Co musí NATO učinit, aby znovu ovládlo situaci

Válka je svou podstatou riziková záležitost a skládá se z celé série obtížných možností, napsal v britském deníku Express v úterý 6. dubna generál Sir Michael Rose, bývalý velitel britských mírových sborů v Bosně.

Nejhorší je, pokračoval Michael Rose, když velitel uprostřed bojů přijde o iniciativu a zjistí, že nepřítel postupně likviduje alternativy, které jsou pro něho otevřené. V takové situaci ztratí velitel životně důležitou možnost operovat ze své strany momentem překvapení a začne na události pouze reagovat, namísto aby je sám určoval. Jeho celkový operační plán se rozloží a cíle začnou být nedosažitelnými.

Zdá se, pokračuje Michael Rose, že po čtrnácti dnech války na Balkáně se velitelé NATO dostali právě do této nezáviděníhodné situace.

Na začátku leteckých úderů nám politikové vysvětlovali, že neválčí s Jugoslávii, ale jen s represívním Miloševičovým režimem. Proto se válečného úsilí účastnila jen relativně malá část určitých armádních zbraní. Odráželo to strategický názor, že se NATO účastní jen omezeného vojenského konfliktu. Ale od samého začátku bylo jasné, že politická omezení a závislost jen na leteckých úderech znamenají, že hlavní politické a vojenské cíle jsou nedosažitelné.

Nyní, uprostřed srdceryvných scén přílivové vlny miliónů uprchlíků, kteří utíkají z Kosova, jsou naše původní důvody, proč jsme šli do války na Balkáně v podstatě už neplatné a důvěryhodnost NATO byla vážně otřesena.

Má-li obnovit NATO svou iniciativu a má-li se vyhnout dlouhodobé porážce, jeho stratégové musejí naléhavě přehodnotit priority, zkoumat nové možnosti a vypracovat systematický operační plán, který je relevantní pro hluboce změněnou, novou situaci.

Nejprve musíme uznat odpovědnost NATO za humanitární důsledky války - neboť NATO se účastní humanitární války, v níž se část civilního obyvatelstva stala jasně součástí rovnice.

Vzhledem k tomu, že Makedonie a Albánie nemají nutné zdroje k tomu, aby se mohly starat o velké počty uprchlíků, a Makedonie k tomu ani nemá politickou vůli, bude muset tento obrovský úkol splnit samo NATO. Uprchlické tábory budou blízko hranice Kosova a součástí úkolu NATO bude zabránit tomu, aby se nestaly vojenskými základnami Kosovské osvobozenecké armády, která by odtamtud útočila do Kosova.

Zadruhé, NATO by mělo okamžitě rozmístit bojové jednotky na hranicích mezi Makedonií, Albánií a Kosovem. To by nejen zlepšilo vojenské schopnosti, jak realizovat humanitární program, ale zároveň by to zbrzdilo Miloševičovo etnické očišťování.

A zatřetí by mělo být zahájeno plánování rozsáhlé pozemní ofenzívy v Kosovu - protože jedinou jistotu při všem nynějším zmatku je, že jugoslávská armáda v žádném případě není schopna bojovat proti pozemním jednotkám NATO. Dokonce i Miloševič to dobře ví.

Nakonec bude pozemní ofenzíva nutná stejně, pokud Miloševič odmítne vyjednávat a pokud bude politiky rozhodnuto vytvořit v Kosovu zónu bezpečí anebo proměnit Kosovo v protektorát NATO.

Neustále opakovat, že věc vyřeší letecké údery, znamená propadat rétorice a vyhýbat se skutečnosti. Nemůžeme si dovolit, aby naší válečnou agendu diktoval Miloševič anebo navrhovatelé leteckých úderů.