Iracionální aspekty česko-romského antagonismu
Češi mají pocit, že jsou k nim všichni neféroví
Úvodem si neodpustím poznámku k diskusi v BL o česko-romských vztazích. Nabyl jsem dojmu a snažím se mu i uvěřit, že se účastníci této diskuse pomalu, ale jistě dopracují k poznání, že generalizování negativních zkušeností s některými našimi romskými spoluobčany na celou tuto entitu je skutečně projevem rasismu (jsou různé projevy rasismu!), a že bez tohoto uvědomění není příliš naděje na zjednání nápravy, tj. plnohodnotného a smysluplného zapojení Romů do české společnosti, že to je základ, bez něhož nelze pokročit dál.
V antagonismu Čechů k romským spoluobčanům cítím ale rozpor, který Čechům účinně brání dospět k výše zmíněnému poznání a ztotožnit se s ním. I Češi mají své historické zkušenosti být v roli clena méněcenné entity určené, když ne přímo k fyzické likvidaci, tak k asimilaci. Jako laik bych řekl, že se s tímto problémem s určitými přestávkami potýkají od roku 1621. Zdálo by se tedy, že by jim tato jejich zkušenost mela účinně bránit v tom, dostat se do role utlačovatele - rasisty. Navíc českou historii nezatěžují takové excese, jako je koloniální nadvláda nad jinými národy, využívání clenu jiných národu k otrocké práci, jejich následná rasová segregace a mnohdy i fyzická likvidace pomocí státem tolerovaných či dokonce podporovaných rasistických organizací. A přesto je nyní málem celý (!?) český národ prezentován jako nejrasističtější národ v Evropě (viz různé zprávy a jednání EU). A to mu sdělují, tu více, tu méně diplomaticky zástupci právě těch států, jež se svým aktivním rasismem ve svých dějinách potýkaly, a které se s jeho rezidui mnohdy nedokázaly plně vypořádat dodnes.
Proč se tedy Češi do této podivné role presto dostali a proč si nedokáží připustit, že je to hlavně zásluha jich samých, a vytrvale lpějí na své zjednodušené pravdě, tj. že vším jsou vinni jenom oni (Romové) a je jenom na nich, aby sebe a tím i nás z této situace dostali?
Vysvětlení pro tento postoj je nutno hledat i v jakési české "přecitlivělosti" na neférové jednání - podraz. Češi získali celou radu zkušeností s dějinnými podrazy, v historicky nedávné době to byl Mnichov 1938 (podraz Západu), 1945 Osvobození RA (z osvoboditelů okupanti), 1948 Únor (z vítězství lidu jeho zotročení), 1968 (z dějinného vzepětí zrada normalizace), 1989 Listopad (nebyli jsme jako oni a oni tedy takovými zůstali a patřičně toho využili, až se nelze ubránit dojmu, že všechno bylo jinak). Tyto události se samozřejmě projevují i v jiných oblastech života, názorech a postojích Čechů (každému národu udělují jeho dějinné zkušenosti predispozice pro jeho budoucí jednání).
Jak to všechno souvisí s antagonismem Čechů k Romům. Jednoduše. Dle Čechů se na nich Romové dopouštějí podrazu tím, že je Češi "nejenom musí živit ze svých daní, chápat a omlouvat jejich nezájem o vzdělání, práci, konformní a konzumní spořádanost, strpět a tolerovat jejich kriminalitu, ale navíc, když se s tím nechtějí smířit a vyslovují k tomu své výhrady a odsudky, tak se i veřejně přihlásit k tomu, že díky tomu jsou z nich rasisté". A aby toho ještě nebylo málo, tak "oni ti Romové jedni nevděční" emigrují a všude o Češích šíří ty "své vymyšlené báchorky o českém rasismu, aby díky této rasové kamufláži své emigrace pobrali maximum sociálních dávek hostitelské země". Takže, kdo je vlastně ten chudák, že? A to musí Češi k tomu všemu pomlčet o své chudobě, své zaostalosti, své ztrátě perspektiv, své nemožnosti se dovolat nějaké pomoci či spravedlnosti - to nikoho nezajímá, doma v ČR i v Evropě. Češi si musí přece pomoci sami. Proč to platí jen pro ne a ne i pro Romy? Co je to za podivně pokroucenou pravdu o soužití Čechů a Romů, jak se prezentuje Evropě a světu? S tím se nelze přece smířit, a tak stále více vítězí netolerance nad dobrou vůlí pomoci slabšímu a situace se dále komplikuje.
To je to, co zásadně pokřivuje názorové a pocitové zrcadlo Čechům tak, že si vytvořili účinnou zábranu proti navození atmosféry národního česko-romského usmíření. To vede k absenci dobré vůle na straně Čechů a ke generalizujícím odsudkům celého romského etnika, k oné bariéře, která byť nehmotná, tvrdě fyzicky odděluje "bílé od černých" a nedává prakticky žádnému z Romů šanci na perspektivu slušného života v ČR. Kde není šance, není ani snaha si ji vytvořit. Nejde tedy o "romskou lenost a negramotnost", ale v první řadě o změnu společenského klimatu, a zde je na řade majoritní část společnosti. Od prvotních proklamací je nutno přikročit k věcnému dialogu, k hledání postupných řešení. Jako příklad by mohl možná posloužit i článek v BL popisující hledání řešení romské otázky na Slovensku. Asi i v něm všechny zveřejněné názory nejsou úplně v pořádku, ale je zde prezentována snaha jít do toho "s otevřeným hledím" - společne Romové i Slováci. Dočkáme se toho i u nás v Čechách nebo i tady nám Slováci ukážou, že jsou lepší?
Je si nutno položit ještě jednu otázku, a to: Jaké jsou zábrany na straně Romů, které zase jim účinně brání aktivně a rovnoprávně se zapojit do života většinové společnosti? Odpověď i na tuto otázku, lze najít v iracionální rovině chápání problému.
Jak jsem se zmínil výše, Češi mají zkušenost s "historickými" podrazy, které ohrožovaly v mezních případech až jejich národní existenci. Dokázali se s tímto nebezpečím vypořádat převážně typicky českým způsobem - přizpůsobením, kolaborací, přetvářkou, lokajstvím, švejkováním - viz v nedávné minulosti tzv. normalizace atd. - samozřejmě přeháním, jistěže jsou světlá místa i v naší nedávné i dávné historii a odvážní a čestní Češi, těm se omlouvám, záměrně zjednodušuji). Ve stejném životním prostoru sdíleli s Čechy životní osudy i cikáni (nyní Romové), ale ti byli vždy ohroženi na své fyzické existenci, a také byli často i ve velkém fyzicky likvidováni (a podíleli se na tom i Češi - nebylo trestné v dávných dobách cikána zabít, poštvat na něho psy; nebo nyní již známý tábor v Letech). Romům nikdy nepomohla žádná jejich snaha o přežití v té podobě, jak ji provozovali Češi. Tyto negativní zkušenosti uvedly Romy do vnitřní pocitové izolace, v níž se vymezili k okolní společnosti. Neusilovali o zapojení se do společnosti, protože to bylo něco, o čem věděli, že toho nemůžou nikdy dosáhnout. A většinová společnost je v tomto jejich sebezáchovném izolacionalismu jenom utvrzovala a i nyní nadále utvrzuje. Nejenom historická zkušenost Romů z česko-romského soužití je zábranou aktivního východiska k nápravě nepříznivého stavu, ale i něco dalšího, a to neschopnost Romů programově a trvale přistoupit na schizofrenní životní styl většinové společnosti a ztotožnit se (sžít se) s ním. Na rozdíl od Čecha Rom neumí přijímat dlouhodobě nedůstojnou životní roli, tím nemyslím chudobu a nevzdělanost, ale život v přetvářce a neupřímnosti (je nutno odlišovat od lidské schopnosti lhát, podvádět, účelově se přetvařovat apod., tyto negativní lidské charakterové vlastnosti Romové ve vztahu ke gadžům účelově používají ve své snaze o přežití - obhájení holé existence - není to myšleno jako omluva, ale konstatování faktu, že jim mnohdy nic jiného nezbývá, nakolik se je majoritě podařilo vytěsnit na samý okraj společnosti či za ni. Nelze přistoupit na zjednodušování, že všechno je jenom a jenom vina Romů, viz účelové porovnávání Romů, Židů, Vietnamců apod. Vše je složitější a toto pojednání usiluje o určité vymezení této složitosti.) Každý víme, jak to funguje v moderní společnosti, málokomu se podaří si zachovat vnitřní a vnější integritu, tj. být za všech okolností sám sebou a podle toho jednat a žít a cítit a kupodivu to málokomu nějak viditelně vadí a překáží v jeho životě (je ovšem mnoho šidítek, které si moderní člověk vytvořil, a které mu nedovolí si kvůli tomu "naplivat si do tváře" - konzumní styl života, charita, proklamativní náboženství, ideologie a politika atd.) Dle mého názoru by Rom sám se sebou nevyžil, kdyby nemohl za všech okolností být právě sám sebou. Rom tedy nikdy dobrovolně nepřijme tuto "civilizační nemoc lidské duše", protože by ji nepřežil a i kdyby ji přežil, ztratil by kontakt se svými lidmi, stal by se odpadlíkem a vyvrhelem bez zakotvení. Možná v Romech zůstalo více, v dobrém slova smyslu, z přírodních národů než v nás. Nebo je to spíš důsledek toho, že byli Romové vyloučeni z participování na "vymoženostech bílé civilizace", a tak si zachovali více původních "syrových" lidských vlastností, např. spontaneitu, přímočarost, citovost apod.? Velmi bych přivítal, kdyby se k těmto mým, dá se říci, hypotézám někdo z Romů či profesionálních znalců romského národa vyjádřil. Asi to bude obtížné, jedná se o téma, které předpokládá maximální otevřenost na jedné straně a upřímné pochopení na straně druhé. A Internet je příliš anonymní k takovému počínání.
Náprava česko-romských vztahů musí vycházet u Čechů z poznání, že přezíravý odsudek Romů je ta hlavní překážka, kterou musí ve svých srdcích a myslích odstranit. Romové by se naopak měli aktivně chopit každé jím nabízené pomoci a rozvíjet ji ke svému prospěchu a tím i ku prospěchu celé společnosti, tj. opustit roli pouze pasivního příjemce - žadatele o pomoc, a tím dokázat Čechům, že chtějí být jejich rovnocennými partnery, že české země pokládají i za svůj domov a chtejí se podílet na jejich rozvoji. To by mohl být začátek cesty k vzájeěné toleranci, respektu a soužití.
Na závěr si opět neodpustím pár poznámek. Jednak k článkům pana Pospíšila. Doufám si rozumět tomu, proč byly napsány a jak byly napsány. Sám jsem podobné postoje a názory kdysi v BL prezentoval (i když ne s takovou nadsázkou a přezíravým sarkasmem). I já jsem byl nemile zaskočen tím, že tyto mé názory byly panem Culíkem prezentovány jako rasistické. Snažil jsem se pochopit, co pana Čulíka k takovým závěrům o mém myšlení a názorech vede. Rozhodující bylo to, že jsem si uvědomil, že nejde jenom o způsob uvažování a o názory jako takové, ale o to, k jakým perspektivním východiskům to které uvažování a názory vedou. Mýlit se je lidské a není projevem zbabělosti tuto chybu přiznat a snažit se ji napravit. Nejde o to, co bylo, ale o to co bude! (Toto není myšleno jako výzva k veřejnému pokání pana Pospíšila :-). Spíš je to veřejné přiznání mého omylu.)
Jako problematická a kontraproduktivní se mi jeví antirasistická reklamní kampaň. Míjí se účinkem. Český rasismus není založen na barvě kůže (s výjimkou rasismu prezentovaného militantními skiny), ale na přisouzení asociálně nepřizpůsobivého chování jednotlivce (jednotlivců) celému jednomu etniku (shodou okolností snědé barvy kůže). Díky tomuto generálnímu odsudku pak následně dochází k sociální segregaci celého tohoto etnika ve většině oblastí společenského a hospodářského života. Současně vzniká jakási společenská poptávka po násilí na takto "onálepkovaném" etniku, kterou realizují různé militantní organizace za neúčinného odporu státní moci. Výsledkem je bezvýchodná situace, kdy je většina utlačovaného ( znevýhodněného) etnika trvale zbavena možnosti legálně si obstarávat zdroje pro svou existenci, často jsou tito lidé i terčem fyzických útoků, východisko pak hledají členové této minority v emigraci (není nutno rozlišovat, zda se jedná o emigraci za sociálními dávkami či za novou nadějí na lepší život v tolerantnější společnosti). Antirasistickou kampaň je nutno postavit na jiných základech a to na vyprovokování komplexnějšího pohledu majority na problémy její romské minoritní části, který by vyústil v poznání a presvedčení, že je čas aktivně se podílet na pozitivních změnách (náměty jak pojmout takovou kampaň bych mel, jsem ochoten je sdílet s případným zadavatelem kampaně).Věřím tomu, že Romové sami to již takto vnímají (ne-li, je to naše společná budoucí tragedie!) a jsou připraveni vzít osud do svých rukou. Dejme jim k tomu proto šanci.
PS. Jsem si vědom toho, že mi možná přijdou odpovědi, které tvrdě, možná nevybíravě až vulgárně odsoudí mé názory, i na takové odpovím, ale slušně a s maximální tolerantností. I forma sdělení vypovídá o obsahu tohoto sdělení a o jeho autorovi. Máme-li poznat realitu a svou pozici v ní, pak bychom ji měli přijímat takovou, jaká skutečně je a ne si ji výběrem upravovat. Bez komplexního pohledu bývá analýza a závěry na ní postavené mimo realitu a tím k ničemu.
