Lesk a bída výchovného poradenství v České republice
Podle nejnovějších informací chystá v letošním roce ministerstvo školství opět novou analýzu situace v oblasti pedagogicko-psychologického poradenství (R.Švancar: Fronta na poradnu, Učitelské noviny č.23/2000). Poslední poměrně rozsáhlou analýzu dosavadního vývoje a vývojových tendencí pedagogicko psychologického poradenství v České republice sice provedl ve školním roce 1996/97 Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, ale proč neprovést další, druhou či třetí. Tři roky stará analýza poradenského systému hovoří poměrně jasným jazykem, který by byl schopen pochopit, jak s oblibou říká náš pan premiér, i průměrně inteligentní jezevčík.
Zrušením krajských pedagogicko-psychologických poraden v roce 1991 sice došlo k přiblížení poradenských služeb klientům, ale na druhé straně to však mělo i dost podstatné negativní důsledky, které nejsou dosud odstraněny. Kapacita okresních poraden nebyla od té doby nikdy přiměřeně zvýšena. Naopak roste počet postižených žáků, kteří se integrují do běžných základních škol. V současné době “integrovaní” žáci tvoří asi 6% (63 tisíc) všech žáků běžných základních škol, což představuje jednoho až dva postižené žáky na průměrnou třídu.
Budeme-li na vyhlášku č. 130/1980 Sb., o výchovném poradenství pohlížet jako na právní normu, která definuje systém poradenství, je patrný značný nesoulad mezi definicí systému de iure a de facto. Z pohledu de iure jsou totiž v současnosti definovány jako poradenské instituce jen výchovný poradce a pedagogicko-psychologická poradna. Ostatní instituce (speciálně pedagogická centra, střediska výchovné péče, školní psychologové) de iure neexistují, ale de facto jsou financovány ze státního rozpočtu. Statut poradenských pracovníků je sice stanoven zákonem č. 29/1984 Sb. (§ 50) a vyhláškou č. 59/1985 Sb. (§ 2); texty obou norem jsou však v rozporu, zda pracovníci pedagogicko-psychologických poraden jsou či nejsou pedagogickými pracovníky. Podobné problémy existují při posuzování postavení odborných pracovníků speciálně pedagogických center a středisek výchovné péče (absolvent oboru speciální pedagogika je posuzován jako pedagog, avšak absolvent oboru psychologie nikoliv).
Od roku 1989 došlo k významným personálním změnám ve funkci výchovného poradce jak na základních školách (51%), tak na středních školách (70%). To se zřejmě negativně odrazilo v jejich kvalifikační připravenosti. Jen 46% výchovných poradců má ukončené předepsané vzdělání, přičemž po roce 1990 jej absolvovalo jen 13%. Zhruba 87% výchovných poradců není kvalifikačně dobře připraveno. Nabídka pedagogických a filosofických fakult je velmi nízká - v průměru 30 studijních míst ročně. Odborná připravenost pracovníků poradenství na školách začíná být velmi vážným problémem.
Pracovníci v systému pedagogicko-psychologického poradenství využívají při práci s dětmi, žáky základních a středních škol a jejich rodiči celou řadu diagnostických nástrojů a metod, které jsou zastaralé, a upozorňují již řadu let na nutnost jejich inovace a restandardizace. Na základě dosavadní praxe je zřejmé, že při činnosti mnoha zařízení výchovného poradenství tak dochází k porušování autorských práv při využívání některých psychodiagnostických testů. V činnosti pedagogicko-psychologických poraden pak školy postrádají zejména intenzivnější kontakt, kratší termíny, vyšetřování ve škole, návštěvy na škole, konkrétní závěry a doporučení, metodickou pomoc rodičům, žákům a jejich učitelům, dlouhodobou péči a vedení klientů, orientaci na výchovné a individuální problémy žáků.
Síť speciálně pedagogických center není na území ČR rozložena rovnoměrně. To znamená, že v některých oblastech je dostupnost pravidelné speciálně pedagogické péče o děti se zdravotním postižením značně problematická. Velmi nepříznivý stav, který negativně ovlivňuje činnost center, byl zjištěn i v jejich vybavení diagnostickými pomůckami. Přestože MŠMT poskytovalo všem centrům v předchozí době k tomuto účelu dotaci ve výši 45 000 Kč, pracuje většina center s testy, které jim buď zapůjčily jiné instituce anebo jsou osobním majetkem samotných pracovníků center. Není zajištěna odborná supervize činnosti poraden, center a středisek výchovné péče. Není systémově řešena možnost přezkoumání stanovisek, která tyto instituce poskytují správním orgánům k otázkám zařazování a přeřazování dětí do škol, k integraci zdravotně postižených apod.
Resortní šetření o funkčnosti poradenského systému jsou trvale neúplná. Na nejvýznamnější a nejrozšířenější část poradenského systému - na poradenství na školách dosud žádné plošné šetření zaměřeno nebylo. Obdobně nejsou k dispozici srovnávací analýzy poradenských systémů v zahraničí. Vesměs jsou k dispozici jen dílčí jednotlivé informace o systémech v několika zemích, nikoliv však jejich srovnání. Je to zřejmě jeden z projevů nedostatečnosti naší výzkumné a teoretické základny v oblasti pedagogiky. Pro efektivní, cílené směřování programů prevence kriminality a drogové závislosti nemá resort školství obdobně k dispozici žádné reprezentativní průzkumy zejména ve školách a školských zařízeních.
Již nyní se ukazuje, že absolventi vysokých škol v oboru psychologie a speciální pedagogiky potřebují na začátku své práce ve školství odborné vedení a úvodní zácvik zaměřený na aplikace diagnostických a terapeutických praktik při práci s konkrétními dětmi a žáky. Z tohoto pohledu se jeví problematickým angažování čerstvých absolventů vysokých škol bez praxe do funkcí školních psychologů.
Má-li někdo na zahradě studnu s kontaminovanou vodou, která u uživatelů vyvolává střevní či žaludeční potíže, nestačí vodu neustále analyzovat. Neustálé analýzy totiž neřeší podstatu stávajícího problému. Majitel studny by měl ve svém zájmu i v zájmu obecného blaha něco dělat a situaci řešit. Výsledky předchozí analýzy skutečně nejsou příliš překvapivé. Očekává snad ministerstvo, že snad výsledky další analýzy budou příznivější? Překvapivá je spíše skutečnost, že po analýze nenásledovala syntéza, ani snaha o odstranění závažných nedostatků. Po každé analýze, alespoň podle Benjamina Blooma, by měla vždy následovat syntéza, zhodnocení dané situace a následně přijetí nápravných opatření. Vývoj kognitivních operací se ovšem za ta léta kdesi v horních patrech ministerstva školství zadrhnul. Poradenští psychologové by řekli, že proces retardoval. Každá retardace vývoje je pak nepochybným projevem nedostatečného rozvoje centrálního systému, nejen toho nervového, ale i státního. Všichni předchozí pracovníci odpovědní za oblast poradenství, kteří měli odbornou praxi a jakousi představu o poradenském systému, z tohoto centrálního úřadu brzy prchli s pocity palčivé frustrace a raději odešli do jiného zaměstnání. A tak poradenství má nyní podobu převoznického vesla, které jde na ministerstvu školství z ruky do ruky. Je moc těžké a při veslování k růžovým zítřkům viditelně překáží. Snahy ministerstva školství zatraktivnit práci v pedagogicko psychologickém poradenství jsou chvályhodné. Znamená snad slovo “zatraktivnit” totéž, co “více zaplatit”? Většina kolegů, kteří v oblasti pedagogicko psychologického poradenství mnoho let působí, chápe podobné proklamace již se značnou rezervou. Dělají prostě svojí práci, protože pro ně samotné má toto povolání životní smysl, stejně jako i pro učitele, děti, žáky a jejich rodiče. Jednou se snad dočkáme i analýzy činnosti samotného centrálního úřadu v resortu školství. Polovina nás pak omdlí a ti ostatní se poděšeni rozprchnou do okolních lesů.
