Rasismus

(Heslo přeložené z encyklopedie Encyclopaedia Britannica.)

Rasismus je teorie nebo myšlenka, že existuje příčinné spojení mezi vrozenými fyzickými vlastnostmi a určitými rysy osobnosti, intelektu či kultury. S tím je spojována představa, že některé rasy jsou svou podstatou nadřazené jiným.

Je obtížné určit původ rasistického myšlení, ale bezpochyby jedním z nejvlivnějších takových myslitelů byl francouzský spisovatel a diplomat Joseph-Arthur comte de Gobineau, který v polovině devatenáctého století vydal svou čtyřsvazkovou Esej o nerovnosti lidských ras. Hlásal, že je bělošská rasa nadřazená všem ostatním rasám a že vrcholu civilizace dosáhli mezi bělochy Árijci.

Gobineauův nejdůležitější stoupenec byl Houston Stewart Chamberlain, který v roce 1899 vydal německy dílo Základy 19. století. Chamberlain byl původem Angličan, ale strávil většinu života v Německu, kde byl u vládnoucí třídy tak populární, že se stal známým jako císařský antropolog. Také prosazoval myšlenku, že jsou Teutoni nadřazenou rasu. Fyzicky je charakterizoval jako většinou vysoké lidi se světlými vlasy a s dolichocefalickými rysy (měli dlouhou hlavu) - jeho představy odpovídaly nordickému typu. Podle Chamberlaina byli židé cizí jím preferovanému duchu teutonství, i když přiznával, že je obtížné rozlišovat židy od Němců čistě na základě fyzických charakteristik.

I když existovalo mnoho jiných autorů, kteří rozvinuli moderní rasistické názory, jako například Ludwig Woltmann a H.F.K. Guenther v Německu a Lothrop Stoddard a Madison Grant ve Spojených státech, Gobineaua a Chamberlaina lze považovat za intelektuální předchůdce rasových teorií německých nacistů. Adolf Hitler sám uznával, že je jeho myšlení závislé na těchto teoreticích, zejména na Chamberlainovi. Hitler mu byl vděčen, že mu Chamberlain poskytl "vědecký" základ pro tento rys jeho politické filozofie.

V nacistickém přístupu byly ovšem vnitřní rozpory - mnoho Němců nebylo nordického typu a  mnoho židů bylo; němečtí nacisté uzavřeli spojenectví s Japonci, pro něž pak musely být učiněny výjimky z rasových omezení Třetí říše; a mimo jiné bylo obtížné jasně definovat pojmy německé "krve" či německého "ducha" - takže bylo nutno nahradit fakta mystikou. Navzdory těmto a jiným nedostatkům bylo rasismu využito jako techniky, která sjednotila Němce tím, že identifikovala jejich "nepřítele", poskytla lidem silný pocit posílení jejich vlastního já, dala jim sebedůvěru, ospravedlnila hospodářské vykořisťování a práci otroků, získala podporu pro vedení války a přesvědčila Němce, že nemohou být nikdy poraženi. Rasismus tedy fungoval jako jedna z nejúčinnějších technik nacistické propagandy, jejímž cílem bylo ovládnout německý lid a udržet ho pod kontrolou.

I když nelze srovnávat kolonialismus s nacismem vzhledem k množství násilí a ničení lidí, i kolonialismus výhodně využil rasismu jako racionalizace pro dobyvatelskou a expanzivní politiku. Když se poprvé dostali Španělé do Ameriky, někteří jejich apologeti (zejména Francisco de Quevedo a Juan Ginés de Sepúlveda) jim poskytli řádné výmluvy, proč bylo nutno odebrat půdu Indiánům a zacházet s nimi bezohledně. Vypracovali teorii, že Indiáni jsou naprosto odlišného původu od Španělů a že nejsou stejným způsobem lidmi, a proto není zapotřebí s nimi zacházet, jako by to byli naši bližní.

Známý refrén o "břemenu bílého muže", který je převážně britského původu, nalezl literární výraz v dílech Thomase Carlyla, Jamese A. Frouda a Charlese Kingsleyho, a nejsilněji a nejjasněji v díle Rudyarda Kiplinga. V tomto pojetí byl imperialismus vznešenou činností, jejímž účelem bylo přinést civilizaci zaostalým příslušníkům jiných "ras". Obdobným způsobem ospravedlňovali Francouzi udržování svého koloniálního impéria na základě své "mission civilisatrice", povinnosti přinášet civilizaci zaostalým národům na světě.

Ve všech těchto kolonizujících říších bylo bezpochyby mnoho jednotlivců, kteří byli upřímně přesvědčeni o vznešenosti svých motivů a svého konání; zároveň však hrály pocity rasové nadřazenosti, které šly ruku v ruce s kolonialismem, důležitou roli při vzniku resentimentů mezi kolonizovanými lidmi, které někdy neodstranilo ani osvobození a nezávislost. V některých částech světa vznikl obrácený rasismus, určitá míra nepřátelství barevných lidí proti bělochům, protože jsou to běloši.

Je pravda, že všeobecně vzato, až na některé výrazné výjimky, se svět rasismu vzdaluje. Vznik nových národů, z nichž je mnoho bývalých kolonií, znamenal, že mnoho národů, skládajících se z "barevných lidí" získalo v mezinárodní politice nezávislý hlas, jemuž je s respektem nasloucháno i od bývalých kolonistů. Uznává se, že zacházení s etnickými menšinami v dané zemi může mít velmi vážný dopad na mezinárodní vztahy. Proto se soustřeďuje pozornost i na nutnost všeobecně zlepšovat styky mezi jednotlivými etnickými skupinami. Dílo vědců jako byli antropolog Franz Boas a sociální vědec Gunnar Myrdal zlikvidovalo většinu mytologických představ o podstatě ras. Rasismus byl ale určující ideologií v Jihoafrické republice, kde se zvýšilo rozdělování občanů podle rasového původu od roku 1948. Naproti tomu ve Spojenýchstátech se postupně poskytuje stále větší rovnosti příležitostí pro všechny etnické skupiny. Prvním dramatickým vyjádřením této tendence bylo jednomyslné rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ze 17. května 1954, založené částečně na výzkumu v oblasti společenských věd, že nucená segregace černých dětí ve školách v některých státech a oblastech USA protiřečí zásadán americké ústavy.

Franz Boas

(Narodil se 9. července 1858 v Mindenu v Prusku, zemřel 22. prosince 1942 v  New Yorku ve Spojených státech.)

Boas byl americký antropolog německého původu první poloviny dvacátého století. Byl zakladatelem relativistické školy antropologie, soustředěné na kulturu, která se stala ve dvacátém století hlavním směrem antropologie. Když působil na Columbia University ve Spojených státech (1899 - 1942), vytvořil jednu z nejlepších amerických kateder antropologie. Boas byl odborníkem na severoamerické indiánské kultury a jazyky, ale zároveň byl také organizátorem profese a velkým učitelem celé řady vědců, kteří ve Spojených státech rozvinuli antropologii.

Od svých prvních let v Americe byl Boas inovativním a neobyčejně produktivním vědcem, který vytvářel významné dílo ve statistické fyzické antropologii, v deskriptivní i teoretické lingvistice a v etnologii amerických Indiánů - vydal důležité studie folklóru a umění. Byl zároveň velmi významným učitelem. V roce 1906, už ve věku 48 let, mu byl věnován "festschrift" (svazek vědeckých prací na jeho poctu), jaký se většinou vydává pro vědce, který odchází do důchodu. Následujících 36 let nebylo o nic méně produktivních. Boas založil International Journal of American Linguistics, byl zakladatelem American Anthropological Association a byl předsedou American Association for the Advancement of Science.

V roce 1911 vydal Boas The Mind of Primitive Man (Mysl primitivního člověka), soubor přednášek o kultuře a rase. O argumenty v těchto přednáškách se často opírali ve dvacátých letech dvacátého století ti, kdo se stavěli proti americkým omezením přistěhovalectví, založeným na údajných rasových rozdílech mezi lidmi. Ve třicátých letech dvacátého století spálili nacisté v Německu tuto knihu a odebrali Boasovi jeho doktorát filozofie, který mu unvierzita v Kielu v roce 1931 slavnostně potvrdila. V roce 1937 Boas zaktualizoval a rozšířil tuto knihu. Jinými díly Boasovými jsou Primitive Art (1927) a Race, Language and Culture (1940).

Revolučnímu významu Boasova díla lze porozumět pouze tehdy, vezmeme-li v úvahu nejrůznější názory antropologů na člověka. I když byli téměř všichni antropologové vždycky přesvědčeni, že lidský druh je jen jeden, v Boasově době všichni nezastávali názor, že všechny lidské rasy mají stejnou schopnost rozvíjet kulturní formy.

Právě v důsledku Boasova vlivu je nyní téměř všeobecně přijímán jeho argument, že každá existující populace, dostatečně velká na to, aby v ní existovaly individuální rozdíly mezi lidmi, má stejnou lidskou schopnost rozvíjet kulturní formy, a že výsledné rozdíly v kulturách jsou důsledkem historických "kulturních" a nikoliv genetických faktorů.

V rámci tohoto všeobecně přijímaného argumentu se občas vyskytly rozdíly v názorech ohledně toho, čeho jednotlivé národy konkrétně dosáhly. Někteří antropologové, kteří si často říkají "evoluční", argumentují, že některé národy dosáhly "vyšší" úrovně kultury a zanechaly za sebou - alespoň dočasně jiné národy. Tito antropologové jsou přesvědčení, že rozdíly mezi "civilizovanými" a "primitivními" národy jsou důsledkem vlivů prostředí, kultury a historie.

Jiní antropologové, jimž se často říká kulturní relativisté, argumentují, že evoluční názor je etnocentrický a vyplývá z lidské tendence charakterizovat skupiny, které se od nás odlišují, jako podřadné, a že všechny existující lidské skupiny se vyvíjely stejně, ale různými způsoby. Franz Boas zastával tento druhý názor. Vzhledem k tomu, že britští a američtí antropologové v poslední třetině devatenáctého století tento názor nezastávali, Boasův úspěch v tom, že učinil svůj názor naprosto dominantní je o to pozoruhodnější.

I když původně předpokládal jako přírodní vědec, že musejí existovat univerzální zákony, který vysvětlí, čím to je, že různé národy mají určité charakteristické životní zvyky, dospěl nakonec k názoru, že je tento problém příliš složitý na to, aby se dalo najít nějaké všeobecně uplatnitelné vysvětlení. Argumentoval, že zákony kulturní příčinnosti budou muset být objeveny a nesmějí být jen tak předpokládány.

Boasův názor vyžaduje, aby byl antropolog schopen porozumět všem faktorům, které by mohly ovlivnit historii národů. Na to, aby mohl člověk tvrdit, že kulturní rozdíly nejsou důsledkem biologických rozdílů, musí člověk dost znát biologii, a má-li být člověk schopen analyzovat vztahy mezi člověkem a jeho prostředím, musí rozumět takovým záležitostem, jako je migrace, výživa, zvyky při výchově dětí a nemocnost, stejně jako pohybu lidí a vzájemným stykům mezi národy a jejich kulturami. Tak se stává antropologie holistickou a eklektickou a vstupuje do každé vědecké disciplíny, která se zdá být relevantní pro řešení daného problému.

Gunnar Myrdal

(Narodil se 6. prosince 1898 v Gustafs, Dalarna, ve Švédsku, zemřel 17. května 1987 ve Stockholmu.)

Karl Gunnar Myrdal je švédský ekonom a sociolog, který dostal v roce 1974 (spolu s Friedrichem A. Hayekem) Nobelovu cenu za ekonomii. Je považován za významného teoretika mezinárodních vztahů a zejména rozvojové politiky v třetím světě.

Na pozvání newyorské Carnegie Corporation zkoumal Myrdal sociální a hospodářské problémy černochů ve Spojených státech v letechj 1938-40 a napsal dílo An American Dilemma: The Negro Problem and Modern Democracy (Americké dilema: Černošský problém a moderní demokracie, 1944) V této knize vyložil Myrdal svou teorii kumulativní příčinnosti, o tom, že chudoba působí šíření další chudoby. Tato myšlenka se stala hlavním rysem Myrdalových knih o ekonomice rozvojových zemí, v nichž argumentoval, že se bohaté a chudé země v procesu hospodářského rozvoje nesblíží, ale naopak se od sebe vzdálí: chudé země budou dále chudnout, protože bohaté země budou využívat láce výrobních procesů velkého objemu (economies of scale) a chudé země budou donuceny spoléhat se jen na primární suroviny a výrobky.