Země, kde se ještě nevládlo, ale pouze vladařilo
(Text byl zaslán v nedokonalé diakritice.)
Z temnot do temnot
Nebudeme jako oni
Manipulace s fakty
Zanedbané fundamentální principy
Existuje východisko?
Napište svůj názor autorce anebo iRegionu.
Z temnot do temnot
Jestliže loni se hovorilo o príznacích hospodárské krize, letos už málokdo pochybuje, že naše zeme se volným pádem rítí do obrovského prušvihu. Hospodárské výsledky prvního ctvrtletí letošního roku jsou neklamné. Ekonomika se ocitla na sestupné spirále a neexistuje jediný stimul (ani duvod) k jejímu oživení. Prícin, proc se tak stalo, se uvádí mnoho, avšak nejdoucích k jádru veci.
"Zpráva vlády o stavu ceské spolecnosti", prestože obsahuje mnoho závažných skutecností, snad z duvodu existence "opozicní smlouvy" pouze popisuje stav, v nemž se nacházíme, uvádí jeho formální príciny, ale tím to koncí.
Na druhé strane brožurka V. Klause "Zeme, kde se již dva roky nevládne", je spíše než vážne míneným popisem stavu vecí snuškou ideologicky podmínených frází, zamerených na manipulaci verejného mínení.
Vedle toho existuje cela rada vetšinou dobre mínených úmyslu, vyjádrit s k této problematice, mezi než bezesporu patrí studie L. Mlcocha "Zastrená vize ekonomické transformace". Je jen škoda, že ti, kterí mají oprávnení ovlivnovat naší budoucnost, nemají dost politické vule zahrnout vývody této knihy do svých politických programu.
Je dost duvodu obávat se, že stávající parlamentní strany jsou více ci méne zavázany dusledky "divoké privatizace" a i kdyby chtely, nemohou ucinit nic, co by mohlo "ukáznit" nove vzniklé paralelní struktury moci, vyverající z moci ekonomické. L. Mlcoch k tomuto problému píše: "Divocí privatizátori patrí ke stejnému genotypu jako nekdejší revolucní národní správcové a organizátori vyvlastnovacích aktu. Netrpelivost umocnená špatným svedomím, jemuž "sametová revoluce" umožnila zcela se vyhnout príležitosti k ocistné katarzi, udelala z mnohých vyznavacu "optimálního plánování a fungování socialistické ekonomiky, vyznavace neoklasiky a radikálního liberalismu. Složky státní moci, jež mají být garantem práva a spravedlnosti, se samy ocitají v pokušení podílet se na neregulérních ci dokonce kriminálních ekonomických aktivitách, mafie prorustají do moci soudní, do policie a do orgánu cinných v trestním rízení".
Tvárí v tvár temto smutným faktum stojíme pred otázkou, kde je pocátek toho všeho? Jak je možné, že veci došly tak daleko? Existuje z této krize vubec nejaké východisko?
Nebudeme jako oni
Je nepopíratelným faktem, že pres 80% privatizovaných majetku se ocitlo v rukou nekdejší komunistické nomenklatury, pricemž zhruba dvacet rodinných klanu ovládá jeho rozhodující vetšinu. Odtud mužeme pochopit, proc privatizace musela být "rychlá", at to stojí, co to stojí. L. Mlcoch k tomu ríká: "Prílišný duraz na rychlost institucionálních zmen muže destabilizovat hospodárství a ekonomika místo smerem ke standardní tržní ekonomice speje k chaosu až kriminálním formám hospodárské aktivity". Jinde ríká: "Politika rychlé privatizace uvolnuje sice dynamiku tržních sil, ale za cenu ohrožení samotných základu jeho rádu." Je to tvrdé konstatování, ale bohužel pravdivé. Realita dnešních dnu mu dává plne za pravdu.
Samotná architektura privatizace, do níž nutne musíme zahrnout toleranci "špinavých penez", její nedostatecný právní rámec, neexistenci sankcí za jeho porušování, vcetne neexistence politické vule cokoli na tomto tristním stavu napravit, vzbuzuje oprávnené obavy, že šlo o zlovolný úmysl struktur, které byly v pozici umožnující až nemravné propojení zájmu ekonomických a politických. Prestože L. Mlcoch se k tomuto tématu vyjadruje velmi opatrne, jeho závery, že "již existující klientelismus preváží v dominanci moci mafiánských seskupení a organizovaného zlocinu prorostlého korupcí do státní moci nad formální fasádou demokratického vládnutí", jsou vážným varováním.
Vzpomenme v této souvislosti napríklad diskuse politiku (ODS a ODA), mnohdy pred televizními kamerami, o tom "jak dlouho by melo být zhasnuto", že "rebelují pouze ti, kterí se nedostali k lízu", nebo "jak dlouho je treba udržet právníky na dovolené, aby se mohlo rychle doprivatizovat". Ti, kterí sledovali kuloární predvádení se politiku, mohli jen žasnout nad jejich pochvalováním, kolik se jim podarilo vysekat do zákonu der". To vše vypovídá predevším o tom, že "otcové privatizace" vubec nepochopili o co v privatizaci jde. Klasickou ukázkou byl výrok J.Rumla, když na otázku, proc je nutno zprivatizovat Becherovku, prestože prosperuje i jako státní podnik, odpovedel : "protože se privatizuje".
Takováto atmosféra však nevznikla z niceho. Její základ vznikl ne z polistopadové euforie a nezkušenosti, ale z rezignace tehdejší Pithartovy vlády na elementární slušnost vuci obcanské verejnosti. Šlo o dustojné vyrovnání se s komunistickou minulostí. Je dost duvodu verit, že Pithartovy výroky o tom, jak slyší trávu rust a jak se obává, že by mohlo dojít na lucerny, již tehdy otevrely prostor pro transformaci všeho nemravného, co kdy normalizacní režim stvoril, do nových podmínek. Byl to jasný signál, že staré struktury mají zelenou a je jim dovoleno vše, co uznají za vhodné.
V této souvislosti je treba zduraznit, že krome nekolika radikálne antikomunisticky naladených skupinek, nikdo o žádnou vendetu nestál. Lidé však ocekávali, že vláda zbaví tyto struktury jak formální tak neformální moci a vytvorí takové podmínky, v nichž budou mít všichni stejnou šanci uplatnit se v privatizacním procesu a podnikání. Nestalo se tak, ale naopak, Pithartova vláda svou servilitou k nositelum bezprecedentní amorality, jim umožnila vytvorit si vcas paralelní struktury moci a nejvýhodnejší pozice pro "zprivatizování" samotných základu privatizacního procesu. Následující Klausova vláda tento vývoj jen zesílila a dala mu potrebnou dynamiku.
Dríve, než si tuto problematiku rozebereme v souvislostech, je treba zduraznit, že opacné názory, zasazující se o vyloucení nekdejší komunistické elity z privatizace, byly zrovna takovou chybou, jakou bylo faktické zrušení, co nejširší konkurence a její nahrazení elitárstvím. Tehdejší snaha po paušálním odsouzení clenu KSC a nastolení atmosféry kolektivní viny, ve smyslu: "vždyt s komunisty kolaboroval každý", se dnes jeví jako zlovolný úcel, za nejž se mohli schovat i skutecní zlocinci. Predevším oni meli zájem, aby "ješte nebyla politická vule" vyrovnat se s dedictvím komunismu a pozdeji "už nebyla politická vule" vyrovnat se s tímtéž. Práve zde mužeme najít pocátek veškeré nemravnosti nejen v politice, která pozdeji prerostla do obludných rozmeru, presahujících jakoukoli fantazii.
Všimneme si, že v dobách dominance ODS se již nehovorilo o nutnosti najít "schopné podnikatele", ale hovorilo se o "vlastnících". V tomto smyslu se pak uskutecnila velká privatizace a odtud mužeme opet odvodit, proc se rychlost privatizacního procesu stala absolutní prioritou.
Podnikatelský stav kdekoli na svete vznikal dlouhým procesem výberu v prostredí tvrdé konkurence na trhu. Nestacilo mít základní kapitál, mnohem duležitejší byl vedomostní kapitál. Základním nedostatkem ceské privatizace je, že tato konkurence "mozku" zde scházela a nadále schází. Byl rovnež hluboce podcenen úcel privatizace, ten se zúžil na pouhý "institut vlastnictví". A to je pro tržní ekonomiku žalostne málo.
Triviální prístup Klausovy vlády k této problematice nelze vyjádrit lépe, než to ucinil V. Klaus sám: "Prvotní postkomunistická privatizace nemohla být nicím jiným než rychlým odstátnením a otevrením prostoru pro proces postupného vytvárení stabilní a funkcní vlastnické struktury".
O tom, že jeho vláda má nejvetší zásluhu na vzniku mnohdy neschopných elit, které oplývají vším, jen ne vlastnostmi, které se u podnikatelu ocekávají, vypovídá tento odstavec více, než cokoli jiného. Musíme si jej však spojit s jiným jeho výrokem, abychom našli peclive ukrývanou svázanost ODS s temito elitami: "Stát se muže pokusit zvýšit bonitu hlavních dlužníku bank.... . Tento zásah však musí být spojen s jejich privatizací a restrukturalizací. Pomoc státu pritom nesmí smerovat vuci stávajícím vlastníkum".
Zde vidíme, jak Klaus umí popírat Klause všude, kde je to pro stávající elity úcelné. Tehdejší premiér jednoduše klame. Pod pojmem "rychlé odstátnení" musíme totiž hledat pojem "rychlé vydání do vlastnictví". O tom, kdo se stane vlastníkem však rozhodovaly státní ci polostátní banky, ovládané temi samými elitami jako v dobách komunismu. Odtud pak mužeme pochopit, proc se domácím privatizátorum prodávaly majetky za hotové formou prímého prodeje nebo v aukci. Tato forma byla totiž tím neúcinnejším kontrolním mechanismem, zarucujícím, že vlastníky se stanou predem privilegováni jedinci, navíc svázáni poutem vzájemného sourucenství, vyplývajícího z pavouku krížového vlastnictví pod kontrolou státu. Tato usporádanost umožnovala trestat neposlušné a odmenovat všechny, kterí pamatují na vdek.
O tom, jak si V. Klaus predstavuje "proces postupného vytvárení stabilní a funkcní vlastnické struktury" (všimneme si, že se vyhýbá pojmu "podnikatelský stav), vidíme v následujícím odstavci. Podle nej by se mel stát pokusit pomoci "vlastníkum", neschopným dostat svým závazkum u bank. Spojuje však tuto pomoc s "privatizací", tedy prevodem zbytkových podílu státu do jejich vlastnictví, zajištením financních prostredku k restrukturalizaci (odkud?) jejích podniku, to vše za podmínky, že tato pomoc nebude smerovat proti stávajícím vlastnickým právum. Receno jinak, vlastnická práva nesmejí být dotcena, i kdyby tyto podniky spadly do záporných hodnot a bez ohledu na schopnosti vlastníku podnikat.
L. Mlcoch tuto schizofrenii popsal takto: "Nyní jako výsledek rychlé a masové privatizace pri nedostatku domácího kapitálu, prevládá ve znacné cásti ekonomiky vlastnictví kvazisoukromé... . Pro ty, kdož se díky redistribucním konsekvencím rychlé privatizace dostali do rekombinovaných vlastnických struktur, vznikla neopakovatelná príležitost k obrovské koncentraci ekonomické moci a majetku: a tito favorizovaní "investori" se opet teší predevším z plodu formálne soukromého vlastnictví, zatímco na odpovedné vlastníky - hospodáre se dále ceká". Nutno dodat, že "opozicní smlouva" se stává garantem, že na tyto "odpovedné vlastníky - hospodáre" se bude cekat velmi dlouho.
Tímto jsme se propracovali k podstate prícin vzniku stávající ekonomické krize. Ty spocívají:
- nemravné vyvázání komunistických elit se zodpovednosti za zlociny komunismu.
- z nej vyplývající destrukce morálních hodnot a neexistence podmínek pro nastolení podnikatelské etiky.
- neexistence rovných možností v privatizaci.
- vznik nezasloužených elit, postrádajících nezbytný znalostní kapitál a od nej vyplývající schopnost podnikatelské kreativity.
- obrovská kumulace majetku v rukou neschopných.
- neexistence vnitrní konkurence v dusledku znemožnení spontánních procesu vedoucích ke vzniku podnikatelské trídy.
- zablokovaná sociální mobilita.
Je dost duvodu obávat se, že kupónová privatizace se stala obetí tech samých her. Profesor M. Zelený z Fordhamské univerzity už pri jejím vyhlášení rekl, že tato metoda je sebeznicující, nejen z prícin rozptylu vlastnických práv, ale predevším proto, že privatizovaným podnikum neprináší žádný kapitál, ale naopak bude jakýkoli kapitál formou nezasloužených dividend z podniku odsávat.
Milton Friedman, když se doslechl o kupónovce pouze lakonicky poznamenal: "jsou vedle". Aniž by tehdy tušil, zároven popsal zvláštní formu ceského liberalismu, postrádajícího to hlavní, co je pro liberální ekonomiku typické a to morálka a etika.
Práve k tomu se vyjádril L. Mlcoch více než trefne: "Snaha o prevzetí investicních fondu a výkup akcií od drobných akcionáru nabývá forem gangsterského liberalismu". To je také duvod, proc Klausova vláda nemela zájem na vytvorení pevného právního rámce, v nemž by se akciový trh kultivoval a jenž by úcinne chránil drobné a minoritní akcionáre pred tunelováním. V. Klaus ostatne toto tunelování relativizuje slovy: "Chtelo by to získat od socialistické vlády seriózní analýzu jak privatizace jako celku, tak tzv. tunelování... . Jakoby jeden z nejvetších tuneláru, který se spolupodílel na takzvané tretí vlne privatizace, nikdy nerekl, že tunelování je legální forma podnikání.
Nešlo však jen o "vydojení" drobných akcionáru. Došlo i na zahranicní investory. Když jeden z nich byl okraden o desítky milionu dolaru a ozval se, V. Klaus tehdy cynicky rekl: "vedel do ceho jde". Opravdu? V. Klaus podnes dluží vysvetlení do ceho šel. Rozhodne ne do standardních podmínek tržní ekonomiky, ale spíše do gangsterského liberalismu.
V této souvislosti vzpomenme casté výroky stoupencu ceské cesty o tom, že západní Evropa je príliš socialistická a tudíž by bylo treba provést v EU sametovou revoluci. Co tím bylo míneno, nemusíme pochybovat. Postkomunistictí privatizátori, pod dojmem, jak snadno se zmocnili obrovských majetku, dostali chut na majetky tech za hranicemi. Brání jim v tom však tamnejší prísná pravidla hry.
Vratme se však k základní otázce, zda stávající vláda nebo opozice napravo od ní je schopná prekonat krizi? Zpráva vlády o stavu ceské spolecnosti sice popisuje mnoho sekundárních prícin, úzkostlive se však vyhýbá prícinám primárním. Ty totiž spocívají v zakotvenosti všech politických elit v servilite k postkomunistickým elitám a neschopnosti pravdive pojmenovat jejich podíl na vzniku této krize, natož tyto zdroje destabilizace hospodárství vyvázat z nezasloužených vlastnických práv. Dokud se tak nestane, jakékoli jiné rešení se mine úcinkem a krize se bude rozrustat do nekontrolovatelných rozmeru.
Manipulace s fakty
Obávám se, že vážná diskuse s V. Klausem o stavu naší ekonomiky není možná. Duvodem je, že neco jiného ríká a neco jiného má na mysli. Používá zvláštní slovník. Posouvá významový obsah slov do jemu potrebné polohy, vzbující zdání nejakého jednoznacného stanoviska k faktum. Strucne receno ovládá technologii psychologie manipulace velmi mistrne a vedome manipuluje s objektivní realitou, z cehož vyplývá, že o zásadní nápravu pomeru k lepšímu nestojí.
Podívejme se na nekolik príkladu, názorne demonstrujících tuto manipulaci. V zásade se s ní mužeme setkat na všech stránkách jeho dílka o zemi, kde se již dva roky nevládne.
V. Klaus tvrdí, že Ceská republika byla na špicce transformujících se zemí. Bylo tomu opravdu tak? Byla tehdejší rozpoctová politika vlády srovnatelná se standardy zemí EU? Byla rychlost privatizace tím nejduležitejším kritériem? Jaká byla struktura HDP? Jaký podíl mel na nem prumysl v pomeru k ziskum z výprodeje státních majetku? Pouhé pravdivé zodpovezení techto otázek nás privede všude jinde, jen ne k proklamovanému premiantství.
Jinde se mužeme docíst, že "ceská cesta privatizace byla pokusem o znemožnení dalšího pokusu o socialismus s lidskou tvárí". Rétorika toho druhu, pomineme - li její nepravdivost a neuskutecnitelnost jakéhokoli takového pokusu, sází na strach z minulosti a krátkou pamet. Je jen s podivem, že tato cesta privedla k blahobytu práve ty elementy, které profitovaly ze socialismu, kdežto ti, jejichž údelem bylo být "neuvedomelou masou", nemeli mnohdy šanci dosáhnout ani trafiky.
"Kdo dnes ríká, že naše kombinovaná ceská cesta nedala podnikum ani kapitál, ani trhy, ani schopný management, že je naopak zatížila privatizacními úvery, že jim nedala pevnou vlastnickou strukturu, že vytvorila možnosti pro tunelování, neríká vubec nic o dnešním stavu, a už vubec nic o tom, jaká byla výchozí situace a jaké byly tehdejší alternativy". V. Klaus v této pasáži opet sází na krátkou pamet. Podívejme se napríklad na tehdejší alternativy. Byly nejaké? Obávám se, že nemohly být. Ve federálním parlamentu byla dost silná klaka, která jakoukoli diskusi o jiných alternativách nepripustila. Oponentní rízení, za úcasti renomovaných ekonomu z ciziny, nepripadalo v úvahu vubec. A jaká byla tehdejší situace? Naše zeme mela nejlepší výchozí pozici ze všech postkomunistických zemí.
Podívejme se tedy, jak dopadla ceská cesta privatizace:
- restituce do rukou puvodních vlastníku.
I když vetšina majetku byla vrácena puvodním majitelum, což je beze sporu správné, faktem je, že gumové restitucní zákony umožnili, že cást z nich doposud marne ceká na své majetky. Takzvaní náhradní restituenti se kupodivu náhradních restitucí dockali mnohem rychleji, než ti puvodní. Nejvetší ostudou však je, že polistopadové vlády, prestože vycházejí s kontinuity právního systému s právem komunistickým a tvrdí, že jsme právní stát, respektující všechna lidská práva definovaná Listinou, zrekly se zodpovednosti za všechny právní úkony uskutecnené v dobách komunismu, nemravne prenesly veškerou zodpovednost za nezákonnosti padesátých a šedesátých let na ty obcany, kterí v dobré víre nakoupili nemovitosti (vetšinou ve stavu demolic) a v dobe delší než je podmínka vydržení se o ne starali jako vlastníci. Dusledkem je, že tito obcané jsou dnes vyvlastnování bez náhrady (ojedinele v cenách deset let starých), aniž by stát uznal za vhodné zohlednit rovnost obcanu pred zákonem. Hovorit v techto souvislostech o bolestném procesu je cynismem.
- transformace zemedelských družstev.
O tom, že ji mela plne pod kontrolou nekdejší komunistická nomenklatura, se V. Klaus nezminuje. Kde tyto majetky zmizely, vedí jen oni. Výsledek? Zemedelství se ocitlo v kolapsu.
- malá privatizace.
Nikdy nešlo o žádnou privatizaci. Tehdejší vláda kupcila s cizími majetky (restituentu) a noví nabyvatelé si kupovali pouze právo uzavrít nájemní smlouvu a platit po dva roky nájemné. Ty peníze, které mely být investovány do služeb, nakonec skoncily ve státní kase. To odporuje všem zásadám tržní ekonomiky.
- velká privatizace.
Takzvaný výprodej za hotové, at už prímo nebo v aukci, byl v zásade bazarovým výprodejem usvedcujícím privatizátory, že nevedí nic o tom, na jakých fundamentech stojí tržní ekonomika. Ponecháme - li stranou otázku podnikatelských kvalit nových vlastníku a otázku úverových privilegií, tato metoda mela za dusledek, že podniky byly podkapitalizovány a tudíž jejich restrukturalizace, jako jedna z cest k možné prosperite, byla zablokována. Tyto nedostatky jsou natolik závažné, že se vnucuje otázka, zda jde o naivitu, neschopnost, nebo mistrne prokalkulovanou strategii?
- kupónová privatizace.
Legenda, že šlo o ceský vynález není pravdivá. Kupónovka probehla v nekdejší NDR s katastrofálními dusledky. Ceská kupónovka privedla touto metodou privatizované podniky do síte krížového vlastnictví investicních fondu a bank, z nehož tyto podniky vyšly jako moucha v pavucine. Její nejvetší slabinou byl rozptyl vlastnických práv, aniž by tato práva byla právne ošetrena. Receno jinak, muselo se hodne zmenit, aby se v konecném dusledku nezmenilo nic.
- prodej zahranicním zájemcum.
Byl by principiálne správný, jak tomu bylo v prípade Škody Mladá Boleslav, kdyby mnohdy nešlo o spekulativní prodeje, za úcelem odstranení konkurence, napríklad tím, že se takto zprivatizovaná firma zlikviduje.
Souhrn všech techto privatizacních metod nakonec vedl v prevážné míre ke vzniku kvazipodnikatelské oligarchie, nelogické koncentraci ruznorodých majetku na strane jedné a k zablokování vzniku stredních podnikatelských vrstev na strane druhé.
Ty stovky miliard korun, které tehdy k dispozici byly a které mohly položit základy vzniku domácího kapitálu, byly promrhány v prerozdelovacím procesu práve té vlády, která se dnes proklamativne jakémukoli prerozdelování brání.
V. Klaus nepochybne dovede zlehcovat nebo zesilovat význam slov a posouvat problémy do pozice tam, kde vubec nejsou. Uvedme si jeden príklad za všechny. Ekonomickou krizi nahradil výrazem "zablokovaná ekonomika". K tomu melo dojít v dusledku politické nestability, necinnosti vlád, v dusledku blbe nálady a všeobecné pasivity. Jednoduše vymenil prícinu za následek. V. Havel, pokud rozcarování z ceské cesty nazval "blbou náladou", obávám se, že byl k V. Klausovi velmi shovívavý a vstrícný, ve smyslu peclivého se vystrihání priléhavejších slov.
V záveru této kapitoly tak docházíme k jedinému možnému úsudku, totiž že V. Klausovi šlo spíše než o konstruktivní dialog o volební výsledky roku 2000. Pouze tak potvrdil podezrení, že ODS nemá potrebnou sebereflexi, nezbytnou k náprave toho, co zpusobila.
Zanedbané fundamentální principy
Salónní ekonomové polistopadové éry pristoupili k ekonomice jako k samonosné konstrukci, nezávislé na všech ostatních podsystémech. Jedním z nejzávažnejších nedostatku ceské cesty bylo hluboké podcenení role morálky a podnikatelské etiky. Pripomenme si, že morálka je nejsilnejším samoregulacním a sebezáchovným principem, jaký muže ve spolecnosti být. Od ní se odvíjí jak obecná morálka, míra kriminality, tak etika podnikání a kvalita právního rádu.
L. Mlcoch k tomu ríká: V procesu ceské transformace, ... , došlo k narušení rádu transformace samotné. Došlo k nemu proto, že v jeho základu leželo podcenení vztahu mezi etikou a racionalitou".
Názor, že trh je bez prívlastku, že vše vyreší, byl od pocátku mylný. Obávám se, že tyto a podobné eufemismy se objevily jen proto, aby nejak zduvodnily "špinavost ceské cesty". Nešlo jen samotné privatizacní akty, ale také o ne - etiku nových podnikatelských elit, neschopných se chovat jako podnikatelé. Proc jsou tyto elity ne - etické, vyplývá z podstaty systému, který je vytvoril (komunismus).
Výmluvu tehdejší vlády, že morálku nelze spolecnosti nadekretovat, nelze prijmout, už jen proto, že již samotný tento názor sdelený do spolecnosti, ji dává signál, že amoralita je mocí tolerována.
Vláda zaujímá ve strukturální usporádanosti státu dominantní postavení. Její pozice vuci morálce vždy zásadním zpusobem ovlivní vztah ji nejbližších podsystému nejen k morálce, ale i k právu, vynutitelnosti práva a v neposlední rade k etice podnikání.
Obludná korupce a prorustání mafiánských uskupení do struktur státní moci je jedním z dusledku tolerance amorality. Ruku v ruce s temito negativními jevy pak upadá ekonomika a zájem zahranicních investoru. Dusledkem je postupná premena vyspelého prumyslu do ekonomiky, v níž prevládá vysoký podíl manuální práce nad znalostním kapitálem. Laciná a nevzdelaná pracovní síla je pro stát velmi drahým problémem.
Vztah mezi mírou morálky, etikou podnikání, právem a vzdelaností má však také svou obrácenou zpetnou vazbu. Eroze morálky se nutne prohlubuje v závislosti na erozi všech vyjmenovaných podsystému. Nalezení cesty zpet je pak velmi obtížné, pri prekrocení kritických parametru systémové stability nemožné. Cím menší varietu sebezáchovných informací systém obsahuje, tím více se pak vzdaluje od stabilní vývojové trajektorie a približuje se chaosu. To je princip, který stojí nade všemi ostatními a nelze jej v záverecných fázích pusobnosti nijak ovlivnit, s výjimkou nastolení nejakého typu autoritativního režimu nebo po zhroucení systému premenou v nový typ organizovanosti.
Existuje východisko?
Stávající situace naší zeme je odrazem rady vedle sebe pusobících faktoru, s vysokou spolecenskou entropii. V politické rovine se jedná o patový stav, nejen ve smyslu zakonzervování moci, kdy každá strana je zajatcem všech ostatních, ale predevším proto, že všechny parlamentní strany mají na krizi svuj podíl. Proto z duvodu sebezáchovy nemají zájem odstranit prvotní príciny, které spolecnost doslova ožebracily, ale chtejí lécit jen sekundární dusledky.
V hospodárské rovine se jedná o stav vzrustajícího chaosu, jehož prvotní prícinou je podnikání neschopná vlastnická struktura podniku a služeb. Tyto elity mají dostatecnou moc k tomu, aby mohly své majetky úspešne hájit, ale nemají dost podnikatelských znalostí k tomu, aby jimi vlastnené podniky mohly prosperovat.
Morální úroven spolecnosti jako celku je velmi nízká. Proklamativne se sice s požadavky na zvýšení morálky ztotožnuje, ale neví jakým zpusobem ji v praxi kultivovat. Na druhé strane však musíme vzít v úvahu, že vule po morálním ozdravení spolecnosti zde nepochybne existuje, nikoli však v dominantních strukturách. Zkušenost posledních desíti let s programovou demoralizaci státu je patrná.
Úroven právního rádu a jeho vynutitelnost, zejména v ekonomice, je na hrane kolapsu. Jeho závislost na politické vuli vlád je príliš tesná. Proklamovaná nezávislost justice a orgánu cinných v trestním rízení je iluzorní, ve vztahu k právu EU formální.
Propad ekonomiky má za následek ztrátu motivace a neochotu prinést jakékoli nové obeti. Prevažuje názor: "co jste si tam nahore upekli, to si také snezte". Obcanská spolecnost je dezorientovaná, hroutí se ji vše, v co doufala, že povede k lepšímu.
K negativním faktorum rovnež patrí výrazný vliv zejména ruských mafií, ovládajících pomerne znacnou cást naší ekonomiky. Verejnost tento stav vnímá v kontextu s úrovni ceského podnikatelského stavu a jeho sepetím s nekdejším totalitním režimem. Již se zase hovorí "ti nahore" a "my dole". Pasivita obcanu je v tomto kontextu pochopitelná. Rozhodovala tehdy komunistická elita a oni byli druhoradou "sortou", tatáž elita rozhoduje dnes a oni jsou opet "luzou ulice". Prostor pro svobodnou podnikatelskou iniciativu sice proklamativne existuje, ale fakticky nevznikl nikdy.
Dnes se obcanské verejnost ocitla v resistenci. Chtít po ní, aby nesla náklady doprivatizace, oddlužení bank a podniku, náklady odložené restrukturalizace a revitalizace, aniž by ji byly poskytnuty rovné šance, je nemožné. Je to jedna z nejvetších prekážek, kterou si však vystavely všechny vlády bez rozdílu, vcetne nynejší.
Tento lidský faktor se však projevuje také v podnikatelské sfére, ovšem v opacném gardu. Nynejší vlastnící, kterí se zmocnili rozhodné cásti prumyslu a služeb z titulu svých nekdejších výsad, nemají nejmenší zájem, aby v naší zemi zavládly standardní pomery, jaké panují v zemích EU, jelikož by v nich ani ve strednedobé perspektive neobstáli, jednoduše proto, že nejsou podnikateli, ale pouhými vlastníky. Jejích predstava, že podnikat za ne budou manažeri, a oni budou jen rentiéry, se ukázala být lichá.
Nynejší vláda nemá témer žádný prostor k nutné reprivatizaci, tedy nalezení nových nejen zodpovedných vlastníku, ale také majících potrebné vlastnosti a vzdelání (VUML nestací). Je svázána opozicní smlouvou a V. Klaus dal jasne najevo, že vlastnická práva se menit nebudou za žádných okolností. Pro budoucnost to znamená, že krachující podniky zustanou dál v rukou nekdejších vyvolených a revitalizace bude iluzí. Vznik nepruhledné pavuciny vlastnických struktur, vzájemne svázaných soustavou služeb a protislužeb, zajištuje dlouhodobou stabilitu techto pomeru, z nichž není úniku.
Rozložení politického spektra také nedává žádnou šanci k nejaké významnejší zmene. Servilita politických velicin k nekdejším komunistickým elitám, transformovaným do podnikatelské oligarchie, je natolik velká, že znemožnuje jakékoli zmeny pravidel, zakládajících vlastnické vztahy ke krachujícím podnikum. Všechny zmeny, které pripadají v úvahu, povedou jen k "rotaci kádru", nikoli ke zmenám zásadním, od nichž by bylo možno provést zmeny systémové.
Pouhá zmena pravidel ekonomického chování daná legislativními úpravami a formálními sankcemi, spojená s revitalizaci nestací. Povede jen k prodloužení agónie hospodárství a k sociálním nepokojum. Predstava, že k oživení prumyslu by mohly stacit klasické nástroje ekonomického ovlivnování, je naprosto lichá. Ceská ekonomika je velmi nestandardní a nereaguje tak, jak by mela, už jen proto, že není založena na fundamentech tržního chování, ale na vlastnických principech, daných príslušností k elitám.
Tuto úvahu bychom tudíž mohli skoncit konstatováním, že Ceskou republiku ceká dlouhá a hluboká všestranná krize, která bude trvat tak dlouho, dokud se spolecnost neodhodlá k ráznému rozchodu s postkomunismem a jeho protagonisty. V každém prípade máme pred sebou cestu dlouhým a temným tunelem, v nemž se muže prihodit cokoli. Nesmíme zapomínat, že ti, kterí se nezasloužene zmocnili miliardových majetku, a mají moc ekonomickou i politickou, se této moci nevzdají jen proto, že nekde na západe je bežné, že podnikatelský krach je duvodem k odchodu do ústraní. Zkrátka, bez obnovení morálky a etiky podnikání to nikdy fungovat nebude.
