Jak jsem byl u potratu
Umělé přerušení těhotenství - ta nejpřirozenější věc na světě?
Ve čtvrtek mě jeden překladatel mých článků pro časopis Redhot požádal, jestli by si mohl vzít v pátek volno z práce. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, řekl mi, že jeho dívka jde na potrat a že by u toho chtěl být.
Jeho nonšalantní přístup, jako by o nic nešlo, mě zděsil. Zeptal jsem se, jak to, že jeho dívka otěhotněla. Řekl mi, že po antikoncepčních pilulkách tloustla, tak je přestala brát. Zeptal jsem se, jestli jeho dívka nezná žádné jiné antikoncepční metody, ale překladatel mi vysvětlil, že má velmi pravidelné měsíčky, a tak že společně vypočítávají její dny plodnosti. Během těch dní neejakuluje dovnitř své dívky. Jenomže bohužel "se mu jednou nepovedlo uskočit" (řekl se smíchem. Zeptal jsem se, proč nepoužívá prezervativ. Otázku zesměšnil: zeptal se mě, jestli jím rád bonbóny i s obalem.
V roce 1993 jsem studoval ve Spojených státech, když mi jedna má tamější česká kamarádka sdělila, že náhodou otěhotněla s americkým Nepálcem, Geshem, byl to náš kolega. Klára byla znepokojena tím, co by tomu řekli příbuzní doma v Ostravě, protože bylo velmi pravděpodobné, že se dítě narodí s tmavou kůží, jakou měl jeho otec. Nechtěla, aby se to Geshe dověděl, a skálopevně se rozhodla, že chce potrat.
Existoval však jeden problém: podle zákona musel být během potratové procedury přítomen otec, 1. aby bylo složitější potrat uskutečnit, aby žena musela přesvědčovat muže, což by snad vedlo k delšímu uvažování nad rozhodnutím nechat si udělat potrat a tedy snad v některých případech i k jeho odmítnutí, a 2. aby byl potratem ztraumatizován i otec, který by si napříště dával pozor a dodržoval by antikoncepční zásady.
Klára nechtěla, aby se o jejím Geshe dověděl Geshe, protože se obávala, že by se proti potratu postavil (také se zmínila o tom, že tito lidé z Nepálu prýmají náboženství, které zakazuje potraty). No, tak jsem souhlasil, že s ní půjdu na kliniku a budu předstírat, že jsem otec dítěte. Neměl jsem tušení, do čeho lezu.
Bylo brzo odpoledne, když mě zavedli do místnosti, kde se měl potrat uskutečnit. (Předtím jsem musel vyplnit nějaké formuláře a psycholog mě varoval, že potrat pravděpodobně poškodí psychickou rovnováhu mé "dívky", a radil mi, jak se chovat odpovědně a používat antikoncepčních prostředků. Ptal se mě také, jestli jsem křesťan, v kterémžto případě bych se musel také podrobit pohovoru s duchovním na klinice. To jsem odmítl, protože jsem agnostik.)
Co jsem pak zažil, neumím vyjádřit slovy. Musel jsem sedět těsně u "porodní židle", na které poloseděla/pololežela Klára, dívat se, jak jí do těla vsunují jakési železné nástroje a pak po dobu dvaceti minut vytahují kusy zakrváceného plodu. Za několik minut jsem zvracel a řekl jsem, že chci ven, avšak klinika trvala na tom, že musím být i nadále přítomen, má-li být procedura dokončena. Poté, co jsem trochu přišel k sobě, vrátil jsem se a horor pokračoval. Bohužel, stydím se to říci, když to všechno skončilo a Kláře se ještě točila hlava z uklidňujícího prostředku, který jí dali, jsem jí vynadal za to, čeho mě donutila být svědkem. Neuvědomil jsem si že je taky ztraumatizována, což se ukázalo později.
Kdy je plod v těle matky člověkem?
Ti, kdo brání ve Spojených státech právo žen na potrat, často o sobě hovoří, že jsou "pro-choice" - pro "volbu" a nikoliv pro "potrat". V tomto smyslu se úmyslně vyhýbají otázce morálního postavení plodu a namísto toho činí právo na potrat otázkou individuální svobody. Ale ono nelze prostě předpokládat, že právo ženy na potrat je otázkou svobody jednotlivce, neboť je nejprve nutno zjistit, zda dítě v ženině těle má či nemá právo na ochranu.
Obránci potratů většinou popírají, že je plod v ženině těle lidskou osobností. Spor ohledně potratů se stává sporem o to, zda je plod lidskou bytostí, jinými slovy, kdy začíná lidský život.
Nejčastěji zmiňovanou hranicí mezi oplodněným vajíčkem a dítětem je narození nemluvněte, a jeho schopnost přežít. Obojí tyto podmínky jsou sporné. Předčasně narozené dítě je často daleko méně vyvinuto než plod těsně před porodem a je podivné, že zastáváme názor, že nesmíme usmrtit předčasně narozené dítě, ale smíme usmrtit i vyvinutější plod. Schopnost narozeného nemluvněte přežít závisí na stavu lékařské technologie a zase - je podivné, že plod v těle matky má právo na život, pokud matka žije v Londýně, ale nikoliv, pokud žije na Nové Guinei.
Praktická etika
Od šedesátých let se akademický zájem o etiku, zabývající se praktickými otázkami, stal hlavní součástí vyučování i vědeckého výzkumu v oboru etiky. Tento vývoj je obnovením starobylé tradice. Řečtí a římští filozofové debatovali o tom, jak máme žít a umírat, a to opravdu konkrétně. Středověcí spisovatelé se ptali, zda je vždycky zločinem někoho usmrtit, i potratem, a zda je ospravedlnitelné jít do války. Hume napsal esej na obranu sebevraždy a Kanta zajímalo, jak najít prostředek k dosažení věčného míru. V devatenáctém století publikovala většina "utilitářských" anglických filozofů - Bentham, Mill a Sidgwick - mnoho významných děl v oboru aplikované etiky.
Etická studia první poloviny dvacátého století byla netypická v tom smyslu, že ignorovala aplikovanou etiku. Druhá polovina dvacátého století se tím, že se aplikovanou etikou znovu začala intenzivně zabývat, se navrátila k normálu.
Částečně byl důvodem neochoty lidí v první polovině dvacátého století zabývat se konkrétními, aplikovanými otázkami, vliv filozofie logického pozitivismu, z níž vyplývalo, že etické výroky nejsou prý ničím jiným než vyvoláváním emocí. Filozofova role byla tedy omezována jen na meta-etický úkol analyzovat význam morálních definicí.
Tento názor byl nakonec odmítnut teprve, když studenti v šedesátých letech požadovali kurzy, které by byly více relevantní pro velké problémy tehdejší doby, kdy ve Spojených státech existovalo aktivní hnutí za občanská práva a Amerika vedla válku ve Vietnamu. A tak se filozofové na univerzitách začali znovu v oblasti aplikované etiky zabývat rasovou rovností, ospravedlnitelností válek i myšlenkou občanské neposlušnosti. Rovnoprávnost mužů a žen a etika životního prostředí následovaly hned poté, jak zesílilo hnutí za rovnoprávnost žen a ekologické hnutí. Je zajímavé, že v případě hnutí za práva zvířat byla příčinná souvislost opačná: až argumenty univerzitních filozofů o etice našeho zacházení se zvířaty vyvolaly vznik moderního hnutí za práva zvířat.
Aplikovaná etika se mezitím rozvinula v několik samostatných specializovaných oblastí. Snad
Snad nejvýznamnější je bioetika, která se zabývá etickými otázkami, jaké vznikají v biologických vědách a ve zdravotnictví. To se týká dlouhodobých otázek, jako je euthanázie, i nových otázek jako oplodňování ze zkumavky.
V nedávné aplikované etice je důležitým tématem morální statut zvířat, což má dopad na zemědělství, na testy, prováděné na zvířatech a na kožešnický průmysl. Obdobným způsobem vede rostoucí znepokojení nad stavem životního prostředí mnoho lidí k otázce, zda není tradiční západní etika čistě lidsky sobecká a zda není zapotřebí ji nahradit etikou, která by obsáhla jak nositele hodnoty všechny lidské bytosti a možná i ekologické systémy. Pokusy rozvinout tuto etiku vedly k živé debatě, v níž vznikly nové otázky o hranicích etiky.
(Podnikatelská etika je další oblastí aplikované etiky, která má dnes vnímavé publikum a vyučuje se v mnoha institucích, kde se donedávna etika vůbec neučila.Mnoho velkých korporací, přistižených při pochybných činnostech, jako je podplácení státních úředníků v zahraničí či porušování obchodních předpisů na kapitálových trzích, nyní vidí, že je zapotřebí mezi jejich zaměstnanci větší etické citlivosti. Pronikne někdy tento postoj i do ČR?)
Jsou samozřejmě stále někteří lidé, kteří pochybují o hodnotě aplikované etiky. Tito lidé zastávají skeptické stanovisko vůči etice obecně. Často popírají, že hraje v etice intelekt jakoukoliv roli. Avšak ti, kdo čtou literaturu v oboru aplikované etiky, musejí uznat, že alespoň některá tato díla jsou vynikajícími příklady užití intelektu pro řešení praktických problémů; a vzhledem k tomu, že mnohé tyto problémy jsou neřešitelné, zdá se být jasné, že je rozumnější se o nich racionálně debatovat než nedebatovat.
Kdy vzniká člověk?
V důsledku existence moderní vědy víme toho dnes hodně o oplodnění a o raném vývoji dítěte v těle matky. Když se spojí spermie a vajíčko, vzniká nový život. Spermie nese genetický kód otce a má jedinou funkci: oplodnit vajíčko. Ovum obsahuje genetický kód matky a je částí jejího těla. Samo o sobě není novým životem a nemá žádnou jinou funkci než být oplodněno. Pokud nedojde k oplodnění (spojení obou buněk), obě buňky odumřou. Tyto buňky pocházejí od lidských bytostí, nejsou však samy o sobě lidskými bytostmi.
Avšak když se 23 chromozomů ze spermie spojí s 23 chromozomy z vajíčka, vznikne nová bytost. Je to jedinečná lidská bytost, neboť žádná taková lidská bytost nikdy předtím neexistovala a žádná taková bytost nikdy nebude znovu existovat. Je to skutečná osoba. Geneticky se naprosto odlišuje od těla otce nebo matky. Organicky je to nezávislá entita, naprogramovaná zevnitř, která roste spořádaným způsobem a dozrává směrem k dospělosti.
I když potřebuje tato nová bytost ochranné prostředí těla matky, od samého začátku svého života jsou jeho funkce na těle matky zcela nezávislé a už deset dní po početí má embryo plnou fyziologickou kontrolu nad jistými funkcemi matčina těla. Nenarozené dítě například zastaví matčiny měsíčky.
"Pocházíte" z nemluvněte? Samozřejmě, že ne. Kdysi jste byli nemluvnětem - které rostlo, až se z něho stal dospělý. Jediným rozdílem je výživa a čas. Nic jiného nebylo přidáno. Jste osoba, která je kontinuum. Vznikli jste, když se ve vaší matce spojily dvě buňky. Od té doby jste rostli, až jste dosáhli dospělosti. Teď jste vyvinutější než v těle své matky, ale celí jste byli už tehdy v těle matky přítomni.
Oplodněné vajíčko není plán domu: je to už samotný dům, i když v miniaturní verzi. Jediné, co jste potřebovali, byl čas na to, abyste vyrostli. Všechny části domu už byly přítomny. Potřebovali jste jen výživu a čas. Ostatní zařídil normální růst.
Samostatná bytost na úsvitu života
Na úsvitu života je ona nová bytost naprosto samostatná a obsahuje v sobě absolutně všechno, čím kdy bude: je to bytost, která se bude vyvíjet spořádaným procesem růstu a zrání v těle matky po osm a půl měsíců a pak po dlouhá desetiletí samostatně.
Nenarozené dítě potřebuje od matky jen přístřeší a potravu. Ve všech ostatních ohledech je to úplně nová, odlišná a nezávislá bytost. Ale i narozené dítě potřebuje, aby mu někdo poskytoval potravu a přístřeší. Dokáže se o sebe postarat pětileté dítě? Nedokáže. Je závislé na ostatních. Ale stejně i ono jako nenarozené dítě dál roste, jak se mu dostává péče a potravin. V obou případech jsou to lidské bytosti. V obou případech mají tyto lidské bytosti právo na ochranu před vraždou, podle zákona.
Někteří lidé budou namítat, že nenarozené dítě nemůže být lidské, protože neumí dýchat. Ale od jedenáctého či dvanáctého týdne dýchá nenarozené dítě pravidelně tekutinu, a to až do narození. Po narození začne dýchat vzduch. V těle matky se dýcháním tekutiny neudusí, protož dostává kyslík pupeční šňůrou. Ale jakmile je tekutina odstraněna, začne dýchat a získávat kyslík ústy, a to od tří měsíců po početí.
Ale někdo jiný řekne: "Když nedokáže přežít sám bez pomoci, není to lidská bytost." Řekli byste o svém starém otci, který potřebuje pomoc, že už to není člověk, a požádali byste lékaře, aby ho usmrtil?
Dítě se před porodem a po porodu nijak neodlišuje, až na to, že se jinak krmí a jinak získává kyslík. Když je dospělý nemocný a je v nemocnici, někdy dostává potravu a kyslík také trubičkou, jako je tomu u nenarozeného dítěte. Ale pro to nepřestává být člověkem.
V první části života dochází k daleko větší míře růstu než v jeho poslední části. Lidské tělo dokončí 90 procent svého vývoje, než se dítě narodí, jen 10 procent vývoje probíhá mezi narozením a dospělostí. Pak už žádný. Nemůžeme říci, že schopnost růst je znakem nelidskosti, protože by pak všichni, jimž je méně než 18 - 20 let, byli nelidští.
A jako kdyby nestačila likvidace běžných představ o tom, jak "nelidský" je dosud nenarozený plod, vytvářejí nyní vědci překvapující nový obraz o inteligentním životě v těle matky. Mimo jiné bylo zjištěno:
Už v devíti týdnech dokáže plod v těle matky škytat a reagovat na hluk. Od šesti týdnů existence plod slyší.
Tak jako dospělí lidé i plod spí a ve spánku se mu pohybují oči (tzv. REM, rapid eye movement)
Plod vnímá chuť jídel, které konzumuje jeho matka a v těle matky se prvně naučí rozlišovat chuti
Plod v těle matky kromě jiných duševních schopností dokáže rozlišovat mezi hlasem matky hlasem cizího člověka a reaguje, když se mu přečte známý příběh
I předčasně narozené nemluvně plně vnímá svět, má pocity, reaguje a přizpůsobuje se svému prostředí
Kořeny lidského chování, vědí nyní vědci, začínají vznikat velmi brzo - jen pár týdnů po početí. Ještě před tím, než si většina žen uvědomí, že jsou těhotné, se začal už vyvíjet mozek plodu. V době pěti týdnů od početí zahájil orgán, který vypadá jako tlustý červ, dramatický proces lidského rozvoje: vytváření hluboce zvrásněné a složité mozkové hmoty, té části mozku, která posléze umožní rostoucí osobě pohybovat se, přemýšlet, hovořit, plánovat a lidským způsobem tvořit.
V devíti týdnech umožňuje rostoucí mozek plodu ohýbat své tělo, škytat a reagovat na hlasité zvuky. V desátém týdnu plod pohybuje rukama, "dýchá" amniotickou tekutinu, otevírá ústa a protahuje se. Brzo poté zívá, cucá a polyká, hmatá a čichá.
Vědci, kteří sledují každodenní život plodu v těle matky, zjišťují, že tráví většinu času nikoliv používáním těchto nových schopností, ale spaním.Ve věku 32 týdnů tráví nenarozené dítě spaním 90 - 95 procent času dne. Některé tyto hodiny jsou stráveny hlubokým spánkem, jiné spánkem s rychlým pohybem očí (REM) a některé v nerozhodném stavu, který je důsledkem nezralého mozku nenarozeného dítěte. Tento stav se odlišuje od spánku u nemluvněte, dítěte nebo dospělého. Během spánku REM se pohybují oči nenarozeného dítěte rychle sem a tam jako u dospělého a mnoho vědců je přesvědčeno, že dítě sní. Vědci se domnívají, že nenarozené děti mají sny o tom, co znají - o pocitech, které zažívají v těle matky.
Blíže k porodu prospí nenarozené dítě 85 až 90 procent času, stejně jako nově narozené dítě. Mezi častými obdobími spánku zažívá nenarozený plod období probuzeného, plného vědomí, podle Columbia University, která monitoruje tyto cykly bdění a spánku ve snaze identifikovat vzorce normálního a abnormálního mozkového vývoje, včetně potenciálních charakteristik, které by mohly předpovědět syndrom náhlého úmrtí dítěte.
Ať už spí či bdí, lidské nenarozené dítě se pohne padesátkrát či více za každou hodinu, protahuje si tělo, pohybuje hlavou a obličejem a končetinami a zkoumá hmatem své prostředí. Četl jsem v deníku Jornal do Brasil, že psycholožka z Harvard Medical School byla fascinována množstvím hmatové stimulace, kterou si nenarozený plod vyvolává. "Rukou se dotýká obličeje, jednou rukou se dotýká druhé ruky, chytá se za nohy, chodidlem se dotýká nohy, ruce se chytají pupeční šňůry," vysvětlila.
Vědci zaznamenali i nezvyklejší "činnost" plodu, jako například lízání zdi břišní dutiny anebo chození po břišní dutině. Druhorozené a pozdější děti mívají v těle matky větší prostor pro takové manévrování než prvorozené děti. Po prvním těhotenství je děloha matky větší a pupeční šňůra je delší, dovoluje větší svobodu pohybu.
Když mají rádi lidi v dospělosti silně kořeněná jídla, mívá to také mnoho společného s tím, na o se nenarozené dítě zvykne v těle matky. Ve věku od 13 do 15 týdnů vypadají chuťová čidla nenarozeného dítěte už jako u dospělého člověka a lékaři vědí, že amniotická tekutina, v níž dítě plave, občas silně voní nejrůznějším kořením, které matka zkonzumovala. Vědci vědí, že dítě, které se narodí ve 33. týdnu, cucá usilovněji oslazeného dudlíka než obyčejného gumového.
Během posledních tří měsíců v těle matky polyká nenarozené dítě až litr amniotické tekutiny denně. Tekutina možná slouží jako "chuťový přechod" k matčině mléku, v němž jsou také příchutě z matčiny potravy.
Velmi předčasně narozené dítě ve 24. nebo 25. týdnu reaguje na zvuky kolem sebe, takže muselo jeho sluchové ústrojí fungovat už v těle matky. Mnoho těhotných žen svědčí o tom, že je dítě kopne, když někdo práskne dveřmi anebo automobil vystřelí do výfuku.
I bez náhlých zvuků není děloha tichým místem. Vědci, kteří do dělohy těhotné ženy vsunuli hydrofon, zaznamenali zvuk, který se podobá zvuku atmosféry v obývaném bytě. Dítě slyší oběh krve v matčiných žilách, zvuky, které vydávají její žaludek a střeva i její vlastní hlas, který prochází tkáněmi, kostmi a tekutinou, a hlasy ostatních lidí v místnosti. Tep nenarozeného dítěte se zpomaluje, když slyší hlas matky, z čehož zřejmě vyplývá, nejen že nenarozené dítě slyší a poznává ten zvuk, ale hlas matky ho uklidňuje.
Velmi předčasně narozené dítě vidí světlo a tvary: vědci předpokládají, že nenarozené dítě v těle matky má tytéž schopnosti. Tak jako není děloha v těle matky tichá, není tam ani úplná tma. Pravděpodobně je tam dostatečné množství vizuální stimulace, na niž může plod v těle matky reagovat, když je matka v ostrém světle, jako třeba když se na slunci opaluje.
Japonští vědci uvádějí, že dítě v těle matky jasně reaguje na záblesky světla, zaměřené na matčino břicho. Poškození očí u předčasně narozených dětí je důsledkem vystavení dítěte světlu v nesprávnou dobu jeho vývoje.
Kromě schopností hmatat, vidět a slyšet existuje u nenarozeného dítěte schopnost učit se a pamatovat. Tyto činnosti bývají automatické, někdy i jen biochemické. Například nenarozené dítě po prvních reakcích, plných znepokojení, nakonec přestane reagovat na opakovaný hluk. Podobné primitivní učení existuje i v reakci na matčin hlas.
Ale ukázalo se, že dítě umí daleko více. V osmdesátých letech bylo zkonstruováno krmicí zařízení, které umožňovalo dítěti pít rychleji, slyší-li ve sluchátkách určité zvuky, a pomaleji, slyší-li něco jiného. Prostřednictvím této technologie bylo zjištěno, že už několik hodin po porodu dává nemluvně přednost hlasu své matky před hlasem cizích lidí. Znamená to, že se muselo seznámit s hlasem své matky a zapamatovat si ho, i když nikoliv nutně vědomě, během měsíců v jejím těle. Nedávno bylo dokonce zjištěno, že nově narozené dítě má raději pohádku, kterou mu matka opakovaně předčítala před narozením, než novou pohádku, kterou mu začala číst až po narození!
Nově narozené děti nejenže dokáží rozlišit svou matku od cizího člověka, ale raději chtějí slyšet hlas matky, a to filtrovaný amniotickou tekutinou a nikoliv vzduchem. Nově narozené děti jsou také xenofobové - podle amerických studií dávají přednost tomu, hovoří-li jejich matka rodným jazykem než když ona nebo někdo jiný mluví cizím jazykem.
Loni jsem četl v deníku Le Monde, že sledováním změn v rychlosti tepu nenarozeného plodu zjistili francouzští psychologové, že nenarozené děti dokáží rozlišovat dokonce i hlasy cizích lidí. Také se ukázalo, že se jim některé pohádky líbí víc než jiné. Tep nenarozeného dítěte se zpomalí, slyší-li dítě známou francouzskou pohádku jako"La Poulette" (Kuřátko) anebo "Le Petit Crapaud" (Žabička). Když tentýž čtenář čte jinou, neznámou pohádku, rychlost tepu se nezmění.
Nenarozené dítě umí poslouchat, učit se a na určité úrovni si i věci pamatovat a podobně, jak je tomu u většiny dětí, má rádo pohodlí a jistotu známých věcí.
Co ženám způsobují potraty
Karlova univerzita v Praze třináct let studovala pečlivě prováděné a zaznamenávané potraty. Všechny tyto potraty byly provedeny na gynekologickém oddělení nemocnice. Hranice byla určena velmi "bezpečná": žádné potraty po dvanáctém týdnu (3 měsících) těhotenství. Byla používána "nejbezpečnější metoda" vakuová kyretáž. Pacientka v průměru zůstávala v nemocnici 3 - 5 dní a pak ještě týden doma (dostávala nemocenskou náhradou za mzdu). Zjistili toto:
"K akutnímu zánětu dochází v pěti procentech potratů. Trvalé komplikace jako chronické záněty ženských orgánů, sterilita a ektopické (mimoděložní)
těhotenství se vyskytují u 20 - 30 procent všech žen (které podstoupily potrat). Procento těchto komplikací je vyšší u poprvé těhotných žen.
Zejména výrazný je vzrůst výskytu ektopického těhotenství. Vysoký počet případů nesoudržnosti děložního krčku v důsledku potratu vede ke zvýšení spontánních potratů až na 30 - 40 procent. Často zaznamenáváme i další podstatné komplikace."
(A.
Kodásek, "Umělé přerušování těhotenství v Československu," International Journal of Gynecology and Obstetrics, 1971)
(B.
Ve studii stavu pacientek osm týdnů po potratu zjistili vědci, že 44 procent si z jich stěžovalo na nervové poruchy, 36 procent nemohlo spát, 31 procent pacientek litovalo, že si nechaly udělat potrat a 11 procentům pacientek předepsali lékaři psychotropní léky. Retrospektivní studie, zabývající se pětiletým obdobím, provedená ve dvou kanadských provinciích, zjistila, že ženy, které podstoupily potrat, se obracejí daleko častěji na lékaře a psychiatra. Nejvýznamnější bylo zjištění, že k psychiatrovi chodí 25 procent žen, které podstoupily potrat, ve srovnání s pouhými 3 procenty žen, které potrat nepodstoupily. Ženy, které podstoupily potrat, jsou podstatně častěji než ostatní ženy přijímány jako pacientky do psychiatrických nemocnic. Zvlášť ohrožené jsou dívky, jimž ještě nebylo dvacet, ženy, které nežijí s manželi nebo jsou rozvedené a ženy s historií opakovaných potratů.
Rozsáhlá studie náhodně vybíraných žen zjistila, že nejméně 19 procent žen po potratu trpí diagnostikovatelným posttraumatickým stresem (post-traumatic stress disorder, PTSD). Přibližně polovina žen, které podstoupily potrat, projevovala mnoho příznaků, i když ne všechny, poruchy PTSD a 20 - 40 procent žen projevovalo mírnou až vysokou míru stresu ve vztahu k zážitku potratu.
PSTD je psychická choroba, která je důsledkem traumatického zážitku, ochromující normální obranné mechanismy osobnosti a důsledkem je pak intenzivní strach, pocit bezmoci anebo pocit, že je člověk v pasti, anebo že nemůže ovládat svůj osud. Riziko, že způsobí určitý zážitek trauma, se zvyšuje, když je traumatizující událost vnímána tak, že obsahuje hrozbu fyzického zranění, sexuálního násilí anebo účasti na násilné smrti. PTSD je důsledkem traumatické události, která vyvolá hyperaktivaci obranného mechanismu osobnosti typu "bojuj nebo uteč". Tato hyperaktivace může způsobit chaos v obranném mechanismu, který není pak už závislý na aktuálních okolnostech. To vede k nenormálnímu chování a k vážným poruchám osobnosti.
Hyperaktivace obranného mechanismu osobnosti je důsledkem nevhodné a chronicky opakované aktivace mechanismu typu "bojuj nebo uteč". Zdá se, že je osoba trvale ve střehu vůči možnému nebezpečí. Mezi příznaky hyperaktivace obranného mechanismu osobnosti jsou přehnané reakce, záchvaty úzkosti, podrážděnost, záchvaty hněvu, agresivní chování, nemožnost se soustředit, intenzivní stav ostražitosti, nespavost anebo fyziologické reakce na situace, které symbolizují určitý rys původního traumatizujícího zážitku anebo se mu podobají (zrychlený tep nebo pocení během gynekologické prohlídky, nebo když žena slyší vakuovou pumpu).
"Intruze" je opakovaným návratem zážitku traumatické události v nechtěnou a neočekávanou dobu. Pacientka se neustále v myšlenkách vrací k průběhu potratu nebo k potracenému dítěti, dochází k návratu zážitků, v nichž žena znovu na okamžik vidí určité rysy průběhu potratu, má zlé sny ohledně průběhu potratu nebo o dítěti, v den výročí potratu u ní vznikají záchvaty intenzivního smutku nebo deprese.
Třicet až padesát procent Kanaďanek, které podstoupily potrat, mělo pak krátkodobé nebo i dlouhodobé potíže se sexuálním stykem. Problémy začaly okamžitě po potratu. Mezi ně patří ztráta libida při pohlavním styku, bolest při pohlavním styku, odpor vůči sexu a mužům všeobecně, anebo vznik promiskuitního životního stylu.
Asi šedesát procent žen, které mají po potratu problémy, pomýšlí na sebevraždu a 28 procent těchto žen se o sebevraždu skutečně pokusí a polovina z nich dvakrát nebo vícekrát. Vědci ve Finsku identifikovali silnou statistickou souvislost mezi potraty a sebevraždou ve studii, založené na analýze anamnéz. Identifikovali 73 sebevražd spojených s těhotenstvím během předchozího roku, které skončilo buď přirozeně anebo umělým přerušením těhotenství. Průměrná sebevražednost u všech žen byla 11,3 případů na 100 000 žen. Sebevražednost u žen, které porodily dítě, byla podstatně nižší (5,9). Sebevražednost u žen, které o dítě přišly, byla podstatně vyšší. U spontánních potratů byla sebevražednost 18,1 na 100 000 žen a u uměle přerušeného těhotenství byla 34,7 na 100 000 žen. Avšak sebevražednost během jednoho roku po uměle přerušeném těhotenství byla třikrát vyšší než sebevražednost u celkového vzorku žen. Pokusy o sebevraždu byly zejména časté mezi dívkami po umělém přerušení těhotenství, jimž ještě nebylo dvacet let.
Umělé přerušení těhotenství je spojováno se zvýšenou depresí, s násilným chováním, se zneužíváním alkoholu a drog, s náhradním těhotenstvím a s ochromením pouta mezi matkou a dětmi, narozenými později. Tyto faktory jsou těsně spojeny s terorizováním dětí v rodinách a zdá se, že potvrzují individuální klinické soudy, které spojují popotratové trauma s následným terorizováním dětí v rodinách.
Mnoho žen, které podstoupí potrat, si pak daleko obtížněji vytváří trvalé pouto k mužskému partnerovi. To bývá důsledkem reakcí na potrat, jako je snížené sebehodnocení ženy, větší nedůvěra vůči mužům, sexuální dysfunkce, zneužívání drog a zvýšená míra deprese, úzkosti a nestabilního hněvu.
V ženském těle se pomalu vyvíjejí lidské bytosti. Smrt nově oplodněného vajíčka se nezdá být totéž jako smrt člověka. Avšak neexistuje žádná jasná dělicí čára, která by oddělovala postupně se vyvíjející plod v těle matky od dospělého člověka. Proto je umělé přerušení těhotenství vážným etickým problémem.
(Z angličtiny přeložil JČ.)
