Osobní matematika a Bůh
Pan Bukač prokázal
jedině to, že naprosto nerozumí výstavbě matematiky. A
to navzdory tomu, že zná Jarníka, dokonce včetně poznámek pod čarou, což je
pozoruhodné. Jarníkova čtyřsvazková práce skutečně není něco, co by si
člověk jen tak z dišperace četl před spaním.
Pokud "osobní zájmy ovlivňují vývoj matematiky", jak píše pan Bukač, pak
pouze v tom smyslu, že někdo se raději zabývá analýzou, někdo statistikou
(matematickou, což není přesný součet nepřesných čísel), někdo teorií
čísel, někdo... Nu což, matematika je rozlehlá a práce spousta.
Osobní zájmy mohly způsobit, že Newton prosadil odsouzení Leibnitze
jako plagiátora, ale na platnost infinitesimálního počtu neměly vliv
ani za mák. Předčasná smrt Evarista Galoise v nesmyslném
souboji mohla mít vliv na rychlost dalšího pokroku v teorii grup, ale
na její výsledky rovněž ne.
Matematika totiž stojí na trojici definice, věta, důkaz. Tvrzení, byť
zřejmě pravdivé a podložené mnoha (třeba i nekonečně mnoha) příklady,
se nemůže zařadit do stavby matematiky dokud není
dokázáno. Snad bych měl zdůraznit - protože toto nepíši pro matematiky
- že důkaz v matematice je něco zcela jiného, než důkaz před soudem. To
by se to lumpům lumpilo, kdyby mohli být odsouzeni pouze na základě tak
nesporných důkazů, jako jsou matematické!
Citát z Jarníkovy učebnice nedokazuje vůbec nic, snad kromě toho, že v
jisté době bylo nutno/vhodno dělat jisté úlitby bohům státního náboženství,
zvaného marxismus-leninismus. (Mimochodem, Marx by "své" učení v podání
"marxistických" žvanilů, jistě nepoznal, ale to je jiný problém). Ta
poznámka (což lze poznat už z toho, že jde o poznámku pod čarou, tedy
vloženou do hotového textu) nemá na zavedení neceločíselné mocniny žádný vliv.
Na druhou stranu není zcela nesmyslná, přestože se odvolává
na zavrženého filosofa. Tu mocninu je sice možno zavést libovolně, ale
zavádí se "rozumně", tedy tak, aby její zavedení mělo smysl. Pokud bychom
ji zavedli jinak, časem by vyvstala (poznaná) nutnost zavést něco jiného,
nazvaného třeba befelemepesevezina, co by mělo právě ty kýžené vlastnosti
neceločíselné mocniny. Nedocházívá k tomu, neboť matematici - navzdory obecně
rozšířené pověře - bývají rozumní lidé.
Kromě toho pan Bukač nepochopil smysl mé poznámky, což přičítám svým
neobratným formulacím. Vůbec nešlo o to, že:
"Tím, že stojí něco na matematice by mělo znamenat, že je to nějak
objektivní.
Většině lidí se vnucuje názor, že matematika by měla být objektivní."
Matematika je objektivní (opět navzdory tomu, že by zde bylo možno
citovat zavrženého filosofa Marxe), ale o tom řeč nebyla.
Takže opakuji a zdůrazňuji:
Pro moderní fyziku je matematika jediným skutečně použitelným jazykem.
Když to zkusíme s "normálním" jazykem, jedno zda českým, anglickým nebo
amharským, narazíme nutně na nemožnost dostatečně přesného a správného
popisu. Nemáme slova, která by popsala objekty, nemáme slova pro vztahy,
nemáme nic. Máme jen jistotu, že použijeme-li nějaké to srozumitelné slovo
nebo metaforu, někdo si je vyloží doslovně.
V této souvislosti si vzpomínám na prof. RNDr. PaedDr Františka Kahudu, DRSc.
(Byl ministrem školství a k titulům přišel spíše politicky než odborně,
profesorem se pak jmenoval více méně sám, těsně před tím, než byl v 68.
odejit.)
Ten pán "vynalezl" částice myšlení, t.zv. mentiony (na MFF UK se jim obecně
říkalo Kahudovy dementiony - i fyzik má občas smysl pro humor). Publikoval
třeba ve VTM nebo Časopise lékařů českých a proslul tím, jak skvěle do svých
prací míchal marx-leninskou
hantýrku. Jeho marx-leninský důkaz existence nesmrtelné duše postupně se
uvolňující z kusu masa by byla dokonalá
parodie, kdyby to ovšem nemyslel vážně. Proslul také tím, že dost četl
vědecko-populární literaturu a vše, co mohl do svých spekulací zaplést,
zapletl. Takže zjistil, že existují kvarky, z nichž jeden je "podivný",
"strange". V nejbližší přednášce pak pronesl, že konec konců, mentiony se
také chovají podivně, takže... Byl zkrátka vždy na výši doby. Pan Pinkava,
který by snad kvark očichával, je proti němu naprosté ořezávátko.
Na závěr bych se chtěl vrátit k tomu, jak tato diskuze vlastně vznikla.
Začalo to sporem mezi teisty a ateisty. Do toho bych se velmi nerad míchal.
Pak přišla se svou troškou do mlýna sl. D.Cihelková, publikovala elaborát plný
odkazů na moderní fyziku, jenž se skládal z tvrzení nepravdivých, částečně
nesmyslných a částečně i pravdivých, leč triviálních. Pan Motl jí odpověděl a
nazval věci pravými jmény. Opravdu si nemyslím, že by byl příliš emocionální.
Má-li sl. D.C. právo publikovat slátaniny a bláboly (a to jistě má, nevadí-li
jí, že se ztrapní), má pan Motl nebo třeba já právo nazvat blábol blábolem.
Zejména, pokud své tvrzení také něčím podložíme.
To se pochopitelně netýká té části, kde se vyjadřuje k Bohu. Věda a víra jsou
mimoběžné (naštěstí už), nemají styčné body a argumentovat v jednom závěry
z druhého, je zcestné. Snad si také čtenáři všimli, že debatě o Bohu/bozích
se úzkostlivě vyhýbám.
V. Novák
