Britské listy

Zůstává mi nad slovy zástupců britské ambasády rozum stát. Kde se vzalo, že letištní kontroly nebo víza jsou zavedeny z důvodu, že čeští Romové zneužívají britského azylového sytému. To není nic než lež a k tomu zbabělá a bezohledná lež. I když odhlédneme od toho, že neexistuje v Británii azylový systém ale chaos (a to podle všech stran a většiny tisku), nesmíme slovům britských diplomatů ani na vteřinu uvěřit. Romové přijíždějí do Velké Británie, protože mají obavy o své bezpečí a mnohdy o život, a po svém příjezdu žádají zcela ve shodě s mezinárodním právem o azyl. V tomto okamžiku je na britských úřadech, aby rozhodly, jestli daný žadatel na azyl nárok má. Zde nastupuje jeden ze základních kamenů britské demokracie, v případě zamítnutí žádosti se má žadatel právo odvolat k soudu a tato ‚judicial review' může rozhodnutí úřadu zvrátit. Stejný proces použil nedávno londýnský starosta Ken Linvingstone, když se snažil zvrátit vládní pseudoprivatizaci metra. Stejně jako Rudý Ken většina Romů u tohoto ‚soudního přezkoumání' neuspěje a musí se vrátit do České republiky. To ale neznamená, že něčeho zneužívají.

Za svého působení v Londýně jsem posloužil jako překladatel několika romským rodinám a ve všech případech se v Anglii ocitli na základě velkého stresu. ‚V Londýně jsem se poprvé začal cítit jako člověk, nikdo si nemyslí, že jsem něco míň a nikdo na mě nepokřikuje,' řekl mi jeden z nich, a já jsem až tehdy pochopil, jaké to pro Romy musí v Česku být. Zrovna tak ale chápu, že většinu případů nejdřív úřady a pak soudy zamítají. Stejné příběhy útlaku se lze dočíst v anglickém tisku skoro každý týden, protože mimo multietnický Londýn není situace zas tak odlišná od nás. ‚Proč sem přinášeli své zvyky, když nám tady bylo před tím dobře,' řekl jeden syn Albionu poté, co vhodil kámen do obchodu pakistánské rodiny. V porovnání s příběhy kosovských nebo afgánských uprchlíků, nejsou pro britské úřady romské peripetie až tak srdcervoucí.

Stále ještě nechápu, jak zneužívají čeští Romové azylového ‚systému'. Projdou všemi jeho stupni podle pravidel daných jak mezinárodním tak britským právem a podle rozhodnutí buď zůstanou nebo se vrátí. To že jejich žádost nebyla dostatečná je smutný fakt o krutosti na celém světě, ale neznamená to, že se dopustili něčeho špatného. Jenže toto projití trvá dlouhé měsíce a nezřídka i několik let. Po celou tuto dobu dostávají uprchlíci podporu a ubytování, i když si po půlroce mohou zažádat o pracovní povolení, což mnozí činí. Celý soudní proces také stojí peníze, které hradí Britští daňoví poplatníci. K tomu se ještě řadí problém, že britské úřady nejsou schopny zamítnuté žadatele jednoduše odsunout, takže ti zůstávají v zemi i dlouho po rozhodnutí o odsunu.

Toto vzbuzuje mezi mnoha britskými daňovými poplatníky velkou nevoli. Během letošní volební kampaně vyvolali zoufalí konzervativci takovou nenávist mezi populací, a přestože jim to naštěstí k moci nepomohlo, donutili labouristickou vládu, aby podnikala zdánlivě tvrdé kroky proti žadatelům o azyl. Bývalý ministr vnitra Jack Straw (dnes ministr zahraničí), který mimochodem pustil z vězení přítele Margaret Thatcher a vraha, generála Pinocheta, stál u zrodu projektů jako nahrazení finanční podpory kupóny, které nijak proces žádosti nezrychlily ani nezlevnily. Výsledkem této hektické propagandy, za níž by se nemusel stydět ani republikán Sládek, je to, že si většina britských občanů myslí, že je azylový systém stojí přes deset procent státního rozpočtu, i když to ve skutečnosti není ani celé jedno procento.

Aby si tedy ušetřila pár liber a hlavně, aby se zalíbila voličům a odvedla jejich pozornost od jiných skandálů, posunula britská strana kontroly k nám. Je jedno, co říkají, ale důvod je proto jen jediný, a to vyhnout se svým vlastním zákonům, tj. odepřít potenciálním žadatelům o azyl právo na nezávislé soudní přezkoumání toho, co nějaký úředník s razítkem rozhodne. To že jsou tyto úřady prosáklé tzv. institucionálním rasismem, víme z několika nezávislých zpráv a proto lze velice úspěšně pochybovat o objektivitě ruzyňských předsunutých hlídek. Úsměvné bylo, když úředníci nepustili několik neromských studentek, čímž k diskriminaci na základě rasy přidali diskriminaci na základě pohlaví. Zavedení víz pro české občany je jen druhou stranou téže mince. Anglická strana tím Romům říká: ‚Ať si vás třeba vraždí, my o tom nechceme slyšet. Na azyl možná máte právo a možná ne, ale my si s tím nechceme lámat hlavu, zůstaňte si kde jste.' K něčemu celá aféra snad dobrá bude, protože nám ukazuje, v jaké neutěšené situaci se nachází několik procent českých občanů. Doufám, že Romové zase začnou do Anglie po zrušení kontrol zase houfně prchat, protože si angličtí úředníci musí sníst, co si navařili a my neromští Češi se musíme uvědomit, že slova nestačí a musíme si dát se vzájemným spolužitím práci. Mohl by s tím začít třeba Microsoft, jehož kontrola pravopisu, kterou jsem při psaní tohoto článku použil, nezná slovo Rom v žádném pádě, ale slovo cikán skloňuje ve všech.