Pesimismus ohledně ČT:
Petr Sládeček by neměl být ředitelem České televize
Vzpomínám si, jak v únoru 1998 byl Jan Čulík nadšen nad volbou Jakuba Puchalského: i tehdy měl pocit, že na pohled dynamický mladý muž s londýnskou zkušeností přinese do televize změnu. Pokus o reformu se za několik měsíců změnil ve frontální ústup, když Puchalský podlehl statu quo a vzdal se Ivana Kytky, Andrew Stroehleina a o něco později Jany Bobošíkové. Z tzv. Puchalského garnitury v televizi nezůstal téměř nikdo a sám bývalý generální ředitel má pověst muže, jemuž není radno svěřovat jakoukoli řídicí funkci a jenž nemá mnoho šancí se kdy do světel reflektorů vrátit.
Petr Sládeček na mě udělal dobrý dojem a nepřál bych si, aby i jeho postihl podobný osud.
Pokusím se vysvětlit svůj pohled na to, jaké úkoly čekají na nového generálního ředitele a proč P. Sládeček není z kandidátů nejlépe způsobilý s těmito úkoly se vypořádat.
1. Revoluční odkaz
Nový ředitel nepřichází do uhlazené, minimálně na povrchu formálně dokonale fungující a relativně sebevědomé instituce, kterou předával Ivo Mathé, ale stává se terapeutem tisícihlavého kolektivního pacienta, jenž, jít o individuum a nikoli organizaci, by byl zralý na hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Zaměstnanci si vytvořili (či přesněji: byl pro ně vytvořen) mýtus o volbě Hodače jako o spiknutí ODS, a ač mnozí této oficiální verzi subjektivně nevěří, musejí ji naoko vyznávat, aby se nestali podezřelými nebo dokonce aby nebyli - "za spolupráci s Hodačem" - potupně propuštěni, tak jako to postihlo Danu Makrlíkovou.
V tomto prostředí je téměř nemožné neodpovědět na otázku "Losnu nebo Mažňáka?" a dá-li nový ředitel najevo už na počátku, že v boj o svobodu slova a v čisté úmysly bojovníků z velína nevěří, nebude respektován, a co je horší, nikdo mu nebude naslouchat, tak jako se nikdo nepokusil naslouchat Jiřímu Hodačovi a Janě Bobošíkové.
Pohan se nemůže stát křesťanským prorokem, nejvýš by se, s trochou štěstí, mohl vypracovat na mučedníka. Ředitel České televize, aby mohl uspět, nesmí mýtus o Velkém Prosinci popřít, k čemuž, jak se obávám, se P. Sládeček chystá.
Jsou tři základní možnosti, jak se k "revolučnímu odkazu" postavit:
- Metoda diktatury proletariátu. "Děkuji vám, přátelé, že jste vybojovali tváří v tvář tolika protivenstvím svobodu slova. Nepřítel však neusíná, je stále silný a v závětří kuje ohavné pikle. Semkněme se, vytrvejme a dokažme, že naši (sametovou) revoluci dotáhneme do vítězného konce. Dokažme, že nejsme jako oni! Ve jménu Rumlova spacáku, amen!"
- Metoda tabu neboli "tak ani tak, ale na jeho slova dojde". Tento přístup předpokládá, že téma prosincové rebelie nebude vůbec nastoleno a kolem revolučních vůdců bude ředitel našlapovat po špičkách. Heslem dne bude "Co tě nepálí, nehas!"
- Metoda Zorro Mstitel. Ředitel řekne jasně, že celou rebelii považuje za manipulační kampaň, při níž zaměstnanci zneužili obrazovku a místo veřejného zájmu skrz ni hájili svá privilegia. Tím se zpronevěřili svému poslání a mnozí z nich ztratili způsobilost v České televizi dál pracovat.
Jakmile by zaměstnanci vycítili, že P. Sládeček se pod rétorikou druhé varianty kloní spíš ke třetí, spojili by se proti novému managementu a sofistikovanou kruhovou obranou by mu znemožnili pracovat tak, jako se jim to podařilo v případě všech předchozích reformátorů.
2. Koncesionářské poplatky aneb Mošna žebravého ředitele
Zatímco J. Puchalský měl mimořádné štěstí, že jeho funkční období koincidovalo s fází velmi malého růstu cen, při dnes předpokládané míře inflace je objem prostředků, které bude mít ČT k dispozici, kriticky nedostatečný. Zcela jistě lze instituci restrukturalizovat tak, aby její náklady odpovídaly tomu, co na obdobné pořady vynakládají komerční stanice, ale v krátkodobém horizontu jsou tyto nákladové rezervy nedostupné: každou zatáčku lze projet, ale brzdit je třeba před ní, nikoli až ve chvíli, kdy se automobil řítí na svodidla.
Snaha dosáhnout rychlých úspor, s níž převzal své dočasné pověření Jiří Balvín, skončila reprízovým karambolem, a jak se nedostatek prostředků projeví na nové tvorbě, uvidíme v průběhu příštího roku.
Ani Petr Sládeček, ani žádný jiný kandidát nemá za dané politické a společenské situace - mimo jiné také díky divadlu, které národu sehráli ochotníci z velína - šanci dosáhnout zvýšení televizního poplatku. V tomto bodě se naposled a nejlépe smějí Ivan Langer (ODS) a Miloslav Kučera st. (ČSSD).
Petr Sládeček není schopen splnit ekonomické zadání prospektu Rady, protože toto zadání je nesplnitelné.
3. Zkrocení zlé Rady
Dávno pryč jsou blahé časy Rady ČT Jana Jiráka, která nesměla - kromě odvolání ředitele - prakticky nic. Novela zákona o ČT dává Radě právo mluvit řediteli do výběru jeho spolupracovníků a hlavně může Rada, pod záminkou výkonu kontrolní funkce, výrazně ovlivňovat hospodaření instituce. Že se Rada míní této pravomoce chopit s tím větší vehemencí, čím méně hospodaření ČT rozumí, ukázalo poslední zasedání, kde zejména Petr Kučera vynikal v neomalenosti a irelevanci výpadů proti vedení televize.
Podle novely je Rada navíc snáze odvolatelná a tudíž politicky vydíratelná; na posledním jednání, ve víru vášní, padla dokonce slova o tom, zda by se radní nemohli odvolat navzájem.
Okouzlí nový ředitel členy orgánu natolik, že mu nebudou mluvit do jeho práce? Ale pak by si připadali nedůležití (oni jsou přece celebrity a chtěli by mít medailonky v novinách!) a to by nebylo dobře pro jejich sebevědomí a sebeuznání. Napadá mě jedině, že by ředitel zřídil novou funkci strategického oblbovače: ten by pro každé zasedání vypracoval "oblbovací plán", na jehož základě by ředitel Radu ujistil, že celých čtrnáct dnů nedělal nic jiného, než že plnil její nápady, a vše, co se podařilo, je jen a jen důsledkem moudrých rozhodnutí, která tito diletanti přijali na předchozím zasedání. Ve skutečnosti by televizi řídil management a pokyny radních by sloužily pouze pro pobavení manažerů. Tak by mohli Rada a ředitel koexistovat ve vzájemné harmonii.
Poté, co jsem se s Petrem Sládečkem dvakrát setkal, si bohužel nedokáži představit, že by se k této taktice uchýlil. Jeho konflikty s Radou by byly neodvratné, tvrdé a patrně fatální.
4. Konkurence a špatný image České televize
Ačkoli se mezi zasvěcenými nepochybuje, že ředitelské dny Vladimíra Železného jsou sečteny, jeho duch přežije, stejně jako bude pokračovat reorientace médií, elektronických i tištěných, na zjednodušený, bulvární popis reality (což není ostatně česká specialita). Změny ve vnímání skutečnosti, které se u konzumentů takového druhu komunikace dostaví, jsou nevratné, stejně jako se nedá prodloužit jednou zkrácená doba pozornosti (attention span) diváka.
I kdyby začala Česká televize od října 2001 vysílat program kvality BBC, trvalo by mnoho měsíců, než by se údaje o sledovanosti zvedly, a je možné, že by nikdy nedostihla sledovanosti Novy, prostě proto, že diváci navyklí jinému komunikačnímu kódu by již nebyli ochotni podrobit se dobrovolně požadavkům náročnějšího, odlišně strukturovaného vysílání.
To je ve skutečnosti asi nejvážnější problém, před nimiž nový ředitel stane; v kombinaci s mimořádně nelichotivým vlastním obrazem, který o sobě ČT od roku 1998 vytváří, je i bez ohledu na vše ostatní zřejmě už nemožné uspět kvalitou programu.
U Petra Sládečka je problém horší v tom, že přichází z jiného prostředí a bude se mu stávat, že kdykoli jeho nápad nezabere u diváků, bude mu vyčítáno, že necitlivě převzal cizí vzor - "Kdybychom reprízovali Chalupáře, nestalo by se to!" A bez úspěchů ve sledovanosti se dostaví defenzíva, deziluze a resignace, duševní a zakrátko i pracovní.
Z výše uvedených důvodů přeji Petru Sládečkovi lepší osud než asistovat při zániku instituce, kterou česká společnost není schopná na svých elitách prosadit, již se nenaučila používat a o niž proto ve dvou krocích přijde. Za optimálního kandidáta na generálního ředitele ČT (a zároveň za zhoubu této instituce) pokládám Jiřího Balvína.
