Jaká je dnes americká zahraniční politika?
Amerika utvářela poválečný svět, ale v devadesátých letech tohoto století chce Amerika hodně, je však ochotna riskovat jen málo
Slabost americké zahraniční politiky je zjevnější než kdy předtím, argumentoval v úterý v deníku Guardian jeho zahraničně politický komentátor Martin Woollacott. Nyní je zjevný obrovský rozdíl mezi ambicemi americké zahraniční politiky a potřebou činných zásahů, bez nichž tato politika nemůže být realizována. Občané Kosova jsou vyháněni z domovů po tisících, čínští demokraté jsou ve vězení, Rusko se potácí od jedné hospodářské krize k druhé a americká a britská letadla bombardují Irák, bez jasné představy, proč to vlastně činí, a americká zahraniční politika vyhlíží daleko méně stabilnějši než kdysi.
Před deseti lety se zdálo, pokračuje Wollacott, že Spojené státy nemusejí činit nic jiného, než si vybrat své politické investice a ve všech oblastech světa konečně dojde postupně k politickému narovnání.
O deset let později jsme zažili světovou hospodářskou krizi, za niž nesou především vinu Spojené státy, a zdá se, že nyní vzniká krize v oblasti mezinárodní politiky.
Pokud k tomu dojde, vinu pravděpodobně ponese tvrdošíjné americké odmítání využít vlastních zdrojů k řešení mezinárodních krizí, pokud to není za úzce omezených, pro Američany přijatelných podmínek, a také užívání často kontraproduktivního nástroje leteckých útoků.
V Bosně since nakonec došlo k řešení, vádne naděje, že problém Kosova bude také vyřešen a americký vliv se projevil pozitivně v Severním Irsku. Jinde ale vypadá situace podstatně hůř.
Spojené státy dovolily Binyaminovi Netenyahu, nejneschopnějšímu politickému představiteli, jaký kdy stál v čele Izraele, a Saddámu Husajnovi, nejnebezpečnějšímu vládci na Blízkém východě, aby jednali prot vůli USA. Situace v Rusku je katastrofální a částečně je to bezpochyby proto, že hospodářská politika, kterou Rusku doporučoval Západ, zhoršila jeho problémy. V Číně se mnoho očekávalo od tzv. "politiky angažovanosti", která prosazovala obchod s Čínou bez ohledu na čínské potlačování lidských práv, jenže nakonec neprospívá ani obchod, ani neprospívají lidská práva. To, že se neustále upřednostňovala Čína, nakonec vedlo k tomu, že Indie a Pákistán loni začaly otevřeně vlastnit jaderné zbraně. Úsilí přesvědčit Severní Koreu, aby se vzdala snahy získat jaderné zbraně, dosud nemělo úspěch.
Často proklamovaný vstup Spojených států do Afriky se dosud nekonal a v srdci afrického kontinentu spolu válčí šest států.
V Evropě je ochromována aliance, kterou vedou Spojené státy, americkým odmítáním použít pozemních vojsk v ofenzívní roli. Minimální většina, jíž nedávno schválil americký Kongress vyslání amerických vojáků pro mírové sbory do Kosova, pro jednotky, které by nečelily žádnému vojenskému riziku, ukazuje, jak obtížné bude, pokud nebudou letecké údery úspěšné, získat souhlas amerického parlamentu k vyslání pozemních vojsk.
Existuje ještě jedno riziko, totiž že mezinárodní vojenské akce, které vedou Spojené státy bez souhlasu OSN, se stanou pravidlem. Spojené státy se snaží způsobit, aby bylo NATO restrukturalizováno jako nástroj světové politiky, který by útočil na teroristické státy, pašeráky drog, a mezinárodní zločince, působící ve velké části Afriky a Blízkého Východu.
To vytvoří další nátlak na Evropu, která už je na Spojené státy, docela rozhněvána, protože Američané jeden den chtějí globální celoevropskou spolupráci a druhý den uvalují na evropské země obchodní sankce, které likvidují evropské pracovní příležitosti.
V minulých týdnech vedly Spojené státy proti Evropě obchodní válku týkající se banánů z Karibské oblasti. Bylo to, argumentuje Martin Woollacott, nesmírně pošetilé, vzhledem k mezinárodní situaci, a nyní hrozí Spojené státy evropských zemím dalšími nehoráznými cly ve snazit vnutit Evropě americké hovězí s vysokou dávkou hormonů.
Prezident Clinton pronesl v únoru projev o americké zahraniční politice. Zdůraznil v něm, že si Amerika nepřeje být izolacionistická, ale že chce "spolupracovat se všemi ostatními zeměmi" a že "musíme čelit všm nebezpečím společně". Jenže v projevu se hlavně zdůrazňovalo nebezpečí, jemuž čelí Amerika od chemických a biologických zbraní, a dále Clinton hovořil o tom, jak svět podvádí v oblasti mezinárodního obchodu - snažil se vytvořit dojem, že Američané vždycky obchodují jedině nevinně a eticky, zatímco cizinci systematicky porušují všechna etická pravidla.
Je možná škoda, konstatuje Wollacott, že šest z deseti let od ukončení studené války je americkým prezidentem Bill Clinton. Vždycky mu totiž trvá dlouho, než se rozhoupá k činu, a dělá všechno s nervózním pohledem na průzkumy veřejného mínění a na Kongres, který je vůči němu většinou nepřátelský.
Existují však v podstatě tři důvody, proč se octla americká zahraniční politika v obtížné situaci, pokračuje Woollacott. Americká zahraniční politika má za posledních deset let tři základní charakteristiky. Zaprvé, soustřeďuje se na ambiciózní, avšak nepříliš dobře promyšlenou snahu restruktualizovat poměry na světě. Snaží se spojovat prosazování deregulační hospodářské politiky a demokracie způsobem, který je často povrchní a neefektivní. Teprve nyní se začíná ukazovat, do jaké míry se staly nevyzkoušené neoliberální teorie podstatou americké zahraniční politiky.
V sérii článků, které nedávno otiskl deník New York Times, ukázal tým reportérů, vedený novinářem Nicholasem Kristofem, jak se stalo součástí práce amerického ministerstva zahraničních věcí prosazovat deregulaci a odstraňovat veškeré překážky mezinárodnímu finančnictví a obchodu, při jednáních s jednotlivými vládami i při mezinárodním vyjednávání o hospodářských záležitostech. Součástí tohoto ideologického úsilí byla taktická kampaň, jejímž cílem bylo dosáhnout maximálního pronikání amerických firem do jiných ekonomik, prostřednictvím kritiky existujících obchodních bariér, i když byly pro ně rozumné společenské, kulturní nebo vědecké důvody, a částečně prostřednictvím selektivního využívání amerického politického vlivu. Od prosazování amerických filmů až po geneticky modifikované potraviny je americká zahraniční obchodní politika agresívní a legalistická.
Americká globální hospodářská politika ochromila Rusko, vyvolala explozui ekonomik v jihovýchodní Asii, destabilizovala některé latinsko-americké země, ovlivnila hospodářský vývoj v mnoha zemích světa k horšímu a rozhněvala čelné obchodní partnery Spojených států, od Japonska až po Evropu.
Demokratické principy, které Spojené státy prosazují pro jiné země spolu se svou obchodní zahraniční politikou jsou v pořádku, ale v mnoha zemích, například v Kambodži či v různých afrických státech, je tato demokracie budována na písku.
Druhým hlavním rysem americké zahraniční politiky je posedlost Spojených států s vlastní bezpečností. Přirozeně všechny země usilují především o vlastní bezpečnost, avšak existuje zvláštní, podivný americký pohled na svět jako místo, kde neustále vznikají protiamerická spiknutí. Tento pohled jde velmi špatně dohromady s americkým úsilím prosazovat kolektivní bezpečnost.
Sovětský svaz jako hrozba americké bezpečnosti už neexistuje, avšak americká oficiální mysl se obává různých nepřátel, včetně teroristických států, islámských fundamentalistů, teroristů, pašeráků drog a organizovaného zločinu. Nikdo nepopírá, že tyto problémy existují, jenže v Americe existuje podle Martina Woollacotta tendence vytvářet z těchto nejrůznějších hrozeb jednotné "podzemí zla", asi jako Rusko bylo pro Ronalda Reagana "říší zla". Američané někdy projevují snahu zaútočit na toto "jednotné podzemí zla" jednostranně. Spojencům se pak zdá, že zahajují válku, k níž by jinak nemuselo dojít.
Amerika je také posedlá svou nejmodernější technologií, kterou považuje za zdroj bezpečnosti, jaký jiné země nemají. Vyvolává to dojem, že je možno zajistit zahraniční bezpečnost Spojených států bez obětí na lidských životech.
Třetí slabost americké zahraniční politiky je podle Wollacotta přílišná uctivost nynější americké vlády vůči veřejnému mínění. Americká vláda zkoumá téměř denně, co si myslí američtí občané o různých jejích politických iniciativách, a lehce tak ztrácí přehled o tom, jaká politika je realistická. Pokud došlo v poslední době k nějakým úspěchům v americké zahraniční politice, bylo to jen v důsledku práce silných osobností, jako je Richard Holbrook, které ignorují neustále zkoumání veřejného mínění a vytvářejí novou situaci, na niž musí prezident reagovat. Jinak je americká zahraniční politika přeopatrná, zejména, pokud jde o vysílání vojsk do zahraničí.
