, že to nikomu nevadí. Na nátlak okolních zemí může ČR ustoupit na krátké přechodné období, které by se vztahovalo pouze na státy, které na tom budou trvat (Německo, Rakousko) a na přesně vymezené citlivé profese (stavebnictví, manuální práce). Ale na víc není důvod.
- Penzijní reforma, při které budou peníze zaplacené na sociální zabezpečení chápány jako majetek toho, který je zaplatil, i když bude ve správě státu
Každý člověk, který platí poctivě daně, zaplatí na každé tři koruny "čistého" dvě koruny do státního systému sociálního a zdravotního pojištění, (u průměrného platu to dělá asi šest tisíc měsíčně). Přitom nemá žádnou záruku, že za své peníze cokoliv dostane, i když správa sociálního zabezpečení přesně eviduje, kolik peněz zaplatil (za třicet let práce to je přes dva miliony, nepočítaje úročení). O jeho důchodu nakonec rozhoduje vláda na základě politických kriterií. To musí přestat. Důchod každého musí být vypočítatelný podle nějakého vzorce na základě částky, kterou dotyčný zaplatil. Takový systém je pak možné snadno převést na soukrommé penzijní pojištění, pokud by se to ukázalo jako výhodné. Také bude možné řešit případy, kdy člověk odejde pracovat do zahraničí nebo kdy se někdo přistěhuje. Penzijní reforma by měla být prioritou číslo jedna pro každého mladého člověka, který nechce skončit jako žebrák. Opakuji, vklad průměrného člověka do této hry jsou dva milióny, a o ty se vyplatí trochu starat.
- Zákaz sanování soukrommých a polosoukrommých firem ze státních prostředků
Je sice politicky lákavé vyplácet klienty zkrachovalé banky nebo "udržet" pracovní místa. Je to však kontraproduktivní. U bank existuje pojištění vkladů a šlo by případně pochopit, že by stát zaplatil třeba padesát procent vkladů fyzických osob i nad tento rámec. Je ale nepochopitelné, že stát cpe peníze do formálně soukrommých bank (třeba Komerční), aniž by za to dostal patřičnou kompenzaci. Stát tak subvencuje akcionáře takových firem. Správným řešením může být v odůvodněných případech pouze plně ekonomické řešení, to znamená například ocenění nedobytných pohledávek nezávislým auditorem, a jejich prodej za tuto cenu (případně prodej ostatním bankám na základě aukce), snížení základního jmění o takto vzniklou ztrátu a následné navýšení základního jmění státem. Výsledek je stejný (banka dostane peníze), ale stát zvýší svůj podíl v bance.
- Přísná kontrola státních výdajů
Přestože platíme jedny z největších daní na světě, na kvalitě veřejných služeb to není vidět. Proto je třeba státní výdaje snižovat, ale ne plošně, a kontrolovat, zda jsou vynakládány úspěšně. Místo občanského sdružení prosazujícího odchod vrcholných politiků by mělo vzniknout spíše občanské sdružení "rozpočtových šťouralů", které by prověřovalo účelnost jednotlivých položek. Bylo by to sice více práce a méně sekund před kamerou, ale určitě by to bylo mnohem užitečnější (Mimochodem, nemáte někdo o něco takového zájem? Kdyby se našlo více lidí, rád bych se toho také zúčastnil).
- Přizpůsobení legislativních a ekonomických podmínek standardům evropské unie
Nezáleží jenom na nás, kdy budeme přijati do Evropské unie. Ale pokud budeme splňovat její standardy, určitě nám to prospěje, i když se samotné přijetí o něco oddálí. Opět by bylo možné soustředit činnost občanského sdružení na kontrolu plnění příslušných požadavků (tj. přijetí zákonů, přizpůsobení předpisů atd.). Například by takové sdružení mohlo vytvořit jakýsi "jízdní řád", a pak kontrolovat jeho plnění. Rovněž by mohlo, třeba na základě hlasování poslanců, vyhlašovat toho, kdo našemu vstupu nejvíce prospěl a kdo jej nejvíce blokoval. Nebo něco podobného.
- Snížení firemních daní a další úpravy daňové soustavy
Ať chceme nebo ne, ekonomická globalizace je realitou, a je jen na nás, zda skončíme jako vítězové nebo jako poražení. V prvním případě musíme přilákat seriózní investiční kapitál, a cesta snížení korporativních daní je ta nejjednodušší (samozřejmě že to podpoří i české podnikatele). Myslím, že by nebyl žádný problém o stejnou částku snížit výdaje státního rozpočtu.
- Úplná integrace české ekonomiky do evropského prostředí
Cenová hladina je v české republice značně nižší než v evropské unii (nejnižší ze všechpostkomunistických zemí) a má odlišnou strukturu. Že to ekonomice neprospívá, je jasné. Vyrovnání cenové hladiny je možné dosáhnout dvěma způsoby: inflací při (poměrně) pevném kurzu měny nebo posilováním kurzu měny. V minulých letech se projevovala spíše první varianta, nyní trh inklinuje spíše k posilování koruny. Ale ouha. České národní bance se nelíbí ani jedna varianta. A tak dnes za peníze českých daňových poplatníků intervenuje proti české koruně, tedy aby byli čeští občané chudší, aby se zdražily zahraniční investice a tak dále. Duch Státní plánovací komise "my řídíme ekonomiku" zřejmě v ČNB "kráčí dál".
Jaké je řešení? Za prvé, zakázat ČNB intervenovat ve prospěch koruny i proti ní s výjimkou krátkodobých výkyvů. Pokud jsou zahraniční investoři ochotni vrážet do koruny své peníze, ať to dělají, my to můžeme jen uvítat. Dále je třeba zavést euro jako paralelní měnu, pokud už ne rovnou jako měnu hlavní. Ale to je téma na samostatný článek.
Myslím si, že není správné požadovat odstoupení vrcholných politiků. Politici jsou pouze nástrojem svých voličů, nebo spíše těch zájmových skupin, které zajišťují jejich zvolení. A v České republice jsou dnes vidět hlavně dvě zájmové skupiny. Za prvé "podnikatelé po česku", kteří mají zájem na co největším propojení politické a ekonomické moci a vysokém a neprůhledném stáním (resp. komunálním) rozpočtu, aby z toho káplo co nejvíce státních zakázek. A také aby bylo co nejvíce polostátních, neracionálně hospodařících podniků, kteří jsou nejlepší zákazníci a zaměstnavatelé pro své manažery. Tuto zájmovou skupinu zcela evidentně reprezentuje ODS. Druhou mocnou zájmovou skupinou jsou "obyčejní lidé", kteří si moc nevěří, chtějí stálé zaměstnání, státní subvence do podniků, kde pracují, nemají zájem se zdokonalovat a rozhodně by jim vadilo, kdyby soused prodal chalupu "nějakýmu němčourovi". Tuto skupinu reprezentuje KSČM a do značné míry ČSSD.
Každý, kdo do žádné z obou skupin nepatří (což jsou myslím převážně vzdělaní mladí lidé plní ideálů), si musí uvědomit, že na obě skupiny doplácí a pokud se situace nezmění, bude na ně doplácet celý život, aby nakonec skončil jako chudý důchodce v bohatém světě.
Pokud chtějí dnešní (duševně) mladí lidé něco změnit a realizovat své představy, musí si uvědomit svá práva, zejména právo na ekonomickou svobodu, a nebát se tato práva prosazovat proti zmíněným dvěma zájmovým skupinám, které na nich parazitují. Je to jediná šance pro Českou republiku. Pokud dá totiž většina schopných a aktivních lidí přednost variantě "zařadit se" v českém "státokapitalismu", bude příští mladá generace jezdit jako gastarbeiteři do Polska. Tedy alespoň ti, kterým se nepodaří emigrovat.
Petr Paleta
