čtvrtek 29. dubna O B S A H Co je nového v České republice: Přehled událostí Odkazy: Soubor nejzajímavějších článků z poslední doby Válka o Kosovo: NATO jedná správně, i když ze špatných důvodů (Andrew Stroehlein) Srbsko: Co si myslí Rusové (Roj Medvěděv) Co si myslí Srbové v Británii (Guardian) Dvojí měřítka pro Billa Clintona (Slate Magazine) Bombardování srbské televize: Nová kulturní politika NATO (Jan Keller) Reakce: Poznámky na téma Václav Bělohradský (Vlastimil Čich) Jindřich Pařík o válce v Kosovu Život je bohužel businessŠ (Petr Vyhnálek) Kosovo: Přemnožování primitivních národů je skutečně problém (Jaroslav Teplý) Analýza: Kosovo a vzpomínka na Čečensko (František Roček) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

František Roček

V souvislosti s úvahami nad pozemními operacemi v Kosovu (BL 16. 4. - Pozemní boje: ztráty aliance by asi nešly do tisíců) předkládám pohled na čečenský fenomén nejen jako na historický děj, ale především jako na látku ke kosovskému přemýšlení.

Jak to začalo?

21. prosince se ruská vojska po tvrdých bojích probila na předměstí Grozného a zmocněnec ruského prezidenta pro lidská práva Sergej Kovaljov přítomný v Grozném označil ruské vojsko za hlavního porušovatele lidských práv v Čečensku. O den později Dudajev vyzval muslimské obyvatelstvo Kavkazu ke "svaté válce" proti Rusku a jeho "satanským metodám". 28. prosince ruská vojska zahájila mohutný letecký i pozemní útok na Groznyj a 31. 12. pronikla po mohutné ofenzívě konečně do čečenské metropole a začal boj o každý dům.

Ruský ministr obrany Pavel Gračov v první lednový čtvrtek roku 1995 chtěl oznámit definitivní vítězství nad Čečenskem, pak se ale na tiskovou konferenci v Moskvě ani nedostavil. Novináři škodolibě psali, že čečenský problém měl, podle jeho dřívějších slov, vyřídit během pár hodin jediný výsadkářský prapor, nebo v druhé verzi, jeden výsadkový pluk za dvě hodiny".

Selhání ruských jednotek

ČTK přinesla zajimavý separát toho, co Fred Hiatt napsal v americkém listě Washington Post v lednu 1995 o vojenské situaci v Čečensku: "Téměř všichni zdejší důstojníci za to dávají vinu prezidentu Borisi Jelcinovi a dalším čelným moskevským představitelům, kteří, podle jejich slov, vydali rozkaz k útoku na Čečensko dříve, než byly zmobilizovány dostatečné ozbrojené síly, za nejhoršího možného počasí a bez jasného cíle či plánu.

"Podle mého názoru to bylo zločinné rozhodnutí," říká major Valerij Vasiljev. "Armáda tady nic nevyřeší a válka potrvá 20 let." Vasiljev, který je v armádě již 14 let, byl vyslán do Grozného bez mapy, bez jasných rozkazů a bez bojového výcviku potřebného k boji v ulicích měst. K boji dům od domu v těsných čtvrtích byl vybaven protitankovými zbraněmi účinnými pouze v okruhu stejně velkém jako tři fotbalová hřiště. Jeho jednotka, v níž chybí třetina mužů, byla napěchována vojáky, které nezná. Nevěděl, jaká je nalevo či napravo armáda - zda jeho vlastní nebo nepřátelská a neměl žádné spojení s ostatními ruskými jednotkami ve městě. Dva z jeho 12 mužů byli zabiti a Vasiljev se nakonec stáhl.

Bezpečnostní rada Ruské federace zorganizovala pro přibližně tucet novinářů zahraničních listů, televize a tiskových agentur návštěvu v polním štábu ruské armády Mozdoku, v opožděné snaze napravit pošramocený image doma i v zahraničí. Cílem cesty bylo ukázat "ruskou stranu" vojenské operace, kterou Jelcin zahájil 11. prosince. Když však novináři dorazili do Mozdoku, posádky necelých 30 kilometrů od čečenských hranic a přibližně 100 kilometrů od čečenského hlavního města Grozného, bylo jasné, že o jejich příjezdu armádu nikdo neinformoval. Skupinka čekala celou hodinu na rozbahněné rozjezdové dráze, v chladné a pochmurné scenérii hnědé a šedé barvy.

Skupiny vojáků se tísnily kolem ohňů, zatímco každých pět minut přistávaly nebo startovaly vrtulníky, dopravní letouny a stíhačky. Tlupa zarostlých příslušníků paradesantních jednotek, někteří ve vlněných čepicích, jiní s šátky uvázanými kolem čela na pirátský způsob a s cigaretou v ústech, čekala na letadlo, které je mělo po měsíci v bojové zóně dopravit zpět do Moskvy. "Je to horší, než si vůbec dokážete představit," říká jeden z nich. "Řekněte světu, že prostě posílají naše chlapce na jatka," ozývá se jiný. Podplukovník mířící na frontu je toho názoru, že Rusko udělalo správně, když vyslalo armádu, aby zabránila Čečensku v odtržení od Ruské federace.

"Pohled na ty téměř ještě děti, které se dostávají do zajetí, je však k pláči," říká. "Kdo je sem poslal? Na práci, jako je tahle, máme dost profesionálů." Ruská armáda však podle svých generálů již ve skutečnosti nemá dostatek mužů, které by vyslala tam, kde je jich zapotřebí. Je pravděpodobné, že Západ dlouhou dobu schopnosti sovětské Rudé armády přeceňoval. Je však jisté, že její schopnosti v průběhu tří let, které uplynuly od rozpadu Sovětského svazu, značně klesly. Vojenský rozpočet na letošní rok činil 14 miliard dolarů, což je jen pouhý zlomek toho, co má k dispozici americká armáda. V dopise parlamentu 8. listopadu (1994) přední generálové ruských ozbrojených sil - včetně jejich velitele generálplukovníka Vladimira Semjonova - varovali, že základní schopnost armády plnit úkoly je pochybná. Podle generálů se od roku 1992 nekonalo ani jediné vojenské cvičení nebo manévry na úrovní divizí. Jednotky mají jen 53 procent mužů a čerství branci často nedokončili střední školu. Počet letových hodin pro piloty vrtulníků se vzhledem k nedostatku pohonných hmot snížil ze 100 na 30 ročně a více než jedna třetina helikoptér vinou nedostatku náhradních dílů vůbec nelétá.

Rodiny přibližně 45.000 důstojníků nemají kde bydlet a armáda nemá peníze na bytovou výstavbu. Nejlepší důstojníci odcházejí, nejschopnější teenageři se vyhýbají odvodu. Takže, když politikové požadovali útok na Čečensko, nebyla armáda s to nalézt kompletní prapory či pluky. Ještě obtížnější bylo objevit dobře vycvičené vojáky. Žádný z branců, kteří odsluhují 18měsíční vojenskou službu, nemá náležitý výcvik. Někteří z nich sice od pohledu znají bojová vozidla, která mají použít k boji, nikdy je však neřídili. Podle záznamů uchovávaných v každém bojovém stroji se z některých tanků nestřílelo od roku 1989." Tolik Washington Post.

Ruské velení v severoosetském Mozdoku s některými jednotkami nemělo spojení i několik dnů. Proti sobě občas bojovaly i dezorientované ruské oddíly. Velitelé pod podmínkou zachování anonymity novinářům tvrdili, že do Čečenska vyjeli s nekompletními jednotkami, s nezkušenými mladíky, z nichž někteří ani neumějí rozebrat a vyčistit samopal, bez znalosti terénu a dokonce bez podrobných map. Některé jednotky nastupovaly do útoku s tím, že je čeká v Čečensku nenáročné cvičení.

Obranné prostředky tanků T-72 a T-80 i další těžké techniky nedoznaly inovace od počátku osmdesátých let. Na Kavkaz byl proto v lednu spěšně vyslán tým zbrojních expertů, aby prověřil, zda právě toto patří k příčinám děsivých ztrát. Značnou měrou dal konflikt v Čečensku vyniknout ještě donedávna skrývaným rozporům uvnitř ruské generality, jejíž část čečenské dobrodružství od počátku odmítá. K odpůrcům silové varianty řešení čečenské krize patří náměstek ministra obrany Boris Gromov, podle něhož byla operace připravena bez vědomí kolegia ministra a její "žalostné výsledky jsou důsledkem toho, že armáda se nezabývá svými úkoly, ale policejními funkcemi, které jí nepříslušejí".

Trik generálů?

Poučení z prvních vojenských operací pro lid obecný nakonec znělo: kdo chce vyhrát válku, nesmí svého protivníka vůbec podceňovat - nemůže si to dovolit dokonce ani velmoc. Rusko napochodovalo do Čečenska, jako by se jednalo jen o větší policejní operaci proti bandě čečenských mafiánů na předměstí Moskvy. Ale nelze vyloučit, že se jednalo skutečně o plánovaný krach. A to již proto, že území Čečenska není tak velké a pomocí rozsáhlých technických prostředků je zvládnutelné. Proto menší šok, který by donutil vládu více se věnovat armádě a jejím finančním poměrům, by neškodil. Že přitom zbytečně zahynou vojáci?

Říše ruského a čínského typu mají "zdravý" odstup od jedince. Individuum nemá z hlediska říše příliš velký význam. Západní demokracie si z tohoto hlediska komplikují situaci, protože musejí dokladovat svou péči o člověka a proto jejich akce jsou komplikovanější a finančně daleko více náročné.

Zajímavý otazník

Na této akci je zajímavé, že přesun Radujeva, pokud jeho jednotka čítala přes 600 mužů, byl vlastně přesunem vojenského praporu, byť bez těžké vojenské techniky. Kolona automobilů a autobusů je nenápadná jako slon na ulici. Přesto jednotka dorazila bez potíží k vojenské základně Rusů. Koncentrace vojsk v Čečensku byla taková, že projít čečensko-dagestánskou hranici bez povšimnutí bylo náročné. Vždyť o osm dnů později ruské letectvo zlikvidovalo asi 150 bojovníků, kteří šli Radujevovi na pomoc. Vkrádá se otázka, zda Radujevova akce nebyla od počátku sledována a Rusové se nepřipravovali na odvetu za několik čečenských útoků, při kterých museli, díky rukojmím, ustoupit.

V Kyzljaru, kde vzalo komando do zajetí na 2000 osob, zahynulo na 40 civilistů. Údajně palbou ruských jednotek. Komando po dohodě odjíždělo z Kirljaru druhý den, 10. 1. 1996 se 100 civilisty a 37 zajatými přísušníky jednotek OMON na dagestánsko - čečenské hranice. Konvoj byl zastaven na hranici u vesnice Pervomajskoje. Od 11. do 15. ledna Rusové vyjednávali s komandem a 15. ledna za podpory děl a bitevních vrtulníků zahájili dobývání vesnice, protože údajně Čečenci popravovali rukojmí. Do 17. ledna je při bojích osvobozeno celkem 38 ze 100 osob. Poté je vesnice srovnávána se zemí těžkými děly a raketomety Grad. 18.ledna zbytky komanda prolomily ruské obklíčení. Radujev vyvázl. Velké ruské síly nebyly schopné skupinu partyzánů zadržet? Nebylo cílem spíše demonstrativně ukázat, že ani rukojmí neodradí ruské jednotky od konečného řešení, ale vůdce komanda má být ušetřen?

Velitelé v akváriu?

Mluvilo se o tom, že Dudajev spolu s nejvyššími kruhy v Moskvě má zájem na pokračování konfliktu, či dokonce v jeho rozšíření, aby mohl být vyhlášen výjimečný stav. Hovoří se o kompromitujících materiálech, které by Dudajev nebo jeho věrní mohli vytáhnout na nejvyšší moskevské představitele v případě zatčení nebo smrti. Na konfliktu má také zájem armáda a její vojensko-průmyslový komplex, protože díky tomu je opět armáda (alespoň trochu) preferována. Likvidace čečenského odporu by byla pro ruskou armádu katastrofou. Lidé by si rychle vytvořili iluzi míru a na armádu by opět (jako na darmožrouta) zapomněli.

Kauza Dudajev

"Tuto operaci uskutečnily výzvědné jednotky ruského generálního štábu pod přímým velením Pavla Gračova," uvedl týdeník, aniž upřesnil dobře informované zdroje, na které se odvolal. Dodal, že jednotky byly k operaci připraveny již delší dobu a čekaly jen na rozkaz. Týdeník se také pozastavil nad tím, proč Džochar Dudajev nebyl odstraněn již dříve. Usoudil, že Gračov, který kontrašpionáži předával jen velmi málo informací, "si Dudajevovu hlavu ponechával na horší časy".

Nutné zlo

V zájmu pohodlné a tzv. civilizované Evropy a Ameriky je, aby ruské ozbrojené síly zadupaly čečenské separatisty do země. Došlo ke konfrontaci politického islámu s ruským carismem. Velmocenské tendence a náhled na člověka se v Rusku od dob carismu, přes rudou éru až do dnešních dnů, se v podstatě nezměnily. Vidina muslimského státu se objevila ve větší míře po druhé světové válce jako reakce na totalitární arabské vlády (např. Irák, Írán, Sýrie, Egypt, později Afghanistán či Alžírsko). Islámská idea se stala pod dojmem těchto vzorů hnacím motorem snah po nezávislosti některých států bývalého SSSR a republik Ruské federace.

Nelze se proto divit, že např. fundamentalistické egyptské hnutí Muslimské bratrstvo - je hlavním fundamentalistickým hnutím v arabském světě, a doufá, že do 30 let bude ustaven světový islámský stát. V interview pro panarabský list Al-Haját vydávaný v Londýně to uvedl koncem ledna 1996 nový vůdce organizace Mustafá Mašúr. Podle jeho názoru nejde o nijak nereálnou myšlenku. Upozornil přitom, že komunismus se po 70 letech zhroutil a "sionistická entita" (Izrael) se snaží vytvořit stát přes půl století, aniž "dosáhla stability".

Vize Mustafy Mašúra je značně blízko naší hypotéze, že kolem roku 2015 lze čekat krizi z přerozdělování světa. Aby byl světový islámský řád završen za 30 let, znamená to, že kolem roku 2015 bude v poslední třetině plánovaného získávání světové vlády, což se neobejde bez konfliktů.

Není bez zajímavosti, že generál Dudajev jako velitel letectva v Afghánistánu se nemalou mírou podílel na likvidaci tamních pravověrných muslimů. Po rozpadu SSSR a návratu zpět do Čečenska se stal z Dudajeva pravověrný muslim. Dostal od vůdců ozbrojené opozice v Afghánistánu, proti které bojoval, dýku jako výraz zahlazení a odpuštění jeho provinění na afghánských bratřích. Bylo to rozumné, protože Dudajev stejně tvrdě, jako na bombardování v Afghánistánu, pracoval na proislámské Čečenské republice.

Reálpolitika a cynické poznámky

Že na ruskou vojenskou neohrabanost doplatily životem desetitisíce bezmocných a nevinných čečenských civilistů se brzy zapomene. A jen pro pořádek, když je hlavním tématem Kosovo: Na Havlově Foru 2000 v minulém roce Sergej Kovaljov obvinil politické představitele z bezzásadovosti v řešení války v Čečensku, když pro ně podpora prezidenta Jelcina byla důležitější než záchrana tisíců lidských životů.

Ruská demontáž dvou mýtů

Mýtus mocného tisku: První dva měsíce útoku ruských sil na Čečensko se zdálo, že sdělovací prostředky a veřejné mínění ruské vojsko z Čečenska vyženou. Nestalo se tak.

Nepříjemným faktem pro armádu byla skutečnost, že mnohé ruské sdělovací prostředky od počátku, podrobně a se snahou o maximální objektivitu, informovaly o konfliktu, který se pro Rusy nevyvíjel vůbec dobře. Válka takřka v přímém přenosu vyvolala u velké části veřejnosti odmítavou reakci, mnohé organizace dobrovolného Výboru vojenských matek začaly žádat návrat vojáků základní služby z Čečenska a dezertérům stranila i část tisku, kde se kupříkladu objevily právníky připravené návrhy prohlášení, jímž mají zběhové zdůvodnit útěk z bojiště.

Protože Čečensko se chápe jako součást ruského území, síly pro a proti byly po roce od zahájení konfliktu již víceméně vyrovnané. Průměrný Rus tehdy je v patové situaci. Odmítá násilí v Čečensku, ale jeho odtržení chápou jako ohrožení Ruska. Politicky je oficiálně chápán tento problém jako vnitroruský. Krátce po zahájení vojenského zásahu v Čečensku toto prohlásili např. USA. O to "zajímavější" je dnešní postoj vůči vojensky a politicky apendixiální Jugoslávii! Faktem ale je, že Kosovo je v Evropě, a zatěžuje okolní státy uprchlíky, kdežto Čečensko bylo v pohodlném závětří Kavkazu, kam lezou jen blázni a horolezci...

Mýtus demokratických podmínek Evropanství

Rada Evropy (RE) 10. ledna 1995 kvůli konfliktu v Čečensku zmrazila projednávání přihlášky Ruska za člena organizace. Politický výbor Parlamentního shromáždění RE toho dne na závěr jednání v Paříži vyjádřil v prohlášení svého předsedy Gerharda Reddemanna "vážné znepokojení nad situací v Čečensku". Výbor odsoudil "použití vojenské síly proti civilnímu obyvatelstvu, především v hlavním městě Grozném a jeho okolí". Předseda hospodářského výboru ruského parlamentu Vladimír Lukin v Moskvě tento krok ihned označil za nepřímé sankce vůči Rusku v souvislosti s událostmi v Čečensku. Charakteristické pro Evropu je, že rok a měsíc po zahájení bojů parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo přijetí Ruska do Rady Evropy.

Pro rychlý vstup Ruska hlasovala po dlouhé a bouřlivé diskusi naprostá většina poslanců, kteří přehlasovali odpůrce přijetí, mezi nimiž byli i někteří poslanci českých vládních stran. Bylo to překvapivé a samozřejmé zároveň. Rada Evropy jako bezvýznamný pavlačový orgán plní především funkci velké žvanírny, kde se předemílá politická látka, která je později zpracována na vážnějším fóru - v rámci EU nebo jako evropský pohled v OSN.

Většina poslanců RE se domnívala, že po vstupu do rady bude moci největší evropská organizace Rusku pomáhat. Jedná se o nejuniverzálnější alibistickou formuli, která v jiné obměně a za jiných okolností byla východiskem pro západní mocnosti v případě zhodnocení Hitlerova mnichovského nároku v roce 1938. Také tehdy, v roce 1938, měli demokratičtí politikové Západu konsenzuálnější uvažování a mysleli z hlediska následků. Odklad v projednávání žádosti by Rusové, podle poslanců RE, považovali za její odmítnutí a následky formou zvyšujícího se napětí by byly tehdy nepříjemné.

Čečensko je příkladem, že ani zdokumentované násilí není příliš nedemokratické, pokud je stát dostatečně silný, resp. důležitý. Proto dnešní rozhodná starost o kosovské Albánce a nestarost o turecké Kurdy vyznívá poněkud falešně.

Tři pohledy na válku

Na čečenský problém existují tři základní pohledy: "Je samozřejmé, že jsme tuto válku vyhráli. Měli jsme duchovní sílu, která Rusům chybí. Neustaneme však v boji, dokud neodejdou z našeho území," říkal v  době prvního výročí války velitel povstaleckého praporu Sulejman Batujev, obklíčený i se svými bojovníky v jihokavkazské horské oblasti ve vesnici Orechovo, 60 kilometrů jižně od hlavního města Groznyj. Čečenci v konfliktu spatřovali pokračování 30 let trvajících bojů svých předků proti carským armádám v  minulém století. Mnozí bojovníci prohlašují, že pokud "to" Dudajev vzdá, skoncují i s ním, nejen s Rusy. Pro dlouhotrvající konflikt je ale nejcharakterističtější tento typ výpovědi: "Předtím jsem pro Dudajeva nebyla. Byla jsme proti němu. Může snad ale být horší než Jelcin a ostatní, kteří tuhle válku začali?" - ptá se osmatřicetiletá žena zvědavého novináře. (A co v neděli večer by řekl každý druhý Srb o Miloševičovi?!)

"Je to hloupá válka. Je to druhý Afghánistán. Nemůžeme ji vyhrát. Nemůžeme ujít ani pár metrů bez pomyšlení, zda se nás někdo nepokusí zastřelit," říkal v ten čas 19letý ruský voják Viktor Morozov, hlídající uliční zátaras ve městě Groznyj.

Reakce všech tří lidí je pro osvobozenecké války naprosto typická. Trestná expedice vůči Dudajevovcům, pokud by byla připravena s americkou velkorysostí, by znamenala, že ministr obrany Gračov by neřekl: čečenský problém lze vyřešit "jedním výsadkovým plukem za dvě hodiny", ale teprve den po zahájení akce by oznámil: "výsadkové pluky v koordinaci s letectvem a tankovými jednotkami obsadily klíčové pozice a přebírají kontrolu nad čečenským vnitrozemím."

Na rychlosti obsazení území záleží rozvinutí dalších bojů a pozdější názor obyvatel na "trestnou výpravu". Pokud se nepoužije masivních vrtulníkových, popř. i leteckých výsadků a vyslání bleskových kolon do předem prozkoumaného terénu, nebezpečí partyzánské války narůstá každou hodinou.

Chaos je součástí vojenských operací

Proto bývalý první zástupce velitele ruských pozemních vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov na tiskové konferenci v Moskvě 26.ledna 1995 ostře kritizoval ruské vojenské vedení za nedostatečnou přípravu čečenské operace.

Vorobjov v prosinci 1994 odmítl velet ruskému kontingentu vyslanému do Čečenska a informoval náčelníka generálního štábu Michaila Kolesnikova, že "realizovat úspěšně operaci v Čečensku bude za stávajících podmínek velmi složité". Generál vzápětí požádal o uvolnění z funkce. V lednu byl ministrem Gračovem odvolán ze svého místa a do propuštění z ozbrojených sil dán k dispozici veliteli pozemních vojsk. Vorobjovovo jméno uvedl několik dnů předtím ministr obrany Pavel Gračov, když hovořil o "šesti či sedmi" generálech, kteří odmítli účast na čečenské operaci.

Vorobjov soudil, že právě Gračov nese hlavní odpovědnost za ruské nezdary v Čečensku. Do Čečenska byly vyslány nepřipravené jednotky, které se na akci měly přichystat s potřebným předstihem. "Pokud se tak nestalo, pak měl ministr (Gračov) v sobě nalézt odvahu a sdělit prezidentovi (Jelcinovi), že příprava vojsk vysílaných do Čečenska si žádá čas," řekl Vorobjov. Konstatoval, že v ruské velení nedocenilo morální a psychický stav vlastních vojáků ani fanatismus čečenských bojovníků, nezvládlo špatnou znalost terénu a připustilo chyby při stanovení sil a prostředků pro realizaci operace.

Generální prokuratura zvažovala možnost trestního stíhání Vorobjova v souvislosti s jeho odmítavým postojem k čečenské operaci, ale hlavní vojenská prokuratura dospěla k závěru, že v jeho případě není důvod pro zahájení trestního řízení. Zajimavé je, že některým vyšším funkcionářům byla nabídnuta možnost velet, místo aby byl vydán rozkaz. To by nepřímo potvrzovalo hypotézu o plánovaném krachu začátku operace. Že by do tohoto "experimentu" byli zaúkolováni jen ti generálové, kterým by nevadilo, jakým směrem se bude akce v Čečensku vyvíjet?

V každém případě chaos, který vznikne při realizaci pečlivě naplánovaných složitých operacích by nepřinesl tolik škod, jako diletantský začátek akce v prosinci 1994.

Zbraně v povstalecké válce

Jugoslávie a Čečensko?

Ale vraťme se k Čečensku: Povstalci budou vždy ve velké nevýhodě, pokud nebudou mít k dispozici dostatek ručních protiletadlových samonaváděcích střel. (První co by Rusové Srbům mohli dodat, aby byla větší "legrace", by měly být právě ruční protiletadlové zbraně.)

Vzhledem k ceně a menší dostupnosti nelze předpokládat, že povstalci (či méně vyzbrojené armády v defenzívě - viz Jugoslávie) budou mít dostatečné množství protiletadlových řízených střel (PLŘS) s dosahem do výše několika tisíc metrů.

Bitevní letouny Su-25, mylně v tisku nazývané v době čečenského konfliktu stíhacími bombardéry, (ekvivalent amerických A-10) přiměřeně pancéřované proti střelnými zbraním malého kalibru, mohly poskytnout krytí nejen prvním padákovým nebo vrtulníkovým výsadkům, ale ve vlnách mohly nalétávat na místa soustřeďování čečenských jednotek, které by se snažily o obklíčení výsadku či přehrazení cesty obrněným kolonám.

Většina raněných v prvních dvou měsících války byla poraněna střepinami z bomb nebo granátů. Byly používány speciální tříštivé pumy, ale i granáty a miny vybuchující několik metrů nad zemí a vše pod sebou pokropící střepinami.

Ruská letadla shazovala speciální bomby, které prorazí devítipatrový dům a vybuchnou se zpožděním až ve sklepě. Právě tyto pumy měly být použity proti prezidentskému paláci v Grozném, kde v první fázi války ve sklepení sídlil prezident Džochar Dudajev. Výbuchy bomb mohou tedy neutralizovat nejen osoby v těchto prostorech, ale u méně bytelných staveb i narušit jejich statiku a přispět k rychlému zhroucení objektů.

Ideálním prostředkem boje proti povstalcům jsou bitevní vrtulníky. Jejich pancéřování a celková konstrukce odolává zbraním běžné ráže 7,62 mm a některé plochy vrtulníků i granátům ráže 20 mm. Jejich podpora výsadkům je základem jejich přežití. Palební síla bitevních vrtulníků je tak velká, že dokáže obrněným jednotkám čistit cestu před sebou od obrněných sil a dělostřelectva nepřítele.

Odolnost povstaleckých vojsk je proto závislá do značné míry na protiletadlových prostředcích. Jednotlivci či malé skupiny se mohou před leteckými útoky dobře skrýt, tam kde dochází k intenzivním bojům a koncentrace bojovníků se zvyšuje, letadla a vrtulníky mají šanci úspěšných plošných zásahů.

Ach to letectvo

Letectvo nakonec muselo mrhat sílu na bombardování civilních objektů. Vojenské cíle prý ukryli Čečenci do obytných čtvrtí Grozného, na které se zaměřovaly "bodové" údery ruského letectva. Žádné vojenské objekty tam v podstatě nebyly. Letci byli informováni, že civilní obyvatelstvo v Grozném nezůstalo - jen ozbrojenci. Intenzita bombardování sílila úměrně k tomu, jak vázl postup bojových kolon po silnicích. De facto letci imitovali provedení sladěné vojenské operace. V první řadě bombardovali ta místa, kde pozorovali Dudajevovu obrněnou techniku, ale příliš pozdě. Čečenci zaujali včas obranná postavení.

Podle letců bodové údery (o kterých byli informováni šéfy letectva novináři) používané Američany proti Husajnovi, a dnes v jugoslávské estrádě, nebylo možné nasadit. Piloti by museli měsíčně nalétat 200 hodin. Mnoho pilotů mělo nalétáno do 30 hodin, a to na tehdejší poměry v ruském vojenském letectvu bylo mnoho. Nebyl ani dostatek speciálních řízených pum k bodovým útokům. Žádné "zakázané objekty" na mapách letci nevyznačovali. Vždyť v Grozném byli jen "banditi". Dudajev měl tanky, obrněné transportéry - cíle pro osádky vrtulníků, které mohou provádět mířenou palbu. Užití letounů proti Groznému bylo mrháním sil. Bylo rozhodnuto Groznyj úplně zničit, aby rozsah zkázy svědčil o zdánlivě co nejurputnějším odporu. Plýtvání časem a prostředky znehodnotilo nasazení letectva v první fázi bojů. A velmi stresovalo letce. Nikdo z nich nechtěl, aby se jeho jméno dostalo do tisku: bál se hanby a pomsty Čečenců. Psychického napětí se zbavovali pomocí vodky.

Pečlivě naplánované použití stíhacích bombardérů proti klíčovým objektům, použití bitevních letounů k likvidaci obrněných prostředků, objektů a shromaždišť vojsk může omezit ztráty pozemních sil až o 80 %. Bez letectva nebude možné bojovat s povstaleckými jednotkami, které budou mít vždy v omezené míře možnost ohrozit legitimní pozemní jednotky na vzdálenost 2 až 4 km pomocí řízeních protitankových raket, přenosných neřízených raket a minometů. Aby byly na minimum omezeny ztráty pozemního vojska, bude naprostou prioritou při potlačování jakéhokoli odporu letectvo a především bitevní vrtulníky.

Drahé obrněné škatulky a specialisté

Dotyk s povstalci na vzdálenost menší 1 km je pro obrněné jednotky smrtelně nebezpečný díky lehkým protitankovým zbraním. Ve městech je obrněná technika ještě zranitelnější. Zkušenosti z Čečenska potvrzují, že je nutné odříznout co nejrychleji města od venkovských oblastí, aby nemohly být povstalecké pozice ve městech posíleny. To však nejde bez velkého přesunu sil. Město samotné se stává pro "policejní armádu" trestající povstalce dvojnásobnou pastí. Musí nasadit při obsazování měst značné prostředky a nevyhne se zabíjení civilistů. Při dělostřelecké přípravě a bombardování měst lze se smrtí civilistů počítat automaticky. Povstalci jsou natolik nesmiřitelní, že budou v boji pokračovat bez ohledu na civilní obyvatelstvo. Naopak, čím více mrtvých žen a dětí, tím větší vizitka barbarskosti "policejních" vojsk. (Chtěl bych vidět vojáky NATO jak vstupují do kosovských měst, kde by obyvatelé byli jako živé štíty - děsná sranda, že?)

Izraelská armáda se v roce 1973 zastavila na okraji Bejrútu, když se v mohutné operaci rozhodla pacifikovat palestinské partyzánské jednotky a jejich syrské spojence. Vstup do středu města by znamenal velký nárůst ztrát obrněných jednotek i pěchoty.

V případě bojů o Groznyj se kromě toho jasně ukázalo, že nelze oddělovat od sebe speciální jednotky od obrněných. Podivným aspektem ruského útoku byla právě nepřítomnost armádních speciálních jednotek. Buď se nedalo elitním jednotkám věřit, že zaútočí na Čečensko, nebo (což je pravděpodobnější) se generalita a Jelcin rozhodli ponechat je v záloze, aby si zajistili kontrolu Moskvy. Pravděpodobně nejhloupější taktickou chybou bylo to, že Groznyj nebyl před zahájením útoku úplně obklíčen. Jižní koridor zůstal průchodný, takže Čečenci měli možnost přivolat posily. Později se objevily dedukce, že se nechával Dudajevovcům prostor pro odchod z města.

Posádky přibližně 250 tanků a obrněných transportérů vyslaných 31. prosince do Grozného tvořili mladí branci z motostřeleckých divizí druhé kategorie a z ministerstva vnitra. Toto ministerstvo má vlastní jednotky, které jsou nasazovány k zajišťování zákona a pořádku. Nepředpokládá se, že by k tomuto účelu byli nasazeni příslušníci pravidelných jednotek. Tito vojáci mají jen slabý výcvik a žádné zkušenosti s pouličními boji. Nefungovali jako tým, protože jejich jednotky byly většinou teprve nedávno chvatně zformovány. Rozkazy, které dostali, byly velice vágní.

Tanky byly téměř okamžitě odříznuty od pěchoty - což je nejzákladnější chyba. Bez podpory pěchoty byly tanky snadnou kořistí odstřelovačů vyzbrojených pancéřovkami a řízenými střelami odpalovanými z obytných budov.

Teprve 4. ledna začal ruský ministr obrany Pavel Gračov vysílat do Čečenska zvláštní jednotky elitní střelecké divize dislokované v Jekatěrinburgu a vzdušné divize v Tule, v jejichž čele stojí důstojníci, kteří se s generálem osobně znají z bojů v Afghánistánu . Gračov postupoval obdobně jako při útoku na moskevský parlament v říjnu 1993, kdy shromáždil klíčové pluky na pomoc Jelcinovi v rozhodujícím měření sil s ruským parlamentem. Gračov prosadil myšlenku vytvoření sil rychlého nasazení a věnoval značnou část skrovných zdrojů ministerstva obrany paradesantním plukům, v nichž sám kdysi sloužil, přitom ale hlavní tíhu boje v Čečensku nesly posádky tanků a pěchota. Jednotlivé výsadky nemohly situaci změnit. Např. skupina 48 příslušníků paradesantních jednotek, které uskutečnily 7. ledna výsadek za čečenskými hranicemi, padla do zajetí prakticky bez boje.

Dokud se boje nerozhořely plnou silou, ostatní čečenští vůdcové vyčkávali, co se bude dít. Džochar Dudajev se tak mohl spoléhat pouze na 5000 vlastních ozbrojených stoupenců. Totální útok však přiměl i ty Čečeny, kteří Dudajeva nenávidí, aby mu přispěchali na pomoc.

Povzdech kontrarozvědky

Stěpašin řekl: "Prezident Jelcin a já musíme dnes přiznat chybu. Při restrukturalizaci bývalého ministerstva bezpečnosti jsme přišli o speciální jednotky, jako například protiteroristické komando Vympel. Jeho bývalý velitel Dmitrij Gerasimov byl v Grozném nasazen s pouhými 20 muži. Tak malá skupina nemohla proti Dudajevovým bandám nic pořídit."

Čečenští střelci používali podzemních únikových cest a mohli dlouho držet v šachu celé městské čtvrti. Tyto chodby nelokalizovali Rusové včas, protože Dudajev budoval podzemní bunkry tři roky. Rusové měli k dispozici jen materiály civilní obrany do roku 1991.

Drahé obrněné škatulky budou mít i nadále roli "jistoty" a budou ničit protivníka palbou za podmínek, kdy samy nebudou příliš ohroženy. To ale vylučuje razantní, rychlý postup jednotek. Nelze počítat s žádnou zvláštní motivací vojáků v boji proti povstalcům. Stále více bude nutné zakládat výsledek na strojové válce. Vojáci jsou ve vzrůstající míře konfrontováni s pohodlným životem civilizace a nemají zájem na riziku bojů. Proto likvidace povstalců bude nutná na stále větší vzdálenosti.