Demokracie jsou slabé, když musejí čelit diktátorům
napsal v deníku New York Times politolog Tony Judt.
Diktátoři se podle Judta nechovají racionálně. Svým vlastním zemím vnucují diktátoři ničivou politiku. Vedou vlastní země do katastrofálních válek proti jiným zemím. Stalin nechal popravit velení své armády těsně před druhou světovou válkou. Hitler postihl genocidou lidi, kteří mohli podstatně prospět jeho válečnému úsilí.
Tváří v tvář takovýmto lidem uplatňují demokratičtí političtí představitelé bezmocně svou logiku.
Demokratičtí politikové nejsou schopni porozumět diktátorům zejména, jde-li o diktátory provinční. Stalin či Mussolini dobře věděli, že na světě existují hranice, a že si nemohou dovolit všechno. To si neuvědomují jejich provinční následovníci. Krátce po zahájení bombardování Jugoslávie konstatoval jeden činitel americké Rady národní bezpečnosti, že účelem bombardování je přimět Miloševiče, aby zaplatil pro sebe nepřijatelnou cenu za své chování.
Jenže pro Miloševiče je nepřijatelné jen to, ztratí-li moc.
Demokratům se nelíbí na Miloševičovi, na Saddamu Husajnovi a jeho kolezích v Severní Koreji, že opakovaně porušují normy a pravidla, ustavené mezinárodními smlouvami, konvencemi pro lidská práva či prostě jen vzpomínkou na druhou světovou válku.
Miloševič využívá naší slabosti - naší nechuti vést válku odporným způsobem. V případě Spojených států má Miloševič ještě další trumf v ruce - ví, že Amerika se bojí vlastních mrtvých a raněných. Ve věku profesionálních armád je to velmi podivný přístup. Hraje to také do rukou Miloševičových. Ten se nijak nad počtem mrtvých nepozastavuje.
Nemůžeme si stěžovat, že nás Miloševič překvapil. V projevu v Prištině v roce 1987 dal Miloševič světu najevo, že zamýšlí posílit svou moc v Srbsku tím, že bude využívat ultranacionalistických postojů vůči kosovským Albáncům. Dlouho čekal na možnost vyhnat tyto lidi z Kosova a jednal nyní zcela logicky. Logika naší reakce musí být, že mezinárodní společenství, nebo NATO, nebo Spojené státy musejí být ochotny učinit vše, aby bylo Miloševičovi zabráněno v této činnosti.
Ano, znamená to pozemní vojska, a ano, znamená to mrtvé a raněné. Pokud to nejsme schopni přiznat, znamená to, že nemáme vojenskou odvahu pro prosazení našeho morálního přesvědčení. Musíme se modlit o nové politické vedení, které tohle pochopí a bude schopno to vysvětlit i voličům.
Alternativou je zrušit všechna poučení, o nichž jsme si mysleli, že jsme je získali za posledních šedesát let. Diktátoři mají dobrou paměť - a takovou paměť bychom měli mít i my.
