Právníkovy poznámky ke stávce v televizi
K problematice legálnosti a nelegálnosti stávky
JUDr. Zdena Kindlová
Právo na stávku patří mezi základní lidská práva a upravuje je Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, ve svém čl. 27. Podle ní je právo na stávku zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Tímto zákonem je u nás v současné době pouze zákon o kolektivním vyjednávání (zák. č. 2/1991 Sb. v pl. znění) vztahující se na spory související s uzavřením kolektivních smluv. Jiný druh stávek náš právní řád neupravuje. To však neznamená, že stávky jiného druhu, tedy tzv. stávky mimo kolektivní vyjednávání jsou nezákonné.
K této problematice se rovněž vyslovily české soudy, poprvé Městský soud v Praze (rozsudek č. j. 31 C 1909/92-34 ze dne 16. února 1993).
V našem právním řádu však neexistuje zákon, který by prováděl čl. 27 odst. 4 týkající se jakékoli jiné stávky než stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy. Dle úvahy soudy však nelze z této absence prováděcího zákona dovodit závěr, že není-li prováděcí zákon není ani právo. Soud ustanovení čl. 27 odst. 4 naopak vykládá tak, že obecně toto ustanovení upravuje právo na stávku, které však může být garantováno za určitých bližších podmínek zvláštním zákonem. Z žádného právního předpisu nevyplývá a nelze to ani dovodit výkladem čl. 27 odst. 4 Listiny, že jakékoli jiné stávky než stávky upravené prováděcím zákonem, jsou zakázány.
Podruhé se legálností stávky zabýval Vrchní soud v Praze (Usnesení č.j. 2 Co 157/97-49 ze dne 27. února 1998), přičemž použil stejné argumentace jako Městský soud. V odůvodnění též výslovně uvedl: Jestliže zákon upravující právo na stávku, mimo zákon č. 2/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyl dosud vydán, je třeba, aby soud v rámci aplikace a interpretace ustanovení čl. 27 Listiny použil obecných způsobů a metod výkladu právních norem. Při tomto výkladu s ohledem na znění čl. 10 Ústavy ČR musí respektovat a přihlížet též k mezinárodním úmluvám o lidských právech, jimiž je ČR vázána, a které mají přednost před zákonem. Ty by pak měly přednost i před zákonem, který by snad skutečně právo na stávku omezil jen na případy, se kterými počítá shora uvedený zákon o kolektivním vyjednávání. Vrchní soud v odůvodnění dále odkazuje na Nález ústavního soudu ČR uveřejněný pod č. 3/1995 Sb, který označil jako úmluvy o základních lidských právech a svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy i Úmluvu č. 87 (uveřejněná pod č. 489/1990 Sb) a Úmluvu č. 98 (uveřejněná pod č. 470/1990 Sb).
Předmětné úmluvy se sice o právu na stávku výslovně nezmiňují, avšak členské státy Mezinárodní organizace práce uznaly toto právo za legitimní prostředek pracovníků a jejich organizací k ochraně jejich ekonomických a sociálních práv a zájmů jako základní právo vyplývající se svobody sdružování.
Z uvedeného vyplývá, že ve své rozhodovací praxi i české soudy vycházejí z rozhodovací praxe příslušných orgánů MOP, i když tato judikatura není bezprostředně závazná.
Na podporu uvedeného uvádíme z Výboru z rozhodnutí a zásad Výboru pro svobodu sdružování řídícího orgánu MOP (čtvrté revidované vydání) např. č. 489: Zákaz stávkových akcí, které nejsou spojeny s kolektivním sporem, jehož stranou je zaměstnanec nebo odbory, je v rozporu se zásadami svobody sdružování.
V této souvislosti je dále třeba vzít v úvahu Evropskou sociální chartu, kterou ČR ratifikovala a její čl. 5 a 6 upravující právo odborově se organizovat a právo na kolektivní vyjednávání včetně práva na stávku.
Autorka pracuje na právním oddělení ČMKOS
Poznámka TP: Nikdo ovšem nezpochybňuje právo na stávku jako takovou, ale ptáme se, co vše je při stávce legální a co je naopak zakázáno, jestliže český právní řád neobsahuje příslušnou právní úpravu (tj. "zákon o stávce"). Zákon o kolektivním vyjednávání uvádí, že "stávkou se rozumí částečné nebo úplné přerušení práce zaměstnanci"; v tomto smyslu jednání televizních pracovníků stávkou není a ze zákona lze dovodit, že kdyby se televizní odboráři dopustili současného jednání ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, porušili by zákon (a v souladu s příslušným ustanovením zákoníku práce by mohli být propuštěni). Aby jednání zaměstnanců ČT bylo možno označit za legální stávku, je třeba přistoupit ke značně extenzivnímu výkladu tohoto pojmu. Pak ale vzniká otázka, jak daleko lze zajít. I dr. Kindlová asi připustí, že kdyby zaměstnanci začali rozprodávat nebo rozbíjet televizní techniku, nešlo by o stávku, ale o trestný čin. Naopak kdyby své pracoviště obsadili a nevysílali nic, jednalo by se o okupační stávku, kterou lze zřejmě způsobem, jaký dr. Kindlová naznačuje, obhájit. Můj právní názor je, že jednání zaměstnanců České televize není stávkou, protože kdyby tomu tak bylo, bylo by možné pod toto označení zahrnout širokou škálu trestných činů: zaměstnanci tiskáren by ve stávce mohli s použitím strojů, barev a papíru zaměstnavatele tisknout letáky na svou podporu, popeláři by mohli sypat na ulice odpadky, nespokojení zemědělští dělníci by přijeli rozorat městské parky, zaměstnanci chemičky by polévali barvou náměstí atp.
