Zajímavou diskusi jsme měli s Tomášem Pecinou. Kritizoval mě, že jsou mé aktualizace BL prý příliš prohodačovské, a argumentoval, že vzhledem k tomu, že on na Kavčích Horách mezi vzbouřenci opakovaně pobýval, dovede se empaticky vcítit do jejich situace. Tomáš Pecina přiznává, že původní cíl televizní rebelie byl nelegitimní: tito lidé nemají profesionální novinářské zázemí ani dostatečný odstup a skutečně rebelovali proto, aby mohli televizní obrazovky ČT dále používat jako vlastního majetku. Tento původní cíl je však už ztracen a proměnil se v něco jiného: na Tomáše Pecinu dělá dojem, že ti lidé - navzdory prvotní chybné akci ve svém odporu vytrvali. Neustoupili, i když už nyní nechtějí svůj cíl. Mnozí z rebelů uznávají, že se zkompromitovali s politiky a budou muset odejít. "Co kdybych se já dostal do obdobné situace?" zamýšlí se Tomáš Pecina a proto se vzbouřenci empatizuje. (JČ)
Poznámka TP: Co mi přisuzuje trochu zjednodušeně Jan Čulík, je sentimentálně-žurnalistické vidění světa, které nesdílím - jsem přesvědčen, že emocionální vydírání nemá právo na publicitu. Jde mi o jinou věc: vzbouření redaktoři přišli vzpourou o legitimaci k vykonávání své profese, takže jediné "vítězství", kterého mohou nyní dosáhnout, se posouvá do zcela osobní roviny vytrvat ve vzdoru vůči Janě Bobošíkové a neustoupit nátlaku. V původním záměru jsem žádný étos nenašel, ale v situaci, ve které jsou nyní, se tento étos, řekněme sekundární, objevuje. Jinak řečeno, nemám důvod, proč schvalovat prvotní motivy rebelujících redaktorů, ale začínám mít důvod, proč si minimálně některých z nich vážit.
