Hanba národa
Bylo to loňského května: díval jsem se ve zprávách ČT na průběh oslav 1. máje. Na Letné se shlukla horda postarších občanů pod rudými prapory a po vyslechnytí projevů svých fungl nových vůdců, dědiců zatuchlého režimu, se zdviženými, zaťatými pěstmi zahřímali Internacionálu.
Nevím, co zpívali tito bolševičtí pohrobci letos, ale pan Grebeníček, gotwaldovským stylem, mimo jiné nehoráznosti, nazval prezidenta Havla militaristou a antihumanistou a vyzval ho k abdikaci.
“Dost bylo Havla" se dali souputníci slyšet!
Ano, je to “frustrující", jak pan redaktor poznamenal a nelze se divit reakcím, podobným těm Karla V.
Podobnou “...emocionální reakci"... doplněnou ještě husí kůží, jsem prožíval při pohledu na zaťaté pěstě praporčíků bývalého režimu.
“Ve středověku řešili lidé podobnou frustraci pogromy na Židy", napsal pan Čulík.
No, nevím - asi protože neměli Internet! I když o činnosti pana Grebeníčka staršího veřejnost vím, k jeho soudu v Uherském Hradišti zatím nedošlo pro různé průtahy a kličkování obhájců, nic nemůže změnit skutečnost, že v demokratické zemi, tento darebák je zatím stále nevinen.
Ale i kdyby soud proběhl a tato zrůda byla odsouzena, jeho syn nemůže a nesmí za jeho zločinnost trpět. Nicméně, skutečnost, že pan Grebeníček mladší, je pokračovatelem ideí a v určitém smyslu i metod generace slouhů typu svého otce, nabízí téma k zamyšlení.
V sousedním Německu, které se vzpamatovalo z deseti let nacistické diktatury též prohlásilo zákonem Nacistickou stranu “zločineckou organisací". Jakákoli propaganda a šíření ideí je i v demokratickém Německu postavena mimo zákon.
Je možné si představit, že by syn Eichmana, či Heydricha, nebo jiných činitelů a aktérů tohoto zrůdného režimu, velel nějaké nové NSDAP, která by si místo hákového kříže dala do znaku dva lískové oříšky a její členové se 22. dubna sešli v Mnichově a zpívali se zdviženými hnáty “Die fahne hoch..."?
Před časem jsem sledoval pořad v televizi, interview s potomky různých nacistických pohlavárů. Až na pár výjimek jsme slyšeli rozhodné odsouzení systému, jemuž jejich otcové oddaně sloužili a byli různým způsobem potrestáni. Pamatuji na Eichmannova syna, bylo ho radost poslouchat.
Je asi unikátním, českým paradoxem, že strana, zákonem uznána jako zločinecká, normálně existuje, její ideoví vůdci užívají, využívají a zneužívají výsad demokracie, svobod, kterou po 40 let neuznávali a upírali svým spoluobčanům.
Nemůže být pochyb, pan redaktor má plnou pravdu. Chceme být opět baštou demokracie, jakou jsme bývali před půl stoletím, chceme do EU s cílem zajistit život ve svobodné společnosti našim dětem a vnukům. Nemůžeme být “jako oni". Každý národ má své odpadlíky, drek, hnůj, bahno, které brzdí chod společnosti a ztěžuje dýchání slušným občanům. Hanbou nám všem je, že snad až 16% našich lidí tento trus kultivuje. Asi to jinak nejde, musíme v tom smradu žít. Ve středověku to vyřešily pogromy, my máme Internet a Britské listy. Sláva jim!
Příspěvek pana Obereignera přišel poněkud potrhán. Byl v něm ještě tento odstavec, který nemohu nikam zařadit (JČ):
Pár čísel zpět tu, na stránkách B.l. bylo vytknuto panu prezidentovi, že ignoruje demokraticky zvolenou stranu, že je nezve k jednáním atd. Já si zase nedovedu představit, že by Václav Havel obzvlášť, ale i kterýkoli jiný představitel demokratické společnosti s tímto plevelem národa cokoli měl! Grebeníčkova strana není státotvornou stranou, nestydí se používat jména organizace zločinců a kdo se k ní ještě dnes, kdy je známá a dokázána její krvavá minulost, stále hlásí, zaslouží všeobecné opovržení!stoletím-tedy legálně- než to vánek času odfouká,
Vlastimil Obereigner
Poznámka JČ: Kritizujte Grebeníčka juniora za jeho hloupé či nebezpečné politické názory, či za to, že se neosvobodil od postojů svého otce, ale nekritizujte ho za údajné zločiny jeho otce. - Je velmi kontroverzní zakazovat jakékoliv politické názory. Trestejte jednotlivce za spáchané trestné činy, odsuzujte - právem - zločinnost bývalého komunistického režimu, omezíte-li právo na vyjadřování názorů, blížíte se diktatuře. Nesouhlasím s německou praxí. Je vyjádřením vládních obav, že se občanům nedá důvěřovat. Myslím si, že se spíš nedá důvěřovat vládě.
