Ještě jednou na obranu léčitelství
Má stát chránit občany před nimi samými?
Příspěvky pana Štemberka a pana Kmenta, reagující na můj
článek o zrušení léčitelské živnosti u nás, mají
několik společných vlastností. V první řadě silnou
emocionalitu, která není na první pohled zcela pochopitelná,
jestliže se oba staví do role rozumných ochránců současně
platného legislativního stavu. Dále snahu vysvětlit, že nová
zákonná úprava léčitelství má kohosi chránit. A
konečně naprostou a upřímně deklarovanou neznalost
konkrétní problematiky alternativní léčby ve světě i u
nás. Poznámky pana Kmenta o New Age, o němž nic neví a
právě si něco stručného a podle něj výstižného nalezl
na internetu jsou též přesně toho rodu, stejně jako jeho
pozoruhodná úvaha o možných obětech alternativní léčby -
o nichž opět nemá žádné informace.
Emocionální náboj obou článků si mohu vysvětlit jen
tak, že jsem zasáhl oba autory na velmi citlivém místě,
souvisejícím s religiozitou. Ano, je tomu tak - jakmile jsou
nastolena religiosní témata, vypuká svatá válka.. Neberu to na
lehkou váhu. Rozhlédněte se po světě: 90% dnes vedených
válek má religiosní pozadí. Tentokrát bylo uraženo božstvo
materialistické vědy, ba možná materializmus samotný. Neboť
léčitelé požadují, aby zákon uznal, že existují, a že
existují i jejich metody, pracující převážně na
základě přesvědčení, že duchovní, spirituální
dimenze je nadřazena fyzickému tělu a ovládá je ve zdraví i
v nemoci. Léčitelé tvrdí, že metody jako je reiki, homeopatie,
léčení aury, šamanské cesty atp. atp. ovlivňují prvotně
"duchovní životní sílu" (Hahnemann) , "astrální
tělo" (Steiner), "nehmotné organizační centrum"(Kent).
Vědec materialista, ba i prostý občan materialista, ovšem v nic
takového nevěří a nemůže připustit, aby tyto
"pověry" nějakým způsobem vstoupily, byť třeba jen mezi
řádky, do zákona. On naopak věří, že vědomí a život
má svůj původ v materii a kdo s ním nesouhlasí, je buď
hlupák, ničema (podvodník), nebo přímo zločinec (viz
hrozivá představa obětí alternativních metod). Pozor:
katolická církev se už za upalování čarodějnic omluvila.
Materialistům zatím někdy sebereflexe schází. Neuvědomují
si, že zde žijí také občané, kteří preferují jiné
léčebné metody než ty podle zákona 20/1960 Sb., který (již
v roce 60, čili za prezidenta Novotného) nařizuje, aby se
léčilo podle "dostupných poznatků lékařské vědy".
Občané, kteří si vybrali tyto jiné léčebné metody, s
nimi mají již své zkušenosti, využívají je podle svého
filosofického přesvědčení a nikdo jim v tom nemůže
bránit na základě jakéhosi filosofického fundamentalismu
spjatého s přesvědčením, že se jedná o nesmysl. Ústava
takový postoj zakazuje.
Motiv ochrany občana před léčiteli, neřku-li
šarlatány, opět prolíná oběma příspěvky. Zde je nutno
si především uvědomit, že je vlastně řeč o
svobodě občana, vybrat si, koho má v případě
obtíží navštívit a požádat o radu. Léčitel není
loupežník, který číhá na klienta za rohem, aby ho ve
chvíli jeho slabosti přepadl, okradl a ještě mu vnutil
léčbu, která jej poškodí. Naopak. Léčitel očekává
klienty ve své skromné pracovně, kam za ním přicházejí
lidé dobrovolně (někdy objednaní několik měsíců
předem) a žádají jej o pomoc, a to převážně v
případech, kdy u nich lékařská léčba dlouhodobě naprosto
selhává - nemusí být hned řeč o rakovině, úplně
stačí chronické bolesti hlavy, senná rýma, ekzémy, deprese,
nespavost... A často dochází také k tomu, že alternativní
metody pomohou, či se alespoň postižení "domnívají" že
pomohly, jinak by je rozhodně dál nevyužívali a nedoporučovali
ostatním. Jak jinak by bylo možné vysvětlit, že
léčitelství existuje, přestože jej u nás ( neplatí to o
zahraničí, např. Anglii, Německu a Švýcarsku) žádná
pojišťovna nehradí.
Je také třeba zdůraznit, že metody alternativní medicíny
používají jemné techniky léčby bez vedlejších
účinků, ať jsou to "duchovní nehmotné potence"
homeopatických léků, aura léčitelovy ruky, bylinky
ověřené staletími používání, masáž "reflexních
bodů" na plosce nohy atp. Riziko přímého poškození klienta
léčitelem je tedy ve většině metod přímo technicky
nemožné a rozhodně je nesrovnatelně menší než v
případě klasické školní léčby, která své
"vedlejší účinky" dílem přiznává a dílem
zamlčuje. Je však veřejným tajemstvím a i mnozí lékaři
tvrdí, že iatrogenní poškozování populace školní
medicínou existuje v masivním měřítku a je příčinou
mnoha tzv. civilizačních chorob (např. alergií). Argument
poškození klientů léčitelstvím z hlediska zanedbání
standardní lékařské péče se jeví jako irelevantní
vzhledem k tomu, co již bylo řečeno - totiž že velmi mnoho z
nich odchází za léčitelem teprve tehdy, když se
přesvědčili o neúčinnosti právě této standardní
lékařské péče. Navíc v naprosté většině
případů navštěvují podle svého uvážení nadále
lékaře (určitě chodí i na povinná vyšetření atd.) a
jistě jim to žádný léčitel nerozmlouvá.
Odpůrcům léčitelství také zjevně vadí nemožnost
regulace (všimněte si, že slovo "regulace" je heslem všech
sociálně demokratických vlád), léčitelů a jejich metod. V
této záležitosti je třeba se podívat do zahraničí.
Německý "Heilpraktiker" na začátku svého podnikání
podepíše papír, že zná zákony země - a to stačí. V
Anglii nic podepsat nemusí. Pokud poškodí svého klienta ať
už čímkoliv, bohatě stačí k soudnímu ohodnocení jeho
jednání ostatní zákony. Nicméně existují školící
centra pro léčitele (jsou i v naší zemi), kde si mohou
zvýšit svou odbornou léčitelskou kvalifikaci nebo posílit svou
léčitelskou etiku - pokud chtějí. A jejich klienti mohou k
jejich kvalifikaci přihlížet - pokud chtějí. V Anglii, v
Německu a ve Švýcarsku mohou zkrátka lidé navštěvovat
při potížích koho chtějí. A o tom je celý ten spor: o
svobodě volby. O tom, že vyřazení léčitelství ze seznamu
povolených živností omezuje svobodu. Bude-li svoboda volby v
naší zemi podobně omezována i v dalších oblastech
společenského života, je čeho se obávat.
Jestliže nám leze po ruce obtížný hmyz, máme reflex smést
jej na zem, zašlápnout a už na něj nemyslet. Vůbec se
nezabýváme úvahami o tom, jaké motivy má onen hmyz, že nám
vlezl na ruku, zda nám vůbec chce ublížit, a že tím konec
konců ubližujeme my jemu. Nemáme zkrátka sklon zabývat se
subtilními detaily tohoto problému. Zároveň se také v oné
situaci domníváme, že je náš postoj k obtížnému hmyzu v
konsensu s obecným míněním, a že s námi musí naprostá
většina lidí zcela souhlasit. Pánové Štemberk a Kment
zaujímají k problému léčitelství přesně tento postoj.
Rádi by jej smetli ze stolu opravdu těmi nejsilnějšími
argumenty jednou provždy, aby už byl zas pokoj. Proto p. Štemberk
neváhá použít i paranoidní zmínku o "rasizmu" -
zdánlivě naprosto mimo kontext celé věci. V kontextu to však
je. Svědčí to o jeho rozpoložení mysli, jakmile má
diskutovat o tak citlivé záležitosti tak širokého
celospolečenského významu, jako je léčitelství. Mohlo by se
samozřejmě mluvit o tom, jak se historicky léčitelství
konstituovalo v jednotlivých evropských zemích, o religiosních
souvislostech jednotlivých léčitelských systémů, o
legislativních zvláštnostech léčitelství v různých
státech, o specifikách alternativních metod v praxi léčitelů
a lékařů. Mohlo by být diskutováno o tom, co vedlo paní
Blairovou, manželku ministerského předsedy, k tomu, že pronesla
úvodní projev na výroční konferenci léčitelské Society
of Homoeopaths, která se konala pod její patronací. Mohlo by být
mnoho vykonáno pro vzájemné porozumění lidí s odlišnými
názory. Pokud ovšem nesáhne jedna ze stran k taktice zacházení
s obtížným hmyzem. Pak je již dialog velmi obtížný a je to
ke škodě demokracie.
