Vožením uhlí do Newcastlu by dnes byly informace o přípravě a setkáních MMF a IB i jejich apostatů v Praze. Na meritorní hodnocení zasedání oficiálních orgánů, aktivit kritiků v zasedačkách či na ulicích, jakož i vzájemných kontaktů "podle protokolu" či bez něj možná ještě hlavy dosti nevychladly. Je však snad pravý okamžik pro fixování jejich virtuálního obrazu, jejich "fuzzy" interpretací a kategorizace jejich původců (neřku-li přímo viníků). Mohl by to být příspěvek k řešení evergreenových stížností na nízkou úroveň politické kultury v Česku. Taková deskripce mi připadá důležitá (mimochodem) z hlediska mého (obsedantního?) zájmu o úroveň, metody a procedury společenského veřejného diskurzu. Výhodou při tom je, že téma je jen v minimální míře zatíženo partajně-politikářskými přístupy, které vždy procedurální stránku věci zatemňují.

Posloužit může přísný (možná přehnaně) pohled na začátek "Úhlu pohledu" Jakuba Patočky "Mějme pochopení pro demonstrace" (Lidové noviny ze dne kdy "to vypuklo", úterý 26. září 2000). Vybral jsem si ho protože šéfredaktor Literárek patří k té menšině žurnalistů v Česku, která vinu za nízkou úroveň politické kultury nesvaluje ani výhradně na politiky, ani jen obecně na demoralizaci celého národa za čtyřicet let komunismu, ale vzdává co jejich je i příslušníkům vlastního cechu novinářského. Přesto tentokrát začáteční věty (i následkem svého řazení) ponechávají přílišnou volnost výkladu.

Nesporná je druhá věta: Týdny jsme vystaveni mohutné propagandě o "vlně násilí a hněvu, jež se valí do Prahy". A však ta následuje teprve po úvodním hodnocení. Česká společnost pojímá výroční setkání MMF a SB od počátku jako bezpečnostní problém. Pokud by tomu tak skutečně od počátku bylo, pak by byla nasnadě často používaná výmluva, že médiím nezbývá, než odrážet veřejné mínění. Ponechme stranou dřevní začátky, kdy oficiální pozvání ještě zapadlo do "premiantského" ovzduší, i pozdější skandalizaci vlády ČSSD kolem tahanic např. s pražským magistrátem o financování rekonstrukce a dostavby Royal Bolshevik Hall. Povětšinu mezidobí však tyto instituce (jako i zasedání třeba OSN, OBSE či OECD) zůstávaly mimo pozornost české veřejnosti i médií, než ta přešla k masáži dle věty 2.

Teprve v posledních měsících se stalo v médích, zejména v televizi ( často již i se strany politiků, zejména opozičních) zvykem,

1. zahubovat na přílišnou pozornost bezpečnostním otázkám, na nedostatek informací o samotných finančních institucích, jejich činnosti a programu jejich pražských jednáních
2. a okamžitě přejít k...bezpečnostním otázkám,

čemuž se říká necenzurním slovem "jako u blbejch".

Aby toho nebylo málo, zorganizovala ČT1 ve středu 26.9 po druhém dne zasedání světových finančních orgánů operativně půlhodinovou besedu -hádejte o čem! - ovšem o násilí. Tři redaktoři a sociální psycholog tu nepříliš dovedně rožnili představitele "hnutí" (jehož argumentace byla přijatelná, i když ne všechna zcela "neprůstřelná" - avšak čí všechna slova se mohou hned tesat do žuly) a náměstka ministra vnitra. Víta za co toho? Po týdnech kritiky ministerstva vnitra za přehnané vyzbrojování - za malý počet těžkooděnců, či jejich pomalý manévr mezi dvěma místy srážek. Samotnému průběhu a výsledkům zasedání se ani přibližně rozsáhlého osvětlení - myslím, i když pochopitelně nemám průkaznou statistiku - nedostalo.

Tuto situaci mají naše "nezávislá" média (včetně veřejnoprávních) jednoznačně "na triku" a je na jejich svědomí, zda, kdy a jak se z ní budou kát. V politikářském a šmokovském jazyce se zabydlily výrazy jako "protestanti" - ve smyslu veskrze nenáboženském - , "odpůrci globalizace" - ačkoliv značná část kritiků obou institucí nezaujímá tento "ludditský" postoj, ale požaduje "zkrocení" tohoto objektivního procesu a rovnoměrnější využití jeho přínosů v hospodářsky polarizovaném světě. Pro novináře by bylo zřejmě příliš duchovně náročné, kdyby se zavedl výraz "kritici" (který i "odpůrce" zahrnuje), nedělá z nich však prosťáčky.

Tento přístup rozhodně výrazně nepřispěl k rezultativnosti našeho společenské diskurzu. Obsahově zůstávají názory krajně roztříštěné, nejsou zformulovány do diskutovatelné podoby (byť by nutně měla konfrontační formu). Patočkův "úhel pohledu" - jestliže mu dobře rozumím - počítá s možností ovlivnit pomocí diskuse činnost MMF a SB užitečnějším směrem, některé složky "protestantů" by je však zrušily jako "kapitalistické". Martin Šmarc ve stejném čísle (str. 10) nad nimi také láme hůl, avšak z opačného důvodu: protože "nemohou nikomu zaručit zbohatnutí" a nadto jsou příliš "socialistické". Pojetí této poznámky neumožňuje podrobněji zabývat jeho, na mnoha místech nekorektní, argumentací, z níž čiší u nás dosud atrofovaně přežívající víra v "neviditelnou ruku trhu", tentokrát v globálním měřítku.

Jak pokleslý je stav společenského povědomí, dokumentuje první strana stejných LN následujícího dne (27. 9) - s palcovým titulkem "Prahu zachvátilo násilí". Redakční (snad) postmoderní (snad) glosa Přijela globalizace by byla "tak třeskutě k popukání" i v rubrice Wild Duck.

Nechť redakce Britských listů rozhodne, zda nejen papír, ale i elektronické médium snese všechno. Ovšem ať žije svoboda, zejména tisku.