Báječní muži na létajících strojích
Tento týden navštívili Českou republiku američtí piloti, kteří koncem druhé světové války bombardovali Prahu - tak začíná zpráva v televizních novinách. A pak záběr na sympatické staré pány s nezbytným americkým úsměvem na tváři. Jeden dokonce se jmenovkou na klopě. Údajně se po letech přijeli do Prahy omluvit. Mimo jiné za rozbombardování kostela a kláštera Emauzy. Jsou potěšeni, jak je tato architektonická památka opět obnovena. Na obrazovce se usmívá a mluví několik vteřin i vysoký církevní hodnostář. Jen se nějak nemohou dohodnout, proč vlastně Prahu tenkrát bombardovali. Měsíc před koncem války. Je vyslovena domněnka, že to bylo následkem chyby navigace. Že měli bombardovat Drážďany. Jinými slovy, že se spletli. Pro Američany jsou zřejmě Praha a Drážďany hned vedle sebe. Nicméně všichni se příjemně a přátelsky usmívají. Tu idylickou pohodu mě ale značně narušuje vzpomínka nejen na zničené Emauzy, ale i na další vybombardovaná místa v Praze. A na vyprávění přítele ze studií, Pražáka, jemuž při bombardování Prahy zahynuli oba rodiče. O těch mrtvých se zřejmě před zestárlými báječnými americkými hochy mluvit nesluší.
A další vzpomínka. Tentokrát můj vlastní zážitek. Vesnice v Polabí. Krásné jarní odpoledne. Krásné i tím, že končila válka. K vesnickému nádraží se v dálce blíží odpolední vlak. Říkalo se mu dělnický, protože se s ním vraceli lidé z práce, z blízkého města. A pak najednou na obloze dvě letadla. Hřmí nízko nad vesnicí a najednou střílí. Střílí z kulometů na blížící se vlak plný lidí. A pak zmizí. Tehdy jsem poprvé viděl co umí letecký kulomet, když se kulka trefí do lidské hlavy. Rozstřílená, zkrvavená lidská těla pak vozili ve slámě na venkovských vozech, tažených koňmi. A lidé ve vesnici nechápali proč. Proč ti mrtví, zmasakrovaní obyčejní, neviní lidé. Starší kamarád mě tenkrát poučil - to byli Američané, kotláři. Ti údajně měli za úkol ničit lokomotivy. Proč ale rozstříleli celý vlak ? Proč musili střílet do vlaku plného lidí ? Spletli se ? Koncem týdne tehdy ještě bombardovali nákladní seřazovací nádraží v blízkém městě. Další mrtví a ranění.
Moje první cesta do zahraničí po letech, kdy jsme nesměli vůbec nikam, vedla do Drážďan. To bylo už dost let po válce, ale dojem z totálně zničených Drážďan byl stále ještě otřesný. Později jsem se setkal s přímým účastníkem, za války totálně nasazeným do Německa, který jako zázrakem přežil bombardování Drážďan v továrním krytu. Jeho vyprávění by bylo na celou knihu. Jistě - byla to odveta němcům, ale oběti, tisíce převážně starých lidí, žen a dětí - bylo to nutné ? A můžeme se ptát dál ? Byla nutná Hirošima a Nagasaki, pak Korea, Vietnam, Afghánistán? Bylo nutné bombardování v Iráku, při kterém zahynuly tisíce nevinných lidí a hlavní viník zůstal u moci ? A z nedávné minulosti - Čečensko a bombardování v Jugoslávii ? Proč bylo nutné surové zničení Čečenska ? Komu pomohlo bombardování v Kosovu ? Kdo měl zájem na rozdmýchání etnických sporů v dříve klidné a přátelské Jugoslávii. Proč je stále někde nutné ničit a zabíjet ? Proč je zabíjení ve velkém beztrestné ? Proč se zabíjení stále dokonalejší vojenskou technikou pokládá téměř za normální ? Na co mají křesťané ve svém desateru " Neazbiješ !". Nezabiješ - bez jakýchkoliv výjimek.
Jestliže se vykonavatelé hromadného zabíjení po čase blahosklonně omluví, je to jistě chvályhodné ? Mnozí se nejen neomluví, ale nejspíš ani nepociťují nějakou vinu z vykonaného vraždění a zabíjení. Podívejte se na hollywoodské akční filmy. Zabíjení je zde přeci normální ! A hrdina je vždycky neprůstřelný. Nebo obdobné počítačové hry, také většinou Made in USA. Ale zabíjení v malém je přece jen převážně trestné. Ve velkém nikoliv. A to je pro mě úděsné, úděsně absurdní ( mnohem absurdnější než hry Václava Havla, který se sice staví do role humanisty, myslitele, ale který se nedokázal čestně postavit ani k nesmyslnému bombardování v Jugoslávii ? O to víc si cením odvahy pana Jiřího Dienstbiera ). Bohužel všechny ty ojedinělé protesty proti absurditám tohoto světa zůstávají jen voláním na poušti. Na poušti denních starostí a malicherností obrovského lidského stáda, ovládaného dravci. Jakékoliv protesty jsou zřejmě naivní. Přivítejme proto báječné staré pány z USA, kteří se po více než půlce století přijeli alespoň omluvit.
Poznámka JČ: I když sympatizuji s odporem Tomáše Horyny vůči válečnému vraždění, dovolil bych si vznést otázku: bylo chybné bojovat proti Hitlerovi se zbraní v ruce? Je skutečně správné v žádném případě se neprotivit zlu silou? Pro Američany byla těžko účast zrovna jen ve druhé světové válce jen počítačovou hrou: mnoho z nich ve válce proti německému nacismu obětovalo životy. Jen při vylodění na francouzských plážích se američtí vojáci museli brodit vodou po prsa směrem ke břehu, přičemž na ně ze zálohy z pláží střílely německé kulomety. Zahynuly tam tisíce lidí. Válka je hnusná, ale někdy nezbytná záležitost. Ve válce dochází k chybám a krutostem. Bombardování Drážďan mnozí dnes silně odsuzují jako velmi kontroverzní.
